Médii úporně vytvářený obraz o málem historické průlomovosti únorového summitu EU (18.-19.2. 2016) se začne drolit v okamžiku, kdy si pečlivěji projdeme politické závěry z tohoto jednání.

Závěrečný dokument má 36 stran (včetně příloh) a přestože média vytvářela představu, že se výhradně a intenzivně jednalo pouze o prosazení britských podmínek a budoucí roli Velké Británie v EU, politická část závěrů tomu neodpovídá.

Dvoustránkové ustanovení o Velké Británii žádným průlomem není. Jde o deklaraci slibů splnit (v podstatě technické) požadavky Británie. Na nic obecnějšího či zlomového ve vztahu ke zbytku EU (a její budoucnosti) nenarazíme.

Závěry Evropské rady jsou v problematice britských požadavků natolik plytké a prázdné, že nelze než si jejich prostřednictvím potvrdit, že britský premiér Cameron nikdy vážně odchod Británie z EU nemyslel, a že vždy šlo z jeho strany o způsob politického boje, kterým si řešil problém s euroskeptickým křídlem uvnitř Konzervativní strany. A pokud to David Cameron vážně myslel, pak jde o další z viditelných důkazů ideového rozpadu britských konzervativců (což ale ve světle republikánských nominací v USA, ideovým směřováním obdobných stran v západní Evropě či dnešní ODS – nekritickou kopií současné Konzervativní strany, příliš překvapivé zase není).

A pokud snad připustím, že britský premiér postupoval na základě preferencí britské veřejnosti a platí tedy, že přítomnost této země v EU „visí“ pouze na dětských přídavcích pro zahraniční pracovníky v Británii, pak to politikové typu Junckera či Merkelové „zvládnou“ ještě snadněji, než by oni sami doufali.

Za předpokladu, že tomu tak není, že „někdo“ uchopí kampaň „Ne“ vážně, pak zažene konzervativce ještě blíže k labouristům, rozštěpí je a jádrovou část tradičních voličů Konzervativní strany vytlačí mimo její elektorát. To vyústí ve významné oslabení konzervativců a s vědomím, že voliči se vracejí obtížně (jak známe z české zkušenosti), vytvoří tato realita předpoklady k ještě beznadějnějšímu politickému uspořádání (nejen) v Británii.

Pak by se snad mohla naplnit vizionářská slova Thatcherové, že „moderní konzervativismus vyroste ve střední Evropě“. Ty ale báječná Maggie pronesla v době, kdy v tomto zeměpisném prostoru viděla Václava Klause, ale nyní...?

Za významnější než stínohru o britském odchodu z EU, považuji politické závěry summitu týkající se migrace. Už proto, že by mě samotného zajímalo, zda premiér Sobotka se svým  evropským tajemníkem Prouzou vědí, co odsouhlasili v Hlavě II, části 8, odstavci f) závěrů této Evropské rady.

Formulace „...je třeba zajistit plnou funkčnost hotspotů, 100% identifikaci a registraci všech vstupujících včetně bezpečnostních kontrol prostřednictvím evropských databází – k čemuž dosud nedocházelo...“, jsou přiznáním evropských lídrů, jak lehkovážně po celou tu dobu přistupovali k problému masové imigrace a s jak trestuhodnou laxností umožňovali vstup statisícům imigrantů do středoevropského prostoru. Za závažnější je však třeba považovat poslední větu citovaného odstavce: „žadatelé o azyl nemají právo vybrat si členský stát, ve kterém požádají o azyl“.

Toto ustanovení, odsouhlasené evropskou politickou elitou (a tedy i premiérem Sobotkou), znamená, že po splnění elementárních požadavků spojených s registrací budou z registračních středisek běženci přímo odesíláni kamkoliv do prostoru EU bez ohledu na to, kam si oni sami přejí odejít.

Právě kvůli této formulaci a jejím praktickým důsledkům je třeba považovat únorovou Evropskou radu 2016 za zlomovou.

Není překvapivé, že se s takovým výsledkem český ministerský předseda nijak nechlubí (pokud o něm vůbec ví), je ale skandální a trestuhodné, že s něčím takovým proti významně většinovému názoru české veřejnosti souhlasí!

Psáno pro březnový Newsletter IVK, 6. března 2016