V pondělí 22. července ve věku nedožitých osmdesáti čtyř let zemřel po dlouhé, těžké nemoci jeden z ekonomů české transformace, můj dlouholetý kolega a přítel Karel Dyba. Měla by se hned uvést řada jeho titulů – byl inženýrem ekonomie, byl kandidátem ekonomických věd, byl profesorem Vysoké školy ekonomické, školy, kterou před více než šedesáti lety vystudoval a v níž – na Národohospodářské fakultě – ještě letos vyučoval.

Byl jedním z „inner party“, z nejužší skupiny lidí, kteří už v hlubokém komunismu studovali vážnou ekonomickou vědu, kteří přemýšleli o tom, co s nefunkčním a neproduktivním systémem centrální plánované ekonomiky udělat, kteří se v průběhu osmdesátých let účastnili diskusí o budoucích reformních změnách a kteří po listopadu 1989 měli díky tomu možnost tyto změny prakticky realizovat. Karel Dyba byl v devadesátých letech dvakrát ministrem hospodářství, což bylo zaslouženým vyvrcholením jeho profesní kariéry. Jako ministr hospodářství měl něco, co dnes členům našich vlád zcela chybí. Měl odborný fundament.

Při prvních telefonátech po rozšíření této, tak smutné zprávy jsem od řady Karlových přátel, kolegů a spolupracovníků slyšel v podstatě velmi obdobné hodnocení, které bych shrnul slovy, že byl Karel Dyba – svým přístupem k věci a svých chováním a jednáním – dobrým týmovým hráčem, který možná nedal nejvíce gólů nebo nenastřílel nejvíce košů, ale jehož role byla nenahraditelná. Byl součástí týmu a tuto roli přijímal. V terminologii sportu, který uměl velmi dobře, v tenisu, nebyl tím, kdo dal nejvíce es, ale kdo měl velmi kvalitní základní hru. Nikdy nehrál sám na sebe. Byl nezastupitelný v debatách o zásadních krocích naší transformace.

Karel Dyba byl makroekonomem, zaměřoval se nejvíce na vnější ekonomické vztahy, na zahraniční obchod. Nebyl prázdným teoretikem, byl v podstatě empirickým ekonomem, mířícím ke statistice, ekonometrii a modelování. K oborům, které dnes nejsou tolik v kursu.    

Pracoval na Vysoké škole ekonomické a v Ekonomickém a v druhé polovině osmdesátých let v Prognostickém ústavu Československé akademie věd. V první polovině devadesátých let byl předsedou (či snad presidentem) České ekonomické společnosti, což je funkce, kterou se může pyšnit jen velmi málo ekonomů. Svými kolegy, českou ekonomickou obcí, byl respektován. Byl podílníkem na seminářích, které jsem v osmdesátých letech organizoval ve Státní bance československé, dlouhá léta spolupracoval i s Centrem pro ekonomiku a politiku a později i s IVK. K jeho osmdesátým narozeninám byl vyznamenán Výroční cenou tohoto institutu.

V našich poměrech byl mimořádně dobře jazykově vybaven, a proto sehrál významnou roli v prezentování naší ekonomické transformace v zahraničí. Vyvrcholením této „vyslanecké“ činnosti bylo to, že jsem ho v roce 2007 mohl jmenovat velvyslancem České republiky při OECD v Paříži.

Určitě jsem něco zapomněl, nepátral jsem v archivech, to je pro jiné texty. Toto jsou věty, které člověka, který Karla znal od počátku 60. let, napadnou automaticky. Byli jsme vlastně spolužáky, i když on byl na jiné fakultě VŠE a o rok výše. Naše cesty se mnohokrát protkaly. Byl řadu let ministrem ve vládách, kterým jsem předsedal, byl kamarádským, loajálním a vždy noblesním člověkem, který kromě toho všeho uměl dobře hrát tenis. A lyžovat. Dlouhá desetiletí znám i jeho ženu Blanku, která mu byla velkou oporou – před půlstoletím jsme spolu dokonce několik let seděli v bance v jedné kanceláři.

Karel Dyba mnoha z nás bude chybět. V polovině letošního června, vlastně před pár týdny, mi psal, že přijde na oslavu mých narozenin, bude-li mu ten den dobře. Dodal, že jeden den je to tak a druhý den onak. Nepřišel. A teď už víme, že ani nepřijde. My na něho ale nezapomeneme.   

Václav Klaus, publikováno v MF Dnes, 27. 7. 2024