Ministr školství Mikuláš Bek hodlá prosadit, aby se žáci minimálně od první třídy (Bek dokonce mluví i o předškolní výuce) povinně učili anglicky a od šesté třídy měli povinně druhý cizí jazyk jako němčinu, francouzštinu nebo španělštinu, neboť znalost cizích jazyků je podle něj obrovskou výhodou v dalším profesním i osobním životě.

Ministrův nápad je založený na představě, že čím dříve se s výukou cizího jazyka začne, tím lepších výsledků se dosáhne. Bohužel je tato myšlenka založena na chybné úvaze vycházející z pozorování dětí vyrůstajících ve dvojjazyčném prostředí. Ovšem proces, kterým se dítě naučí jazyk ve dvojjazyčném prostředí, je zcela jiný než proces, kterým se člověk učí jazyk cizí. Ve dvojjazyčném prostředí se ve skutečnosti dítě žádnému cizímu jazyku neučí – dítě zde nabývá dvě mateřštiny, a to prostřednictvím vrozeného instinktu, jak poukázal Noam Chomsky. Není k tomu třeba žádného úsilí.

Pronikání do cizího jazyka je vědomým procesem, který vyžaduje značně vyspělé abstraktní myšlení. Tak jako se výuka matematiky řídí zkušenostmi celých generací učitelů a nikdo nenutí děti ve druhé třídě porozumět kvadratickým rovnicím, musí ze stejných zkušeností vycházet i výuka cizího jazyka. A tyto zkušenosti říkají, že nemá smysl začínat dříve než kolem 12. roku věku.

Předčasná výuka cizího jazyka vedle masivního plýtvání lidským potenciálem jak na straně dětí, tak učitelů, kteří by mohli dělat něco užitečnějšího, přináší i riziko vyplývající z tzv. věčného začátečnictví, kde dítě frustrované několikaletým marným probíráním stále téhož již nikdy k danému předmětu nezíská náklonnost. Pro úspěch při výuce cizího jazyka je důležité, aby žák rychle postupoval dopředu a získal dojem, že snažení má smysl. Výuka cizího jazyka u desetiletých a mladších dětí nikam nevede, protože děti do 12. roku věku nejsou vyzrálé na práci s gramatickými pravidly, navíc desetileté dítě nemá ve svém světě pro cizí jazyk žádné užití a je plně zaměstnáno zvládáním češtiny, matematiky a vlastivědy.

Jakkoli je znalost cizích jazyků, angličtiny zejména, jednoznačně vždy výhodou a ke vzdělanosti neodmyslitelně patří, nemá smysl ji přeceňovat. Naprostá většina lidí se bez cizích jazyků obejde a vůbec jim to nezabrání stát se dobrými odborníky ve svém oboru. Drtivá většina lékařů či zedníků ve své praxi cizí jazyk nepotřebuje. Znalost cizích jazyků odpovídá potřebě – kadeřnice v příhraniční oblasti s Německem obvykle němčinu ovládá lépe než běžný lékař z vnitrozemí angličtinu. Není to dáno něčí vzdělaností nebo hloupostí, je to dáno okolnostmi. Vysoká hodnota českých podniků není dána tím, že by jejich zaměstnanci uměli hezky anglicky nebo německy. Většina z nich neumí ani anglicky, ani německy, ale mají vynikající odborné znalosti, od vývojářů po dělníky. Prioritou vzdělávání musí být odborná příprava, k cizímu jazyku je nutno přistupovat jako k užitečnému, nikoli nezbytnému, doplňku. Znakem každé vyspělé společnosti je vysoká míra profesní specializace, odborník věnuje svůj čas svému oboru a na přidružené činnosti, včetně komunikace v cizím jazyce, má specialistu.  Znalost cizích jazyků je nutností jen u určitých profesí, přičemž ne vždy je nutná vysoká úroveň – odborný jazyk bývá většinou jednoduchý. Hlavní je držet se zásady, že každý obor si o svůj jazyk řekne sám. Představa, že znalost jazyků je podmínkou prosperity, je mylná. Prosperují země, kde si lidé navzájem nekladou překážky v tom, co kdo umí nejlépe. Povinná výuka jazyků s tím nesouvisí.

První třída je krásná svými slabikáři a písankami. A je také velmi náročná. Na naprosto zbytečné vyučování angličtiny děti nemají sílu. Jen jim to zkazí vzpomínky.

Jan Žamboch, 23. 7. 2024