Děkuji za mimořádnou příležitost říci na dnešním slavnostním vzpomínkovém setkání několik slov, i když téma, které jste zvolili – připomenutí událostí v Turecku před osmi lety – není pro Středoevropana vůbec snadné. Není snadné hlavně proto, že žijeme v době, kdy je v dnešní Evropě stále obtížnější svobodně vyjádřit nemainstreamové a politicky nekorektní názory.

Považuji se za přítele Turecka, i když nejsem žádný expert na Turecko, ani jeho autentický znalec. Byl jsem tam pouze na několika formálních státních návštěvách a opakovaně jako řečník na nejrůznějších konferencích. Nikdy jsem v Turecku nebyl jako turista. Nikdy jsem tam nebyl více než dva tři dny. Neznám turecký venkov, neznám pláže v Antalyi a neměl jsem příležitost podívat se na Ararat ze západu, čili tak, jak se na něj dívají sami Turci.

Mám moc rád Istanbul s jeho historickými památkami, s jeho slavným bazarem, ale i s jeho nepřetržitými dopravními zácpami. Mám rád jeho lidmi nacpané, ale svou atmosférou velmi přátelské ulice. Mám rád jeho moře, které se nečekaně objeví za každým rohem, se svými parníky a loděmi všeho druhu. Cítím se tam vždy jako v přátelském Orientu. A co je velmi důležité, potkal jsem tam řadu přátel a racionálních, svou zemi skutečně milujících politiků.

Jako ekonom jsem se vždy zajímal o zákruty turecké ekonomiky, o jeho rychlý ekonomický růst a rostoucí životní úroveň, ale i o neobvykle vysokou míru inflace, která je pro mne nepochopitelná. Inflace byla tématem mé doktorské disertace před více než šedesáti pěti lety, ale musím přiznat, že – abych pochopil tureckou inflaci – musím se ještě mnoho doučit. Turci s ní však umí žít.

Nesleduji detaily každodenního politického života v Turecku. Není to jenom proto, že jsem dostatečně zaměstnán jinými tématy. V mém případě to má důležitější vysvětlení. V celém svém politickém životě, tak silně zdůrazňuji význam suverénního a nezávislého národního státu jako nenahraditelného základu smysluplného politického uspořádání, že respektuji domácí politiku každé země – za předpokladu, že neohrožuje nejen jiné země, ale ani občany své vlastní země. Proto se bráním dávat jakékoli rady či doporučení.

Posuzovat zemi z vnějšku je těžké, ale věřím svým základním instinktům a svému analytickému hodnocení, které je založeno na mé, již poměrně dlouhé politické zkušenosti. Stojím proto na straně těch, kteří před sedmi lety v Turecku úspěšně ubránili demokracii a standardní politické instituce a kteří rezolutně odmítli pokusy destabilizovat zemi. Jsem navíc mimořádně opatrný a jsem apriorně proti, kdykoli existuje podezření na významný vliv z ciziny. Na to jsem přecitlivělý. Volby v minulém roce prokázaly, že občané Turecka svou vládu a svého prezidenta podporují. To je pro mne nejdůležitějším argumentem.

Turecko se v poslední době stalo silným, mocným a všeobecně respektovaným hráčem v mezinárodní politice. Jeho geopolitická role je nenahraditelná, což vidíme jak v dnešní ukrajinské válce, tak v tragédii v Gaze. V obou případech čekáme na zahájení vážných jednání. Jakákoli destabilizace Turecka by byla v tomto smyslu krokem zpět a ohrozila by stabilitu celého světa a Blízkého východu zejména.

Letos v únoru jsem v Istanbulu na Marmara Forum v této souvislosti řekl následující slova: „Vaše země by neměla čekat na aktivity velmocí. Ty nepatří do tohoto regionu, necítí ho a nerozumí mu. Obhajují svá vlastní řešení, své vlastní priority a své vlastní zájmy. Vaší zemi ve Vašich aktivitách přeji úspěch.“ Myslím, že tato věta má být opakována stále znovu.

Mnozí z nás jsme rádi, že máme dobré kontakty s tureckou reprezentací v naší zemi a zejména s velvyslancem Bagisem, který se pokouší – a já se odvažuji říci – velmi úspěšně budovat přátelské, produktivní a vzájemně výhodné vztahy mezi našimi zeměmi. Dnešní setkání je toho příkladem.

Václav Klaus, Lidové noviny, 16. 7. 2024