Volby do Evropského parlamentu žádnou zásadní a rychlou změnu ve směřování Evropské unie nepřinesly a ani přinést nemohly. To bylo jasné předem. Plyne to z omezeného významu dané instituce i ze situace v klíčových členských zemích a v rozpoložení jejich voličů, které se mění jen pomalu a pozvolna. Jednu podstatnou změnu však po volbách na půdě Evropského parlamentu zaregistrovat můžeme.

Posílením politických sil odmítajících představu „ever closer Europe“ a budování progresivistického superstátu glajchšaltujícího život evropských národů se atmosféra a situace v Evropském parlamentu přece jenom změnila, což našlo výraz ve vzniku frakce Patrioti pro Evropu. Ta vznikla s českým přispěním a je dnes třetí nejsilnější frakcí v EP.

To vyvolalo na evropské politické scéně šok a do Evropského parlamentu poprvé vážně vstupuje politika. Dosud totiž fungoval podobně asi jako Nejvyšší sovět bývalého SSSR, tj. schvaloval a prosazoval jedinou přípustnou politickou linii, v tomto případě tu vyznávanou evropeistickými progresivistickými elitami. Představa odlišného politického názoru na směřování EU nebyla a dosud není v EP pro politický mainstream legitimním postojem, ale zločinem. Ti, kteří takový názor zastávají, jsou a mají být izolování, ignorování a všemožně perzekvováni. Veškerému fungování EP a všech dalších institucí EU dominuje „proevropskost“, tj. oddanost cíli politického sjednocení Evropy a vzniku superstátu. Podrobit tento cíl politické diskusi či ho vůbec jasně, zřetelně a otevřeně přímo pojmenovat, je pro evropský mainstream nepřijatelné.

Cíl směřování evropské integrace je takticky zamlčen, nehovoří se o něm, nediskutuje se, je ale zřejmý samo sebou evropským elitám, kteří jej považují za tak nezpochybnitelné dobro, že jej nelze žádným způsobem ohrozit nějakými demokratickými procedurami a názory občanů tak navzájem odlišných členských států. A tak Brusel využívá své velké vzdálenosti od voličů a nadřazení unijních pravidel a předpisů národním legislativám a po léta potichu salámovou metodou realizuje svůj velký posvátný cíl za zády evropských národů.

To je samozřejmě dávno předmětem kritiky odpůrců tohoto směřování. Notorický demokratický deficit bruselských institucí je jejich charakteristickým a velmi kritizovaným znakem. Evropský parlament je výrazem snahy čelit této kritice zformováním umělého tělesa hrajícího si na parlament, ale postrádajícího skutečnou funkční náplň opravdového zákonodárného sboru. Na evropské úrovni funkční parlament ani existovat nemůže, protože neexistuje evropský lid (démos) v politickém slova smyslu. Ten je možný pouze na národní úrovni a Evropský parlament také až dosud byl pouhým fíkovým listem překrývajícím nedemokratickou podstatu evropského integračního procesu.

Přesto se však nedávnými evropskými volbami něco pozitivního stalo. Progresivistické směřování EU bezohledně protlačované z bruselské úrovně narazilo na větší či menší nesouhlas voličů v jednotlivých zemích. Tento nesouhlas vyjadřují národní politická uskupení, která mají velmi rozdílné kořeny i politické směřování, ale spojuje je odpor k progresivistickému extrémismu, který se začal v posledních letech se zvyšující se silou vnucovat z úrovně EU v podobě fanatické klimatické agendy, likvidující šance na jakoukoliv prosperitu, v podobě podpory masové migrace, rozžírající společenskou soudržnost jednotlivých zemí a v podobě genderismu a bláznivé LGBTQ++ agendy.

Evropský parlament není, jak bylo řečeno, skutečným parlamentem a stát se jím nemůže, přesto si jej však politika našla. Mainstream dostal v podobě frakce Patrioti pro Evropu silnou opozici, a to je v dějinách EP něco nevídaného.

Česká média se také předhánějí v kritice hnutí ANO, jednoho ze zakladatelů nové frakce, že v opozici nic neprosadí. To je prý možné jen poslušným přisluhováním ve vládnoucí trojkoalici lidovců, socialistů a liberálů. Přihrbit se, poslouchat a za to loudit nějakou odměnu, to je podle českého mediálního mainstreamu správná politická práce pro české strany v EP.

Také všichni mainstreamoví politici, kteří jinak mají plná ústa evropských hodnot, demokracie a lidských práv, otevřeně zuří nad představou, že by koalice lidovců, socialistů a liberálů mohla mít v EP také opozici legitimně prosazující odlišné politické představy a program a kritizující „vládu“. Jsme svědky naprosto nepředstavitelných manévrů ze strany vládnoucích elit legitimně vzniklou opozici v EP izolovat a diskriminovat, nepřipustit ji k vedoucím postům v EP a jeho strukturách, které by takto silné frakci měly logicky náležet atd.

Proti stranám a politikům, které se odhodlali frakci v EP vytvořit a vstoupit do ní, je rozpoutávána hysterická a nenávistná kampaň. Příkladem budiž náš premiér Fiala, který se odváží na síti X otevřeně říci že „Patrioti pro Evropu slouží zájmům Ruska …., a tím ohrožují svobodu a bezpečnost Evropy“.

To je rétorika, kterou si možná pamatujeme z dob normalizace, kde byli za „ztroskotance a zaprodance“ označováni všichni, kterým se nelíbily poměry v upadající zemi. Fiala dnes podobnými nálepkami častuje ty, kteří pouze nahlas na evropské scéně říkají to, co on prohlašoval doma jako opoziční politik a na co oportunisticky dávno zapomněl.

Nenávistná zuřivost, s jakou současné elity přistupují k projevům nesouhlasu se svou zjevně neúspěšnou a k úpadku vedoucí politikou, jejich snaha potlačovat svobodu slova pod záminkou boje proti tzv. dezinformacím, pamětníkům živě připomínající normalizační boj se západními „štvavými vysílačkami“, otevřená kriminalizace politických soupeřů, jakou můžeme pozorovat například v Německu vůči opoziční AFD, to vše nevěstí pro budoucnost nic dobrého.

Nespokojenost veřejnosti má však jasnou a objektivní příčinu. Žádné represe ji nemohou odstranit. Ještě je možnost hledat politická řešení na národní i evropské úrovni, i když k tomu – zdá se – není žádná ochota. Evropský parlament by snad po volbách přece jenom v nastartování nějaké diskuse mohl hrát nějakou roli, stojí-li ti, kteří dnes v EU vládnou, vůbec o nějakou demokracii.

Jiří Weigl, 15. 7. 2024