Regionální integrace se v období po druhé světové válce stala především v Evropě zásadním politickým, ekonomickým a společenským fenoménem, ovlivňujícím ve stále větší míře fungování dosavadních států, ale i každodenní životy jejich obyvatel.
Regionální integrace je jistou podmnožinou spontánně po staletí probíhajícího procesu globalizace, který je vědomými a záměrnými politickými kroky států, tvořících daný region, různými formami a politikami v rámci tohoto regionu prohlubován a zesilován, mnohdy na úkor interakce členských zemí s partnery mimo tento region.
Proces, který dnes nazýváme regionální integrací, měl v historii předchůdce. Spojování, propojování a sjednocování různě historicky vzniklých a definovaných územních celků se prolíná celou evropskou historií a mělo obvykle násilnou podobu a také rozdílnou stabilitu. V průběhu staletí se v novověku základním jmenovatelem politického a od něj odvislého i ekonomického sjednocení doposud v různé míře autonomních a oddělených oblastí stal pojem národa definovaný převážně jazykově, historicky a teritoriálně. Koncept národního státu převládl a zvítězil v Západní Evropě a výrazně stimuloval vznik svobodné společnosti, kapitalismu a politické demokracie. V rámci národního státu bylo přirozené, přijatelné a snadno obhajitelné prosadit a zajistit rovnost občanských práv, vládu zákona, uplatnit demokratické politické mechanismy. Lze tvrdit, že vznik národního státu byl podmínkou pro vznik moderní evropské demokracie. V rámci národního státu se spolu se zrušením bariér pro pohyb zboří a kapitálu snadno uvolnila i mobilita pracovní síly.
Tmelem, který spojuje národní stát, je společně pociťovaná a prožívaná národní identita jeho občanů. Kolektivní identita je vědomí společenské sounáležitosti, které může být založeno na řadě elementů. Toto vědomí kolektivně vyděluje své nositele z lidského celku, umožňuje jim se vůči němu definovat a sdílet názory a postoje. Obvykle je jeho podstatnou součástí společně sdílená historická zkušenost, kultura, někdy náboženství, velmi často společný jazyk a mnoho dalších definičních charakteristik. Každý člověk v sobě nese řadu dílčích identit, které mají v jeho vědomí určitou hierarchii. Jejich prizmatem vnímá a hodnotí dění ve svém širším i vzdálenějším okolí a společně je prožívá spolu s ostatními. Společně pociťovaná identita umožňuje i existenci společenské solidarity, na níž je fungování moderní společnosti založeno. V uplynulých dvou staletích se národní identita stala nejsilnějším společenským tmelem a vlastním základem na němž národní stát spočívá.
Sjednocování a propojování jednotlivých územních celků však neprobíhalo a neprobíhá pouze na bázi národních států. Ty jsou do jisté míry určitou historickou anomálií omezenou na Evropu, Ameriku s mnoha specifiky na některé země východní Asie. V evropském středu a na jejím východě, jakož i v Asii a Africe tradičně převládaly mnohonárodní státní útvary. Pro zjednodušení problému hovořme dále jen o Evropě. Je významné a zajímavé, že tři východoevropské mnohonárodní říše trvající řadu století – Ruské impérium, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše, které bývaly významnými evropskými velmocemi, nebyly schopny obstát v době vzniku moderních národů a jejich konkurujících si a soupeřících identit. Nebyly schopny účinných reforem a změn, nebyly schopny dát svým občanům pocit společné identity, vzájemné rovnosti a solidarity a vytvořit fungující politickou demokracii. Výsledkem tohoto od Západní Evropy odlišného historického vývoje je fakt, že Východní Evropa a Balkán se prakticky do současné doby nacházejí ve fázi politické restrukturalizace a vytváření národních států. Politické štěpení neskončilo rozpadem monarchií po první světové válce. Po peripetii pokusů o násilné sjednocení evropského kontinentu v nacistické či později komunistické sovětské režii nastoupil opět proces fragmentace podle národních celků, který rozložil desítky let fungující Jugoslávii, Československo a Sovětský svaz.
Historická zkušenost ukazuje, že pokusy tradiční více či méně násilnou cestou spojovat a integrovat moderní evropské národy a státy vždy skončily neúspěchem. Soustátí či integrační celky, o nichž ve Východní Evropě v této souvislosti hovoříme, neuspěly, neboť nebyly fakticky schopny zajistit národům a jejich příslušníkům sdruženým v tomto útvaru faktickou rovnost a vytvořit u nich pocit společné identity, sounáležitosti a solidarity. Namísto toho pod slupkou formální rovnosti podle zákona bujely a prohlubovaly se národní antagonismy vládnoucích a ovládaných národů a nacionalismus a šovinismus s nimi spojené. Jak brizantní podoby tento vývoj může nabývat a k jakým tragédiím, nenávisti a odcizení národů a jejich příslušníků to může vést nás přesvědčila jugoslávská tragédie počátku devadesátých let minulého století i vývoj v některých oblastech bývalého Sovětského svazu.
My dnes ale hovoříme o regionální integraci a vůbec tím nemáme na mysli výše uvedené případy. Jde nám o tzv. evropská integraci, která od relativně skromných počátků mezistátní spolupráce v oblasti těžkého průmyslu v Západní Evropě přerostla po více než pěti desítkách let svého postupného a stále urychlovaného vývoje v projekt nejprve ekonomického a jím stimulovaného i později politického sjednocení Evropy. Jde o projekt co do cílů obdobný plánům všech vizionářských dobyvatelských projektů inspirovaných universálním Římským impériem, jak se je v dějinách snažili uskutečnit Habsburkové, Napoleon, nacisté či komunisté. Rozdílné je to, že se nejedná o pokus jednorázový a násilný, ale o proces velmi postupný, zdánlivě a zpočátku založený na dobrovolnosti a konsensu a zdánlivě se také snažící inkorporovat a respektovat existenci svých základních kamenů, jimiž jsou národní státy.
V tomto ohledu je současný evropský vývoj unikátní. Nikdy v historii a nikde na světě nenajdeme pokus o integraci a sjednocení tak rozsáhlého a různorodého mnohonárodního teritoria cestou postupných kroků a politických dohod mezi účastníky. V tomto ohledu evropská integrace nemá paralelu nikde ve světě a žádné projekty tzv. regionální integrace tam ani vzdáleně svým rozsahem, významem, směřováním a ambicemi nelze s příkladem současné Evropy srovnávat. Je to proces, který je připraven a realizován příslušníky evropských elit, především elit z některých zemí. Je to projekt, který probíhá jakoby spontánně, je představován a prosazován salámovou metodou po částech a jeho konečné cíle nejsou veřejnosti členských zemí předkládány k diskusi.
Chceme-li se zabývat vztahem regionální integrace v podobě, jakou představuje dnešní Evropská unie, a národních států, jimiž jsme se zabývali výše, lehce zjistíme řadu antagonistických tendencí.
Evropskou integraci můžeme zkoumat z řady hledisek. Snažíme-li se postihnout a pochopit její hybné síly a motivace, nelze se vyhnout určitému historickému pohledu. Evropská integrace vznikla jako pokus elit tradičních západoevropských velmocí, které dvěma světovými válkami svůj statut prvořadých velmocí ztratily, spojit síly a vzájemnou spoluprací překonat antagonismy, které vedly k válkám a vzájemně je oslabily. To odpovídalo současně zájmům Západu v jeho konfrontaci s východním blokem v období studené války. První fáze evropské integrace do Maastrichtské smlouvy v r. 1991 byla obdobím liberalizačním, érou odstraňování bariér a překážek pohybu výrobních faktorů, která nepochybně měla na vedle řady dalších efektů pozitivní vliv na hospodářský vývoj v Západní Evropě. Byla to etapa, v níž postavení národních států nebylo podstatněji zpochybňováno a každý další integrační krok byl výsledkem jejich suverénního jednomyslného rozhodnutí.
Současně však s érou ekonomické prosperity a stability let osmdesátých a devadesátých a s pádem železné opony začal sílit trend supraracionalismu v pojetí evropské integrace. Zvítězil otevřeně nevyslovený záměr v historicky krátké době překonat fragmentaci Evropy na desítky národních států ve prospěch celokontinentálního superstrátu nahrazujícího a překonávajícího státy národní. Evropská integrace vstoupila do stadia, v němž původní cíl vytváření regionálního prostoru pro hayekovskou svobodnou „human action“, nahradil pokus o ambiciózní „human redesign“ celého kontinentu podle představ nadnárodní bruselské elity. Evropská integrace se stala nekonečným řetězcem regulací, směrnic, příkazů a zákazů, které mají potlačit různorodost a diversitu členských států. Ty již nemají být základními kameny integračního celku, ale Evropa má v ideálním tvaru být restrukturována na svazek regionů a staré národní identity mají být nahrazeny novou identitou evropskou. Evropské struktury vytváří nevolená a nikomu neodpovědná nadnárodní byrokracie, která si prostřednictvím rozsáhlé a neprůhledné redistribuce veřejných prostředků z členských zemí vytváří v jednotlivých zemích rozsáhlé a vlivné klientelistické sítě spojenců. Existence národních států začíná být zastánci urychlovaného sjednocování Evropy pokládána za problém a překážku.
Obsahem evropské integrace po Maastrichtu je trvalé oslabování suverenity národních států, ustavičný postupný přesun dalších a dalších kompetencí z národních na bruselskou úroveň a vytváření a prosazování mechanismů, které by další a další harmonizaci a centralizaci přímo vyžadovaly. Jedním z takových mechanismů je projekt eura. Je to primárně politický projekt, který logikou svého fungování vytváří v delším období nezbytnost fiskálního a přes ně i politického sjednocení eurozóny.
A je to právě projekt eura, který dnes jasně odhaluje nereálnost a slabiny celého dosavadního pojetí evropské integrace, její od reality odtržený sociálně-inženýrský obsah a voluntaristické pojetí politiky, které evropské elity zastávají.
Společná měna zafungovala přesně tak, jak si její tvůrci představovali. Po deseti letech svého
fungování vytvořila neúnosnou situaci, z níž vedou pouze dvě cesty – jedna k rozpadu existující integrační struktury a druhá naopak k jejímu urychlenému politickému sjednocení.
Nenaplnila se pochopitelně poněkud naivní očekávání, že euro povede ke sbližování hospodářského vývoje a zmenšování rozdílů mezi členskými státy eurozóny. Výsledkem byl pravý opak – Německo a některé další vysoce rozvinuté země evropského severu získaly přijetím slabšího eura ekonomickou výhodu a kursový polštář, zatímco jižní periférii EU přivedla společná měna do ztráty konkurenceschopnosti, trvalé recese, nafukování různých bublin na trzích, vysoké nezaměstnanosti a krize bankovního sektoru a veřejných financí. Z hlediska radikálních zastánců evropského sjednocení ideální příležitost pro integrační skok kupředu – zavedení fiskální a spolu s ní nevyhnutelné politické unie, tj. de facto zrušení národních států a triumf nadnárodního evropanství.
V realitě se ale svědky ničeho takového nejsme. Evropská unie se zmítá v chaosu opakovaných k ničemu nevedoucích summitů, přijímání kroků, které situaci neřeší a řešit nemohou, trvale se šířící a zhoršující krizové situace zasahující další a další země atd. Evidentně chybí odvaha k jediným dvěma existujícím alternativám řešení – rozpuštění eurozóny v její současné podobě, která není optimální měnovou oblastí, a zásadní redefinice cílů a metod evropské integrace, nebo naopak urychlené politické sjednocení a vytvoření transferové unie fungující obdobně jako jednotný, byť federální stát.
Je tomu tak proto, že si vlády členských zemí uvědomují, že představy o překonání národního státu, jako základního kamene evropského uspořádání i společenského a politického života jsou utopické. Národní státy a národní identita jsou i po padesáti letech trvání procesu evropské integrace pro občany jednotlivých zemí určující. Pouze v jejich rámci existuje „démos“ – politický národ, pouze v jejich rámci existuje demokracie a občanská solidarita. Evropská démos a evropská solidarita buď neexistují, nebo existují v podobě velmi zárodečné. To má dalekosáhlé důsledky. Západní Němec bez odporu nese dvacet let astronomické náklady německého znovusjednocení, protože má hluboký pocit solidarity se svými spoluobčany z východu Německa, čtyřicet let oddělenými železnou oponou. Žádnou podobnou solidaritu však nepociťuje vůči Řekům či Španělům, strádajícím v důsledku krize. Nevidí důvod, proč by kvůli nim měl nést dlouhodobé oběti a přispívat jim trvale a masivně ze svých příjmů na jejich rozvoj. Transferová unie je v dnešní Evropě neprosaditelná a politici členských zemí to vědí. Občané zemí v pozici plátců by to svými politikům rychle spočítali.
Proto jsme svědky marných pokusů udržet alespoň status quo zbavením problémových zemí suverenity a podřízením jich požadavkům různých paktů a dohod, omezujících jejich možnost provádět vlastní hospodářskou a finanční politiku a při tom setrvat v eurozóně.
Jestliže by zavedení transferové unie hrozilo politickým výbuchem v Německu a dalších zemích v pozici přispěvatelů, fiskální pakt a snahy o udržení problémových členských zemí v eurozóně metodou nekonečných úsporných programů a rozpočtových škrtů ohrožuje politickou stabilitu naopak zde.
Evropská unie ve své současné podobě prokázala, že nedisponuje politickými mechanismy, které by mohly adekvátně nehradit politickou demokracii na národní úrovni. Demokratický deficit se s neustálým přesunem kompetencí do Bruselu naopak stále prohlubuje. V řadě menších zemí je již dnes reálným problémem vzrůstající frustrace občanů z toho, že svými hlasy nemají žádnou možnost ovlivnit poměry, v nichž žijí a pravidla, která jsou jim vnucována z evropské úrovně. Současná krize tyto frustrace dále zesiluje. Důkazem je rostoucí politická nestabilita v členských zemích EU, krize dosavadních proevropských strany a nástup extremistů různé politické provenience. Politické poměry se rychle vzdalují ideálu partnerské spolupráce, harmonie a kooperace.
Tato bezprecedentní situace a její důsledky představují vážné narušení dosavadního uspořádání a směřování evropské integrace. V krizi se dříve upozaďované národní státy a národní zájmy, dříve složitě skrytě prosazované prostřednictvím evropských institucí, objevují jasně a transparentně na světle. Evropskou politiku začínají zcela otevřeně formulovat ve svém zájmu tradiční velmoci – Francie a Německo, zatímco evropské orgány – Komise a Parlament – ustupují do pozadí. Evropská integrace ve své současné fázi se tak jeví spíše než jako konec národních států jako nástroj pro prosazení regionální dominance některých z nich.
I tento vývoj je však nebezpečný a nestabilní. Evropa nepotřebuje ani realitě a možnostem odporující urychlené sjednocování, harmonizování a regulování všech stránek života společnosti členských zemí a urychlenou eliminaci národních států – tradičního a přirozeně vzniklého uspořádání lidských společenství na našem kontinentě. Nepotřebuje ale ani přeměnu v útvar ovládaný jedním nebo několika málo hegemony – tradičními velmocemi obklopenými periferními zeměmi v postavení protektorátů. Některé prvky tohoto scénáře současný vývoj, však zdá se, přináší.
V Evropě v důsledku historického vývoje vzniklo několik ojedinělých vývojových fenoménů – na našem kontinentě vznikly moderní národy a na nich založené národní státy, které umožnily vznik svobodné společnosti a politické demokracie. Současně v Evropě probíhá ojedinělý integrační proces, který jako by byl dosud svým směřováním a cíli v protikladu s přetrváváním národních států. Přes významný a uměle urychlovaný proces integrace, homogenizace a umělého sjednocování jsou národní státy nadále zásadní a základní formou organizace společnosti v Evropě a neexistuje nic, co by je mohlo nahradit. Společná evropská identita neexistuje a neexistuje ani z ní odvozená solidarita.
Politické sjednocení Evropy jako završení procesu ekonomické integrace je nerealizovatelné, chceme-li udržet politickou demokracii a hodnoty svobodné společnosti. V historii ani současnosti neexistuje žádný mnohonárodní státní útvar alespoň přibližného rozsahu a diversity, který by byl schopen zajistit svým občanům obdobnou rovnost, demokracii, stabilitu a prosperitu, kterou které se občané evropských zemí těší ve svých národních státech.
Regionální integrace, chce-li uspět, musí brát tato omezení v úvahu. Musí vycházet z toho, že jejím přirozeným základním stavebním kamenem jsou národní státy, a respektovat to. Nesmí si klást za cíl jejich eliminaci, oslabení či překonání. Chce-li uspět, musí sledovat omezené cíle, rozšiřovat prostor pro svobodnou aktivitu svých subjektů, snažit se centralizovat pouze rozhodování a aktivity, které se dotýkají veřejných statků, jež je výhodné a efektivní zajišťovat z regionální úrovně. Regionální integrace může uspět pouze jako velmi postupný a dlouhodobý proces přirozeného prolínání a sbližování zemí a národů, nikoliv jako velmocenský sociálněinženýrský byrokratický projekt.
Evropa je kontinent, na němž národní státy představují přirozené základní celky organizace společnosti. Vnitrostátní regiony, jakkoliv svébytné a specifické, i nadnárodní útvary typu Evropské unie jsou strukturami sekundárními, ať se to zastáncům evropského sjednocování či evropským dokumentům typu Lisabonské smlouvy zdá jakkoliv nepatřičné. Proces evropské integrace z toho musí vycházet a vrátit se k principu intergovernmentalismu, chce-li překonat současnou krizi a zachovat maximum pozitiv z vývoje uplynulých padesáti let. Proto jsem přesvědčen, že správný model regionální integrace konce národních států v žádném případě neznamená.
Překlad příspěvku na konferenci Mont Pelerin Society, Praha 2. 9. 2012
