Minulý týden, přestože první prázdninový, byl bohatý na významné politické události. Nejen způsobem, kterým proběhly, ale zejména tím, co signalizují i co pro budoucnost mohou znamenat.

Volby ve Velké Británii: je dobře, že konzervativci drtivě prohráli

Ve Velké Británii se konaly parlamentní volby. Drtivě, jednoznačně a zcela rozhodně vyhráli labouristé (ze 650 křesel jich získali 412) a po čtrnácti letech vládnutí vystřídají konzervativce. Oprávněně. Konzervativci se ziskem pouhých 121 křesel utrpěli zdrcující debakl – nejhorší ve své historii (bývalá katastrofální premiérka Lizz Trussová – pamatujeme-li si tuto podivnou postavičku vůbec, neboť byla ve funkci pouhých 45 dnů - svoje křeslo ani neobhájila). Nigel Farage se svou formací Reform UK (5 mandátů) se na svůj osmý pokus do Dolní komory britského parlamentu dostal. Jeho vliv je zdánlivě nulový, jeho výjimečné řečnické schopnosti budou v britské sněmovně cenné.

Labouristy nechme stranou, komentujme pouze výsledek konzervativců. Jsem přesvědčen, že k takové katastrofě tato strana dlouhodobě spěla a za výkon a působení (nejen v průběhu oněch posledních 14 let v čele Velké Británie) si takovou politickou „krvavou lázeň“ zasloužila.

Po pádu Margaret Thatcherové, jehož příčinou byly vnitrostranické pletichy konzervativců samotných, to šlo s touto stranou od desíti k pěti. Ve vedení střídala jednu tragičtější tvář za druhou, postupně opouštěla autentický konzervativní program, ze středu jejího zájmu zmizel člověk a jeho místo nahradil „strach o planetu“. Způsob, jakým se konzervativci rozpoltili v, pro Británii osudovém, tématu opustit/neopustit EU, aby po svobodném „suverenistickém“  rozhodnutí britských voličů postavili do čela země beznadějnou sérii tváří: premiérku Mayovou, pak Trussovou, pak „válečníka“ Johnsona a nakonec Sunaka – volal po nekompromisní a zásadní voličské odplatě. A té se Konzervativní straně dostalo měrou vrchovatou a oprávněnou.

Pokud v posledních letech existovaly v Evropě politické síly zcela zkažené, prorostlé a otrávené multikulturalismem, genderismem, environmentalismem, feminismem a posedlostí válčit za každou cenu, pak to byli v první řadě britští konzervativci. Již dávno neplatí, že tato britská politická strana je stranou pravicovou, je naopak politickým urychlovačm levicových progresivistických a zelených ideologií (podobnou cestou jdou čeští Fialovi „konzervativci“ v ODS). Spráskání ve volbách si proto britští konzervativci zasloužili a jejich porážka je výrazem „zafungování“ zdravého rozumu voličů. Jaké poučení z toho strana vyvodí, je jen na nich. Uvidíme.

Viděno mýma očima: Porážka lepenovců ve Francii je vítězstvím Bruselu a Green Dealu

Ve Francii proběhlo druhé kolo parlamentních voleb. Komplikovaností francouzského volebního systému v kombinaci s podivně rychlým a úspěšným vytvářením předvolebních koalic prohrála tzv. „krajní pravice“ (moc by mě zajímalo, co je na Národní frontě Marine Le Penové krajně pravicového) a zvítězila levicová fronta vedená komunistou Jean-Luc Mélenchonem, který rád oslovuje členy své strany i voliče „soudruhy“. Vlastně ani špatně nedopadla Macronova formace Spolu.

Jaké poučení francouzské volby přinesly? Především to, že lidé, kteří vkládají naděje do Národní fronty Le Penové (a v jiných zemích do podobných stran), zjišťují, že politický establishment udělá vše, co je v jeho silách, aby tyto a podobné síly k vládě nepustil (připomeneme si to za rok v Čechách). Macron, dokonce už v okamžiku vyhlášení prvních odhadů výsledků voleb do Evropského parlamentu ve Francii, překvapivě rychle rozpustil Národní shromáždění a vypsal brzké parlamentní volby. Jeho rozhodnutí bylo považováno za unáhlené a nelogické. Výsledky voleb do Národního shromáždění však ukazují, že politický cynik a mistr zákulisní manipulace Macron měl od začátku v plánu spojit se dokonce i s francouzskou komunistickou levicí jenom proto, aby Národní frontu zahnal do kouta. Jeho taktika „obrany demokracie“ - a pod tímto heslem mobilizace „všech republikánských a demokratických sil“ - byla úspěšná. Výsledek? Ve Francii se sice Národní fronta těší významné podpoře (vyhrála s 37% podporou), ale důsledkem „macronovských“ tahů se může k moci dostat krajní levice (slovo krajní je zde zcela na místě) komunistů, zelených a na francouzské odbory navázaných sil.

Tou nejpodstatnější prohrou francouzských voleb, viděno našima očima zvenčí, je porážka odpůrců Green Dealu. Bardella, lídr lepenovců, to v kampani říkal jasně: zrušíme Green Deal, navrátíme se k vozidlům se spalovacími motory, snížíme DPH na elektřinu a plyn, obnovitelné zdroje elektřiny přestaneme podporovat, budovy, které neplní „evropské“ energetické cíle, budou znovu moci být nabízeny k prodeji atd. atd.

Právě proto nad výsledky francouzských parlamentních voleb jásá Brusel. Oslabení každého, kdo kritizuje dnešní Evropskou unii (tedy i oslabení Národní fronty Marine Le Penové), je v evropských institucích freneticky vítáno. Porážka těch, kteří si troufají polemizovat s bruselskou nedotknutelnou „svatou krávou“ Green Dealem, je v očích Bruselu úžasným výsledkem.

Právě proto si Macron v očích Bruselu polepší. Bude považován za toho, kdo Národní frontu ve Francii zastavil a zachránil Green Deal. Jeho rozhodující pozice ve frakci evropských liberálů Renew posílí.

Macronův zastrašovací manévr „všichni proti Le Penové za obhajobu demokracie a republiky“ je v tomto směru také vítaným dopingem pro Fialovu pětikoaliční vládu. Potvrzuje, že vsadí-li v domácích parlamentních volbách příští rok na podzim na podobně zastrašující kampaň ve stylu „volit Babiše znamená volit Putina, proto všichni proti …“ může přinést volební úspěch (jakkoli to tak dnes nevypadá).

Pokus Viktora Orbána hledat řešení pro Ukrajinu je správný

Maďarský premiér Orbán, přesně v duchu svých předvolebních slibů, začal hledat cesty k míru na Ukrajině (a možná i k celosvětovému míru). Proto se vydal, bez svolení (prý „samozvaně“) všech bruselských pomazaných hlav i k jejich hrůze, do Kyjeva, Moskvy a Pekingu. Nejel tam v barvách EU,  jak jej mnozí evropští „demokraté“ obviňují. Opakovaně zdůrazňoval, že tam jel jako předseda maďarské vlády. Jel tam coby premiér země, ve které se těší významné podpoře voličů, aby představitelům Ukrajiny, Ruska a Číny, jak sám řekl, „položil několik otázek a vyslechl si na ně odpovědi“.

To je politický čin správný a nutný. Ani nepřekvapuje, jak nenávistný povyk to vyvolalo v EU a u Stoltenbergů v NATO, a už vůbec nepřekvapuje, že český premiér Fiala prohlásil: „Orbán při jednání s Putinem v Moskvě nezastupuje ani české zájmy, ani zájmy Evropské unie“. Českým zájmem či zájmem EU přece není ukončení války na Ukrajině, nedej bože mír. Tolikrát jsme to už z úst pětikoaličních politiků i politiků EU slyšeli, a stále nás to zanechává v úžasu a šoku.

Tak takový byl minulý týden. A pak že se prý o prázdninách nic neděje!

Ivo Strejček, 9. 7. 2024