Názory maďarského premiéra Viktora Orbána znám docela dobře. Dlouho ho sleduji, mám možnost s ním několikrát ročně mluvit, občas ho vidím a poslouchám na různých mezinárodních akcích, na kterých bývám stejně jako on přítomen. Teď jsem se přistihl, že jsem – v jistém chaosu před evropskými volbami – nesledoval jeho projev, který přednesl 1. června na velkém, minimálně půlmilionovém shromáždění v centru Budapešti. Naše média o této akci fakticky neinformovala. Podle švýcarského čtrnáctideníku Zeit-Fragen (ze dne 11. června 2024) to byla v posledních letech největší mírová demonstrace v Evropě.
Tento časopis, který již nejméně deset let dostávám a čtu, přinesl i znění Orbánova projevu. Nepochybně byl původně v maďarštině a do němčiny ho přeložili ve švýcarské Weltwoche, kde byl 6. června publikován. Zaujala mne řada Orbánových myšlenek a formulací. Potěšilo mne, že v zahájení projevu připomněl nedávný atentát na Roberta Fica slovy, že k atentátu došlo proto, že Fico „stojí na straně míru“. A protože byl „vytesán z tvrdého dřeva“, vypadá to, že se – podle Orbána – uzdraví. Po třech týdnech od tohoto projevu to dnes vypadá ještě nadějněji.
Celý jeho projev se věnoval otázce války a míru. Orbán v něm řekl, že se „Evropa připravuje na to, být zatažena do války“. Zdá se mu, že „válečný vlak nemá žádné brzy a že se strojvedoucí zbláznil“. Chce proto za tuto záchrannou brzdu co nejrychleji zatáhnout, protože to považuje za jedinou možnost, jak zabránit tomu, aby „naše děti a vnoučata nebyly odvezeny (v originále einwaggoniert) na ukrajinskou frontu“. Zásadně odmítá nezodpovědné chování těch, kteří válku chtějí. „Ve válce nemůžeme nic vyhrát, jen všechno prohrát.“ Jednoznačně říká, že se Maďarsko do války na ruské frontě zatáhnout nenechá, že už to v minulém století udělali dvakrát a v obou případech na to strašlivě doplatili. Proto nechce obětovat za Ukrajinu maďarskou krev.
Z jeho projevu bych mohl ještě dlouho citovat. Ve stejném vydání časopisu Zeit-Fragen je uveden i text Haralda Kujata, bývalého náčelníka generálního štábu Bundeswehru a bývalého předsedy vojenského výboru NATO. Současnou vojenskou situaci Ukrajiny vidí jako „těžkou, ne-li bezvýchodnou“. Pokračování dnešního vyzbrojování Ukrajiny považuje za „nezodpovědné chování politických hazardérů“. Je přesvědčen, že je třeba, aby „se z války na Ukrajině nestala válka o Ukrajinu“. Proto je třeba „posadit se s Rusy za jeden stůl a pokusit se dosáhnout příměří, po němž by měla rychle následovat mírová smlouva“.
Harald Kujat si je vědom toho, že to vyžaduje přijmout existující realitu na frontě a že musí být dojednány bezpečnostní garance pro obě strany. Svůj text zakončil přirovnáním této války k první světové válce, která se podle něho stala příčinou katastrofy 20. století. Proto končí větou, že má „velikou obavu, že se ukrajinská válka stane příčinou katastrofy (Urkatastrophe) 21. století“.
Na stejné stránce časopisu je připomínám známý výrok Karla Jasperse z období po konci druhé světové války, kdy řekl, že je třeba, aby „většina lidí vystoupila proti válce včas, jinak je pozdě“. Konference ve švýcarském Bürgenstock minulý týden k takovému závěru bohužel nedospěla. V tomto smyslu zcela selhala. P. Lottaz z univerzity v japonském Kjóto napsal, že celá konference byla jen „cvičením v PR“.
Ve svém úvodníku (z 6. 6.) říká ve Weltwoche Roger Köppel, že se Putin přepočítal. Přepočítal se proto, že „podcenil rozhodnost Američanů použít tuto válku jako příležitost ke strategickému oslabení Ruska“ a že „nepočítal s tím, že se Francie a Německo tak snadno podrobí americké politice“. Roger Köppel se proto ptá, kde zůstali „realisté a rozumní“? Vypadá to, že zatím mlčí. Kéž by to bylo jenom zatím.
Václav Klaus, 19. 6. 2024
