V Evropské unii se již stalo trvalou tendencí využít jakékoliv možné příležitosti k prosazení kroků, které omezují pravomoci národních orgánů členských zemí a rozhodování přenášejí na evropskou úroveň. Přímo exemplárním příkladem tohoto přístupu je reakce EU na dnešní finanční a ekonomickou krizi. Tuto příležitost si europeisté zcela zákonitě nemohli nechat ujít (ostatně stejně jako bublinu globálního oteplování).

I když byla současná finanční a ekonomická krize rozpoutána v USA a i když má své hlubší ekonomické příčiny, které žádní byrokratičtí regulátoři na světě včas nepostihli (a je sporné, zda je jakákoli regulace, neboť ta nemůže být jiná než byrokratická, může postihnout),   hlavním výsledkem boje proti krizi se na evropské úrovni stal důraz na další regulaci a na vytvoření nového modelu evropského finančního dohledu, přijatého na základě tzv. Larossierovy zprávy.

Tento nový regulační systém má být tvořen dvěma zcela novými nadnárodními institucemi – European Systemic Risk Board (ESRB) a European  System of Financial Supervisors (ESFS). První z nich má vypracovávat makroekonomické analýzy a na jejich základě odhalovat potenciální rizika, která ohrožují ekonomickou a finanční stabilitu na trzích EU, má dávat členským zemím doporučení k přijetí náležitých opatření a má hodnotit i implementaci těchto doporučení v jednotlivých zemích. ESFS má naopak převzít pravomoci (či jejich část) od regulátorů finančního trhu členských zemí, má vykonávat dohled nad finančním trhem z evropské úrovně a má dávat závazná právní stanoviska, jimiž se národní regulátoři budou povinni řídit. Mandát a právní postavení těchto nových institucí však nejsou jasně vymezeny, a to ponechává otevřenou celou řadu zásadních otázek.

Pokud bude tento projekt v dosud diskutované podobě přijat, nepochybně půjde o další značné oslabení národních orgánů členských zemí nejen v oblasti dohledu nad finančním trhem, ale v hospodářské politice vůbec. Stanoviska a doporučení, která bude ESRB formulovat a vyhlašovat (nemluvě o kontrole jejich plnění), budou de facto znamenat implicitní podřízení hospodářské politiky členských zemí evropskému centru, a to zcela mimo dosavadní smluvní bázi, včetně ještě neratifikované Lisabonské smlouvy. Tato doporučení budou znamenat mocný tlak na vlády a centrální banky členských zemí, který se navíc promítne do postojů a očekávání finančních trhů a investorů. Dopady na členské země budou velmi diskutabilní.

Budu-li abstrahovat od schopnosti (či spíše neschopnosti) regulátorů toto všechno v rámci celého evropského kontinentu racionálně a účinně činit, a i od problematičnosti jejich motivace, samo přenesení pravomocí dohledu nad finančním trhem na evropskou úroveň, aniž dojde k přenosu odpovědnosti za důsledky a náklady těchto rozhodnutí, je nepřijatelné z principu, neboť ohrožuje schopnost orgánů členských zemí odpovídat za svou hospodářskou politiku. Lze se proto oprávněně domnívat, že tento tzv. nový model evropského finančního dohledu skrytě směřuje k prosazení centralizace hospodářských politik členských zemí, a to za zády jejich exekutivních i legislativních orgánů, mimo rámec smluv, Evropské rady či Evropského parlamentu.

ČNB přijala k tomuto projektu velmi kritické stanovisko a upozornila na řadu nepřijatelných rizik. Právě průběh finanční krize ukázal, jak nevýhodná může být pro členské země podřízenost rozhodování nikomu neodpovědných nadnárodních institucí. Prevencí opakování krizí není evropská centralizace, ale především pokud možno neokleštěné fungování trhů a také pořádek a profesionalita na národní úrovni v orgánech, které za poměry na finančním trhu odpovídají.

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 24. 7. 2009