Dnešní glosu je možné psát pouze o hokeji, o velkém úspěchu českého národního mužstva, které před zraky téměř celého národa získalo v Praze včera titul mistrů světa. Nechci rozebírat sportovní stránku této události, k tomu jsou u nás nepochybně povolanější. Mě zajímá společenská stránka věci a její některé souvislosti.

Mimořádné hokejové nadšení, až šílenství, které ovládlo česká města, vlajky, hymny a národní barvy, které zaplavily náměstí i ulice, ukazují, jak velkou mají lidé potřebu kolektivní sebeindetifikace, potřebu někam patřit, potřebu hrdosti na svůj národ, na sebe jako jeho součást i na svoji zemi. Většinou ji běžně nedávají příliš najevo, ale právě sport je takovou stmelující silou, při níž dochází ke kolektivnímu sebepotvrzení. Milióny lidí v těchto chvílích silně emociálně prožívají svou identitu, sounáležitost s celkem, se zemí a státem. To je veskrze pozitivní stránka sportu a právem je trnem v oku progresivistů, kteří by ve svém ideovém tažení proti národům a národním státům národní mužstva a jejich soutěže nejraději zakázali a povolili pouze střetávání mnohonárodních klubů.

Celospolečenská fascinace sportovním úspěchem národního mužstva má i další pozitivní aspekty. Vítězství ve sportu jasně ukazuje, jak se vyplácí usilovná příprava, dosažení profesního mistrovství, obětavá práce. Demonstruje, jak potřebná je týmová spolupráce, připravenost obětovat se za zájmy celku, disciplína a hra podle pravidel, stejně jako kompetentní vedení a pevná ruka schopného trenéra. Všechny tyto součásti nevedou k úspěchu pouze ve sportu, ale obecně v jakékoliv oblasti lidských aktivit, ale sport umožňuje lidem toto vše ve zkratce vidět, uvědomit si to, a tím se motivovat k vyšším vlastním výkonům.

Bohužel, takto je úspěchy vrcholových sportovců ochotna vnímat a inspirovat se jimi pouze malá menšina. Většina lidí získá pocit, že „jsme mistři“ tak nějak my všichni, mají dojem, že i oni něčeho významného dosáhli, že se o „nás“ mluví ve světě, že jsme my všichni „dobří“, a tudíž už nemusíme dělat nic. V naší moderní historii se hokej stal únikem, který nám umožňuje dosahovat slavných, ale pouze fiktivních vítězství maskujících faktické prohry nebo nevábnou společenskou a politickou realitu. Vzpomeňme jenom, jak jsme si to „vyřídili“ na ledě se sovětskými okupanty a pak se na dlouhých dvacet let trpně podřídili tvrdé normalizaci. Vítězství hokejistů v Naganu je dodnes prezentováno jako bezmála světodějná událost, jakou u jiných národů představují vítězné bitvy rozhodující války.

Mrzuté je na tom to, že lední hokej je sport, který je populární pouze v několika málo zemích světa, takže o našich „světodějných“ úspěších na mistrovství světa nemá většina lidstva tušení. Fanouškům to ovšem nevadí, ti dnes zažili slastné probuzení do nového dne v pozici světových šampiónů.

Úžasné je vítězství hokejistů i pro politiky, kterým mistrovství pomohlo odvést pozornost o nepříliš povzbudivé situace v politice i hospodářství. Dobře si pamatují, že lidé potřebují – řečeno se starými Římany – chléb a hry. S chlebem je to v poslední době horší, minimálně hodně zdražil. Takže vítězné hry jsou darem z nebes. Lid je na chvíli zabaven a zaměstnán jinými věcmi, než těžkostmi vlastního života, a na neschopné politiky na čas zapomněl.

Nic z výše napsaného však nemůže snížit sportovní úspěch českého týmu, který nám svou skvělou hrou rozdal radost a vzácné chvíle národní sounáležitosti. Za to Pastrňákovi a spol. patří náš dík. Oni si ho opravdu zaslouží.

Jiří Weigl, publikováno pod názvem "Hokejisté vyhráli, ale my všichni jsme mistři světa" v MF Dnes, 28. 5. 2024