Na 1. května 2024 připadá 20. výročí našeho vstupu do Evropské unie. Náš veřejný a mediální prostor je zahlcen projevy, komentáři, diskusemi a úvahami nad významem tohoto výročí, přínosem našeho členství pro Českou republiku atd. Zmiňovány jsou benefity geopolitické, ekonomické, finanční, sem tam dojde i na polemiky týkající se převážně evropské byrokracie, přehnané regulace, masové migrace, demokratického deficitu a v poslední době Green Dealu a jeho dopadů. Všeobecně však převládá oficiální názor, že vstup do EU byl, je a bude pro naši zemi jednoznačné pozitivum. Tento oficiální povinný optimismus však s realitou ani s tendencemi vývoje Evropské unie nijak nesouvisí.

Že jsme nevstoupili do „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiky světa“, jakou chtěla ve své Lisabonské strategii EU být v roce 2010, bylo jasné dávno. Ve světovém hospodářství se EU trvale propadá, ve srovnání s ostatním světovými centry ztrácí dynamiku a žije především z podstaty.

Daleko horší ale je, že se Evropská unie stala vyhraněným levicově progresivistickým projektem, který sleduje utopické ideologické cíle, snaží se maximálně oslabit a potlačovat členské státy a salámovou metodou z nich vytvářet umělý unifikovaný centralizovaný superstát.

Tyto tendence jsou zcela evidentní a pro zemi velikosti a váhy České republiky hrozí fatálními existenčními důsledky. Na misky vah je třeba klást nejen přijaté dotace a další známé benefity, ale také zjevná negativa a hrozící rizika. A ta nejsou zanedbatelná.

Je s podivem, že elity země, která podobným vývojem ve své historii již jednou prošla, zcela poslušně, odevzdaně a rezignovaně akceptují bruselskou unifikační progresivistickou politiku. Alespoň vlastní historie by nám měla být mementem a ponaučením. To proto, že v minulosti jsme již součástí mnohonárodního soustátí byli a v národní paměti tuto dlouhou éru nepočítáme k slavným kapitolám našich dějin. Přitom paralely se současností jsou zřejmé.

Tak jako jsme 1.5.2004 slavně vstoupili do EU, tak jsme se 23.10.1526 stali vlastní volbou součástí vznikajícího mnohonárodního středoevropského soustátí pod vládou dynastie Habsburků. Toho dne čeští stavové zvolili českým králem rakouského arcivévodu Ferdinanda I. a zdálo se, že to byla dobrá a rozumné volba. Nový král se zavázal přijmout všechny české požadavky, včetně respektování náboženského rozdělení země. Nabízel Čechům silnou politickou oporu v nejistých časech bezprostředního tureckého ohrožení. Jeho bratr – římský císař a španělský král – byl nejmocnějším křesťanským panovníkem nad jehož říší slunce nezapadalo a do jehož rukou plynulo nezměrné bohatství Nového světa. Habsburk se zdál po všech stránkách dobrá volba. Několik generací mohlo tento dojem oprávněně mít. Renesanční Čechy a rudolfínská doba byly dobou kulturního a hospodářského rozkvětu. Turecké nebezpečí bylo udrženo v dostatečné vzdálenosti, Praha byla znovu evropskou metropolí.

S Habsburky však byl problém podobný, jako dnes s Bruselem. Byli centralisté, nelíbila se jim přílišná autonomie jednotlivých zemí, kterým vládli. A byli tvrdí katolíci připravení prosadit svou náboženskou ideologii silou v celé své říši. Závazky, které přijal Ferdinand I. při volbě králem, se jim nechtělo dodržovat. Evropa postupně klouzala k apokalypse třicetileté války, která vznikla na našem území, a to také spolu s Německem strašlivě zničila.

České země poznaly, co to znamená být poraženým v rukou cizího vítěze. Stačilo 150 let, a český národ pod tlakem germanizace téměř přestal existovat. Pro osvícenské absolutisty na vídeňském trůně neměla existence malých národů a jejich jazyků praktický smysl. Stejně se na to dívají dnešní evropští vizionáři.

Být součástí rakouské velmoci na druhé straně přinášelo mnohé výhody, stejně jako dnes členství v ještě daleko větší Unii. Habsburská monarchie byla evropská velmoc, měla patřičnou váhu ve velké politice. Každý v Evropě s ní musel počítat. Češi však měli na tuto politiku vliv asi podobný, jako mají dnes na politiku Bruselu. Velký hospodářský prostor umožňoval ekonomický rozvoj, a ten jsme dokázali v 19. století využít a ruku v ruce s tím postupně obnovit a obrodit i národní život.

Přesto generace našich prapředků cítila omezení cizí vlády a národní nerovnoprávnost v monarchii, která nás nakonec zavlekla do 1. světové války. Proto bylo jejich nadšení z rozbití Rakousko-Uherska a vzniku našeho samostatného státu tak obrovské, přestože se rychle ukázalo, že jsme hodně ztratili hospodářsky a byli slabým partnerem okolních velmocí.

Při dnešním ohlédnutí do historie proto mnozí řeší dilema – stálo rozbití rakousko-uherského soustátí vůbec za to? Vydělali jsme na samostatnosti nebo spíše prodělali? Odpovědi se různí – asi jak kdy a jak v čem. Obojí je asi pravda, vezmeme-li v úvahu specifika různých období. Jednoznačná odpověď asi neexistuje.

Snad jenom platí to, že svobodný člověk a svobodný národ, kteří jsou pány svého osudu, se s jeho nástrahami obvykle vypořádávají lépe než poddaní a vazalové. To platilo dříve a platí to i nyní. 1. května 2004 jsme nastoupili cestu zpátky, od samostatnosti zpět k budoucí provincii, od suverenity opět k cizí vládě.

Na tyto historické paralely, a zkušenosti s existujícími riziky bychom si měli vzpomenout dnes při debatách o přínosech a nákladech členství v EU. O benefitech mluvíme rádi, o nákladech a rizicích již méně. V různých dobách a různých chvílích se nevyhnutelně bude odpověď na tuto otázku o jejich bilanci lišit. Vezměme při tom na vědomí, že rizika jsou před námi v každém případě ohromná, neboť svou budoucnost jsme odevzdali z větší části do rukou jiných a že jejich zájmy se s těmi našimi v mnoha ohledech rozcházejí. Nic není garantováno, na nic nelze slepě spoléhat. Účet za naše členství v EU bude mít ještě hodně položek.

Jiří Weigl, 29. 4. 2024