27. dubna 2024 zemřel prof. Robert Kvaček, nestor české historické vědy, její velký propagátor, popularizátor a pedagog, který vychoval několik generací českých historiků.

Zabýval se především českými kulturními dějinami v 19. století, První československou republikou, mezinárodní diplomacií v první polovině 20. století a obdobím 2. světové války. Jeho vědecké a pedagogické působení bylo spojeno zejména s pražskou filosofickou fakultou UK, ale působil i na dalších vysokých školách. Vedle rozsáhlého vědeckého díla zaslouží pozornost jeho trvalá a intenzívní aktivita publicistická v mnoha médiích, v nichž přibližoval historické události, osobnosti a témata široké veřejnosti. Prezident Miloš Zeman udělil prof. Robertu Kvačkovi v roce 2022 u příležitosti jeho 90. narozenin státní vyznamenání – Medaili za zásluhy.

Institut Václava Klause měl to potěšení s prof. Robertem Kvačkem spolupracovat na některých historických tématech, kterým IVK věnoval své semináře. Prof. Kvaček jako řečník i autor textů ve sbornících ze seminářů významně přispěl k jejich vysoké úrovni a ohlasu u veřejnosti.

Pro připomenutí si dovolujeme přetisknout příspěvek prof. Roberta Kvačka, který po názvem „Volební souboj“ přednesl na semináři IVK „Edvard Beneš – 80. let od volby prezidentem“, který se uskutečnil v 15. prosince 2015.

* * *

Volební souboj

Robert Kvaček, emeritní profesor Filosofické fakulty UK

K příznačným vlastnostem Edvarda Beneše patřila schopnost vytvářet si celé zástupy politických nepřátel a protivníků. Závist a nechuť vzbudil hned svým strmým vzestupem na politické scéně: neprošel žádnou „zavedenou“ stranou, nečekal trpělivě na přízeň stranických vůdců, ač mladý, měl vlastní názory na politiku a diplomacii. Od mírové konference v roce 1919 ho znala celá Evropa a sám se pak stal jejím povolaným znalcem, byl v meziválečné době nejdéle působícím ministrem zahraničí.

Osobitě si počínal i ve vnitřní politice, třebaže nebyla jeho hlavním působištěm. I tady, stejně jako v zahraniční službě, žádal pracovitost, znalost a odpovědnost, tedy nezbytnosti, jež mu byly vlastní. Neměl rád táborové mluvky, aféristy a kořistníky, prosazovatele a obhájce jen stavovských zájmů, militantní nacionalisty české i jiné. Dostával se s nimi do křížku, ba do politických pranic; hlavní z nich vyhrál dokonce až po čestném soudu. Nevyhýbal se ani metodám drsným, nikdy však nesledoval zištný prospěch. Vším se mu stala politika: pojal ji jako službu československému státu, s nímž se ztotožnil natolik, že se časem pokládal za nejpřednějšího znalce a uskutečňovatele jeho potřeb.

Nebylo tajemstvím, že některé z útoků proti němu mířily ve skutečnosti na prezidenta Masaryka. Je tomu tak dodnes, a navíc se objevily snahy Masaryka a Beneše od sebe zcela oddělit. Charisma prvního stále jako by bránilo některým neuctivostem, a tak se střílí na Beneše i tam, kde je terčem míněn také Masaryk.

Autoři před lety vydané knihy o nemocných prezidentech, v níž o Benešovi popletli, co se jen dalo, Masarykovi dokonce vyčetli, že si svého nástupce „vybral“ Beneše. Jako by jim nebylo známo, že Masaryk posuzoval lidi náročně a přísně a že si své soudy stále ověřoval. Beneš a Československo patřili od první světové války pevně k sobě. „Spolupráce s doktorem Benešem byla snadná a účinná,“ vzpomínal Masaryk na protihabsburský odboj. „Nebylo třeba mnoho řečí; byl politicky a historicky tak vzdělán, že stačilo slovo. Plány v podrobnostech vymyslil a provedl, brzy dovedl postupovat o své újmě a dobře… Jeho iniciativnost byla značná a pracovitost neúmorná. Oběma nám prospělo, že jsme měli tzv. trpkou zkušenost životní; probili, propracovali jsme se z chudých poměrů, a to znamená nabýt praktičnosti, energie, odvážnosti.“

Masaryk také cenil, jak se Beneš staral o jméno Československa v mezinárodní politice. V září 1925 byl československý ministr zahraniční zvolen Rady Společnosti národů, aniž vůbec kandidoval – takové důvěře se těšil. „Uznání Evropy, ba světa zasloužil jste si znalostí, poctivostí, konciliantností a vytrvalostí,“ napsal mu při té příležitosti Masaryk. „Dovedl jste náš humanitní program zkonkretizovat a prakticky provádět. Řídil jste se v politice zahraniční i domácí Havlíčkem, jeho politikou rozumnou a poctivou.“ V Ženevě, kde sídlila Společnost národů, se vykládalo, že každý nový ministr zahraničí by se měl nejdříve setkat a radit s Benešem. Prý nikdo lépe neovládá vývoj mezinárodních vztahů než právě on. Jeho úvahy měnící rozhovory v Benešův monolog, jeho formulace, postřehy, charakteristiky se staly pověstnými.

Ministr zahraničí malého státu má však omezené možnosti působení. Beneš se je snažil překračovat – i kvůli Československu, i kvůli sobě – uměl myslet v evropských souvislostech, ale nemohl je výrazně ovlivňovat, jen na ně upozorňovat a podle jejich poznání jednat. Vše se ještě ztížilo v čase vlády totalitních uzurpátorů, jichž přibylo ve 30. letech. To už byl Beneš prezidentem.

Masarykův nástupce

Chtěl jím být a také Masaryk si to přál. O Benešovi jako o svém nástupci uvažoval dokonce již na počátku roku 1919, kdy se cítil nemocný a zestárlý. S myšlenkou zvolit Beneše za druhého československého prezidenta se tehdy svěřil několika politikům, které to překvapilo. Domnívali se, že po Masarykovi přicházel v úvahu nejznámější český politik z nedávné „rakouské“ doby, za světové války původně k smrti odsouzený Karel Kramář.

Masarykovi se nezdálo, že by Kramář zvládal citlivé národnostní prostředí v Československu a orientoval nový stát účinně zahraniční politikou. Kdysi bývali politickými přáteli, už se ale odcizili. Kramář přesto doufal, že se na Hrad jednou dostane, s léty však tato naděje ztrácela na realitě. Pro Benešovu kandidaturu získal Masaryk načas předsedu nejsilnější strany, agrárníka Antonína Švehlu, ve vnitřní politice osobnost nejvlivnější. Po jisté době se však Švehla od Beneše odvrátil – zjistil, že i vnitropoliticky je Beneš tvrdým a ambiciózním soupeřem a že v zahraniční politice nepreferuje agrární zájmy. Příštím prezidentem měl být podle Švehly už jen reprezentant, „nějaký akademik“, „monstrance ukazovaná lidu“.

Švehlovo úmrtí v prosinci 1933 se zdálo odstraňovat vážnější překážky pro Benešovu volbu. Beneš si ji chtěl připravit tak, aby proběhla bez politických komplikací. Masaryk je poznal v roce 1927, kdy málem na svou třetí kandidaturu rezignoval. O sedm let později kandidoval už z jisté nutnosti, Beneš neměl ještě politické podmínky připraveny. Masaryk, volený poprvé ve Vladislavském sále, byl již vážně nemocný. Úřad mu dělal obtíže, nemohl ho plně vykonávat.

Na podzim 1935 byl už Beneš přesvědčen, že prezidentskou volbu zvládne, a proto navrhl Masarykovi, aby podal demisi. Domluvil se s ministerským předsedou, agrárníkem Milanem Hodžou, že bude vyhlášen za jediného vládního kandidáta. Masaryk 14. listopadu Hodžovi sdělil, že odstoupí; předpokládal, že ho nahradí Beneš, což dal najevo zanedlouho i veřejně, při oficinálním ohlášení demise. Situace v politickém zákulisí se však mezitím už zdramatizovala, Beneše čekal soubor, který nepředpokládal.

Stranická podpora

Beneš se mohl opřít o socialistické strany a stranu lidovou a také o demokratické strany německé. V případě převahy pravice by pro něj hlasovali komunisté. Sestavu Benešových volitelů potřebovali ale její tvůrci rozšířit, získat pro ni Hlinkovu slovenskou ĺudovou stranu. O ni se ucházeli i ti, kteří Beneše odmítali, a ještě dříve než Beneš. Podporu čekali od mladého, radikálního Karola Sidora, Hlinkova oblíbence. Sidor rostl v nového vůdce strany, byl ostrým kritikem vládní politiky a vůbec Československa. Líbil se mu režim v Polsku vytvářený autoritativními politiky Pilsudským a Beckem. Jezdil si do Varšavy pro podporu, inspiraci a peníze. Vracíval se povzbuzen ve své nechuti vůči Masarykovu Hradu, a zvláště vůči Benešovi, jehož ministr zahraniční Beck považoval za svého soupeře. Ostatně se s Pilsudským domluvili, že budou polskou zahraniční politiku orientovat také na rozbití Československa.

Ve vedení agrární strany, stále více ovlivňovaném Benešovými odpůrci, se počítalo s tím, že Hlinka a Beneš mají k sobě daleko. Důvodů tohoto vzájemného chladu bylo více, plynuly z rozdílností ideových, z neshod v pohledech na podstatu a podobu národnostních problémů, z odlišných názorů na správu státu a jeho charakter. Benešova stanoviska se tu kryla s Masarykovými, postoj Hradu i k ludové straně a k Hlinkovi určoval ostatně především Masaryk. I Hlinkův poměr k Masarykovi byl také hlavním měříkem pro jeho vztah k prezidentskému úřadu. Úsudky obou stran nebývaly jednoznačné a pro všechny se nacházela zdůvodnění. Přicházely i střety, až prudké a vášnivé, také známka toho, že partner či protivník není podceňován. Na Hradě se nikdy nepřehlíželo, že vnitřní vývoj Československa nemálo závisí i na politice Hlinkovy ĺudové strany.

Beneš se s Hlinkou sešel 5. prosince 1935. „Vyložil jsem mu své zásady politické,“ zapsal si Beneš. Patřily k nim „žádný kulturní boj, pokračování politiky církevní jako dosud, demokratismus a žádné převažování jedné strany proti druhé“, také „decentralizace“, která by se týkala právě správy Slovenska. Beneš jistě mluvil obšírně, bylo to jeho zvykem, a v tomto případě mu na ohlasu zvlášť záleželo, i když připomněl, že „rozmluva je zcela volná“ a Hlinku nijak nezavazuje. Zatím se také zdálo, že u Hlinky se prosadí spíše Benešovi protivníci: ministra zahraniční pokládal Hlinka za kandidáta „socialistického“, stály za ním strany, které – přehnaně – pokládal za příliš levicové.

Antibenešovskou agrární skupinu vytvářeli a seskupovali Viktor Stoupal, Josef Vraný a novinář Ferdinand Kahánek. Ovládnutí funkce prezidenta pokládali za součást pravicového posunu v politickém systému Československa ulehčujícím i soužití s autoritativními režimy v Evropě a rozsáhleji naplňujícím agrární hospodářské zájmy. V Benešovi – prezidentovi viděli „levicovou“ překážku své koncepce československé politiky.

Soupeři varovali před důsledky, které byly podle nich s to ohrozit stát a způsobit ústavní krizi. Jeden z nich, sociálně demokratický ministr Bechyně, o tom psal až vášnivě, když líčil předvolební situaci: „Pro svého kandidáta mohla agrární strana míti majoritu, jakmile si zabezpečila hlasy luďáků, živnostníků a henleinovců. Ale byla to majorita na jeden den. Druhého dne po svém vítězství byla by pravděpodobně shledala, že není parlamentární většiny, která by schválila státní rozpočet. A že není většiny, která by byla s to utvořit parlamentární vládu. Zdá se, že byly chvíle, v nichž agrární vedení opustily úvahy o státním zítřku. Naslouchalo jenom zpěvu cifer, který se podobal svůdnému hlasu Loreley. Cifra znamená v demokracii mnoho, rozhodně však ne všechno. Prezidentská volba, provedená přes hlavy a proti vůli rozhodné koaliční většiny, byla by se nezbytně stala východiskem vášnivých zápasů; demokratický režim by se byl ocitl na příkře nakloněné ploše.“

Benešovým protivníkům šlo nejdříve o to zabránit jeho prezidentské kandidatuře. Nabídli Masarykovi pokračování ve funkci – odmítl. Uvažovalo se o volbě agrárního politika Jana Malypetra, který o ni stál – zůstalo o chvilkové myšlenky. Hledal se tedy protikandidát k Benešovi, reprezentativní „monstrance“: několik oslovených osobností z intelektuálního prostředí odmítlo. Kandidát se přeci jen nalezl – univerzitní profesor Bohumil Němec, vynikající přírodovědec. O politiku se zajímal, v Národním shromáždění zastupoval nacionálně laděnou národní demokracii, předsedal České národní radě, která však už mnoho neznamenala. Počítal s tím, že bude prezidentem nezasahujícím příliš do politického vývoje. Spoléhal na příští vládní koalici, která ho zaštítí a bude rozhodovat. Byla by jiná než dosavadní. Prosadit Němce vyžadovalo především získat pro něho Hlinkovu ĺudovou stranu, případně i Henleinovu Sudetoněmeckou stranu bohatě zastoupenou poslanci a senátory. To byla ochotna pro Němce hlasovat, pokud ho podpoří právě ĺuďáci a bude zajištěno jeho vítězství.

Ministerský předseda Hodža marně ve vládní koalici prosazoval Beneše jako jejího jediného kandidáta. Podal proto 11. prosince 1935 demisi, Masaryk ji ale nepřijal. Socialistické strany a lidovci byli připraveni utvořit vládu v čele s předsedou lidové strany Šrámkem a prosadit Benešovu volbu. Chtěli zároveň omezit vliv agrární strany, Hodžova vláda však pokračovala.

Famózní úspěch

Masaryk 14. prosince 1935 oficiálně abdikoval. Za svého nástupce doporučil Beneše – „pracoval jsem s ním v zahraniční i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře.“

Volit se mělo za čtyři dny. Poprvé se před prezidentskou volbou ozvala i veřejnost, ta její část, kterou aktivizovalo Masarykovo doporučení Beneše – organizace Sokolů, legionářů, učitelů. Nominaci Němce považovaly za nepřijatelnou intriku. Vrcholilo zákulisní vyjednávání, v němž šlo hlavně o hlasy luďáků. Beneš našel obratného vyjednavače v Janu Jiřím Rücklovi, průmyslníku, funkcionáři lidové strany a katolickém činiteli, který měl pro své zprostředkování podporu papežské nunciatury. Vatikánu záleželo na tom, aby se Beneš prosadil: jako ministr zahraničí se zasloužil o modus vivendi, o slavnostní vyznění mezinárodního katolického sjezdu v Praze a také představoval už jedinou parlamentní demokracii ve střední Evropě. S jejími nacistickými likvidátory v Německu se Vatikán dostával do stále zřetelnějšího napětí.

Rückl zajel za Hlinkou do Ružomberku, aby ho přesvědčil, že i zájem církve velí hlasovat pro Beneše. Na Hlinku měli také působit slovenští biskupové, jimž Rückl napsal zvláštní dopisy, a rovněž druhý muž lúdové strany Jozef Tiso, kterému Rückl naznačil, že pro Vatikán je Beneš politickou zárukou budoucnosti katolicismu v Československu. Benešův protikandidát – upozorňoval Rückl Hlinku – takovou garanci nedává. Vyslovil se přece v prvním Národním shromáždění pro oddělení teologické fakulty od univerzity, připomínal Rückl. Snad ani nikdo nevěděl, že takové odloučení by tehdy Vatikánu docela vyhovovalo, univerzita umenšovala jeho vliv na výběr profesorů a duch výuky. I dříve i teď byla však Němcova řeč hodnocena v Československu jako protikatolická. Navíc se připomínalo, že Němec se stavěl i proti katolické tělovýchovné organizaci Orel.

Kolísavého Hlinku Rückl přece jen přemluvili, aby se při nové cestě do Prahy 17. prosince 1935 zastavil u Beneše. Pro jistotu si však pro něho ještě dojel na nádraží. Audience byla už polovičním vítězstvím, které Beneš dokončil. Jednal předtím i s Tisem, ale hlavní byla domluva s Hlinkou.

Beneš mu vysvětlil, jak si představuje „decentralizaci“ – Hlinka v ní viděl vývoj ke slovenské autonomii – a slíbil zmoci některé finanční a politické starosti ĺudové strany. „Hlavní můj argument byl,“ zapsal si Beneš po rozhovoru, „že jsem mu vyložil, že půjde-li se mnou, že volbu rozhodnou oni, Slováci vůbec. Kdyby šel s Němcem, bez Henleina Němec vyhrát nemůže, kdežto půjde-li se mnou, s jeho hlasy já mám nyní již v každém případě nadpoloviční většinu. Zdá se mi, že tomu dobře porozuměl, že se pak dohodl v tomto směru s Hodžou, že to budou Slováci, kteří volbu prezidenta rozhodnou, a to nejvíc působilo.“ Hlinkovou stanovisko bylo v té chvíli i rozhodnutím pro Československo.

O rozhodnutí volit Beneše informoval Hlinka Kahánka a ten vedení agrární strany. Vraný se téměř zhroutil, fakticky předseda strany Rudolf Beran začal však okamžitě „likvidovat“ Němcovu kandidaturu. Večer to sdělil Benešovi. Ještě v noci bylo oficiálně oznámeno, že Němec požádal o „upuštění od kandidatury“. Beneš se stal jediným kandidátem vládní koalice. Ve Vladislavském sále získal 18. prosince 1935 340 hlasů z 440 platných. Počet hlasů znamenal vítězství, jehož se Masarykovi v takovém rozsahu nedostalo. Také ale nemusel čelit tak obtížným, tragickým problémům, jaké čekaly na Beneše.

KVAČEK, Robert. Volební souboj. In: LOUŽEK, Marek (ed.). Edvard Beneš: 80 let od volby prezidentem. Praha: Institut Václava Klause, 2016, s. 11-19. ISBN 978-80-7542-014-5.