Nijak neskrývám, že nejsem žádným velkým zastáncem referend. Považuji je za zcela výjimečný prvek ústavního systému nepřímé demokracie a jsem hluboce přesvědčen o tom, že se s nimi nesmí plýtvat. Výrazné změny suverenity země výjimečným případem určitě jsou, a dokonce ani nevím, co může být vhodnějším případem pro jejich použití.
Smlouva z Nice znamenala výrazný, kvalitativní posun již půl století se integrující Evropy od intergovernmentalismu (neboli mezistátního charakteru smlouvy o Evropské Unii) k supranacionalismu, tedy k vytváření společného evropského státu. Tato smlouva bezprostředně nebyla smlouvou o rozšíření nebo nerozšíření Evropské unie, jak se nám někteří naši komentátoři k mému překvapení snaží namlouvat. Znamenala něco úplně jiného. Znamenala výrazný přechod – někteří analytici mluví o změnách ve více než 40 oblastech – z rozhodování jednomyslného na většinové (tedy zrušené veto) a k rozhodování Evropské komise (bruselské byrokracie) od Evropské rady a dalších, jednotlivé země přímo reprezentujících orgánů. To snad může usnadnit fungování EU složené z většího počtu zemí, ale žádnou přímou souvislost s rozhodováním o přijetí nových členů to nemá.
Irská ústava, a o posvátnosti institutu ústavy naši evropští propagandisté (hezký termín Jiřího Weigla) mluví často, předepisuje pro rozhodování tohoto typu referendum. Toto referendum po dlouhé přípravě minulý týden proběhlo a Irové – pro někoho snad překvapivě – řekli své ne. A řekli to zřetelným rozdílem 7,5 % hlasů. (Připomínám, že před pár lety Francouzi řekli své ano EURU jen o několik desetin procenta hlasu!)
Po zveřejnění výsledků dosáhla hysterie v Evropě nezvyklé míry. Mluvil jsem s několika EU politiky a jejich reakce je fascinující: nic se neděje, referendum asi být nemělo(!), Irové se nějak spletli, my jim pomůžeme(!), na scénáři z Nice se nic nemění, smlouva platí(!). To jsou téměř neuvěřitelné věty. Já tomu rozumím tak, že dohody učiněné v Nice neplatí a že evropští politikové z toho budou muset něco zásadního vyvodit, resp. smlouvu z Nice revidovat. To oni ale nechtějí připustit.
Je naprosto evidentní, že smlouva z Nice vyžadovala pro své přijetí jednomyslnost, jinak nemůže platit. Přesto se evropští propagandisté tváří, že to tak nemusí být. Jasně tím naznačují, že jim o názor občanů nejde, že je referendum zajímavé jen tehdy, pokud dopadne tak, jak si oni přejí a že se bude opakovat tak dlouho, až občané konečně povolí či pochopí. Jediný v sále jsem na nedávné konferenci v Itálii nevěřícně kroutil hlavou, když tam někdo zcela otevřeně říkal, že to či ono musí rozhodovat politici, ne občané, protože by to jinak nedopadlo dobře! Na jedné německé univerzitě jsem před několika týdny slyšel, že o ukončení existence německé marky nemohli v Německu rozhodovat občané, protože by s tím nikdy nesouhlasili! Takhle bych mohl citovat strašně dlouho, ale na rozdíl od Miloše Zemana nebudu říkat, kdo to řekl, i když to nebylo mezi čtyřma očima.
Potvrzuje se, že často opakovaná věta o demokratickém deficitu Evropské unie není lacinou frází, ale hlubokou pravdou. A to je strašně varovné. Funkční a dlouhodobě udržitelná integrace Evropy nemůže být úspěšná, nebude-li vycházet zdola a bude-li ignorovat názory občanů. Jinak to nejde. Evropská integrace nemůže být založena na nedemokratickém vnucování určitých idejí evropskými propagandisty svobodným občanům.
Jsme malá země a průběh i způsob evropské integrace jistě příliš neovlivníme, ale blahosklonné postoje řady evropských politiků vůči Irům jsou pro nás špatnou předzvěstí. Říkají nám zcela jasně, jakou pozici budeme v EU mít my, až do ní jednou budeme přijati. Bude zajímavé, budou-li o našem přijetí organizovat v členských zemích EU referendum, protože kdyby dopadlo výsledkem jako teď v Irsku, mnozí v EU by se velmi zaradovali a asi by jeho výsledek nezpochybňovali. Irské referendum však zpochybňují.
Deníky Bohemia, 21. 6. 2001
