Minulý týden se konalo s napětím očekávané referendum o přistoupení či nepřistoupení Dánska k projektu jednotné evropské měny. Jak většina čtenářů těchto řádků už jistě ví, 53 % Dánů řeklo ne, necelých 47 % řeklo ano. Dánsko tedy zůstává mimo Eurozónu, i když je kurs dánské koruny – díky systému měnové spolupráce (platnému v EU již před vznikem euro) - velmi těsně na euro napojen a prožívá s ním zhruba stejný osud. Vůči americkému dolaru se pohybuje stejně jako euro, rok a půl tedy jeho kurs klesá.
Proč se Dánové rozhodli právě takto? Hned na počátku bych chtěl připomenout, že podle všech známých kritérií Dánové nejsou žádní euroskeptici. V nedávném průzkumu veřejného mínění (tzv. Eurobarometr) odpovědělo 65 % Dánů, že jejich země vstupem do Evropské unie získala (průměr celé EU byl jen 47 %. Pro zajímavost uvádím, že v případě Německa to bylo 37 %, Švédska 26 %, Anglie 25 %). Přesto Dánové euro nechtějí. Pro pořádek dodávám i to, že si Dánové přejí rozšiřování EU. Na otázku, zda je rozšíření EU prioritou, ve stejném průzkumu odpovědělo 57 % Dánů slůvkem ano, zatímco průměr celé EU je jen 27 %! (Bereme v České republice – politikové i nepolitikové – tato čísla vážně? V Německu považuje rozšíření za prioritu jen 20 % občanů, ve Francii jen 21 %!)
Znovu opakuji, že přes tyto své postoje řekli Dánové v referendu své NE. Rozumím-li tomu dobře, řekli své NE urychlené evropské unifikaci. Přiznali se k tomu, že ještě nevstřebali onen urychlený „delorsovský“ proces, který v průběhu jednoho desetiletí – pomocí smlouvy o jednotném evropském ekonomickém prostoru, pomocí Maastrichtské smlouvy a na základě smlouvy Amsterdamské – způsobil přeměnu Evropského společenství (ES) v Evropskou unii (EU). O připravované „smlouvě z Nice“ za francouzského předsednictví v letošním prosinci radši teď nebudu spekulovat. Připomněli nám i to, že se svého „dánství“ nechtějí vzdát. Jedno z hesel, vyskytujících se v posledních dnech v kampani kolem dánského referenda, bylo „mysleme dánsky“. Je to bohapustý nacionalismus? Nebo je to legitimní strach ze ztráty něčeho, dlouhými staletími pracně budovaného?
Podle mého názoru je to strach ze ztráty něčeho specificky dánského. Jsem si vědom toho, že Dánsko je velmi kulturní, kultivovanou, vzdělanou zemí. Nechce o to přijít a nechce to rozmělnit v evropském unifikačním „Eintopfu“. Jednou jsem měl (na jaře 1989) možnost navštívit několik dánských sedláků v okolí Aarhusu. Bylo fascinující, jaké měli doma knihovny, jaké měli na statcích hudební nástroje, o čem chtěli a uměli s cizincem z tehdy komunistického Československa diskutovat. Teď se bojí i o svůj jazyk. Evropská unie je novodobý Babylon. Tam má každý formální nárok na používání svého jazyka a díky tomu je dnes v EU oficiálně 11 jazyků. Jediné Lucembursko, velké jako jeden náš kraj, netrvá na tom, že se musí používat lucemburština, a i Irové vystačí s angličtinou. Výsledkem je, že 10 % všech zaměstnanců Evropské unie, to znamená 1900 lidí, jsou dnes tlumočníci. Všichni vědí, že to při rozšiřování EU takto nemůže pokračovat a že počet jednacích jazyků bude muset být omezen. Dánové jsou – stejně jako já – přesvědčeni, že je jazyk něco více než technika, že je to něco více než komunikační prostředek. Že je to naprosto zásadní prvek kultury země, že je to součást tvorby národa, že je to jedno z důležitých lidský práv. Stejně tak i měnu považují Dánové za významný konstitutivní prvek své země. Proto hlasovali tak, jak hlasovali.
Pro nás z toho plyne jedna nesmírně důležitá věc. Členství v Evropské unii a jeho jednotlivé prvky či složky (které jsou v lecčems variabilní) musí být i u nás předmětem otevřené, upřímné, seriózní debaty. Nemůže to za nás řešit ani pan Telička (proti kterému nic nemám, ale který ze své funkce nutně musí více mluvit s úředníky EU než s občany ČR), ani ministr zahraničí Kavan (se svou poněkud zvláštní evropskou či anglickou minulostí), ani pan prezident, který se – zdá se – už těší na svůj dům na zdravém přímořském pobřeží Portugalska (více než na svůj Hrádeček). Rozhodnout musí občan naší země a musí se dozvědět, o čem bude rozhodovat. Musíme v sobě najít odvahu připustit, že diskutovat EU není nijak špatné, že to není žádná svatokrádež. Dánové tuto odvahu měli.
Deníky Bohemia, 6. 10. 2000
