Když jsem přemýšlel čemu věnovat tuto svou schillerovskou přednášku, které si opravdu velmi vážím, znovu jsem si uvědomil, že jiné téma než problém křehkosti a zranitelnosti svobody a demokracie na straně jedné a tržní ekonomiky na straně druhé v dnešní Evropě, a to v obou jejích částech, vlastně ani nemám. A asi ani mít nebudu.

V červenci 1995, při svém prvním vystoupení ve Vašem institutu, jsem hovořil o Walteru Euckenovi, o jeho přínosu pro ekonomickou teorii a pro znovuvybudování německé ekonomiky (a společnosti) po roce 1945 a snažil jsem se Euckenovýma očima hodnotit probíhající transformační procesy v postkomunistickém světě. Dnes, po pěti letech, jsme ve střední a východní Evropě – při vší nejednoznačnosti vývoje – jistě dále. Jistým, nejednoduchým vývojem prošla za tu dobu i Evropa západní.

Pokusím se právě k těmto otázkám říci pár slov a navázat přitom i na Karla Schillera, jehož zde dnes připomínáme. Osobně jsem ho neznal. Jeho vrcholná éra byla ve chvílích, kdy jsme z tehdejšího Československa na Západ cestovat nemohli. Hovořil jsem s ním krátce jen jednou, v roce 1993 v Bonnu, po své přednášce při udělení ceny Ludwiga Erharda, ale jeho jméno jsem znal poměrně dobře i v minulosti. Věděl jsem, že byl významným německým ekonomem a politikem a že navazoval jak na freiburgskou školu Waltera Euckena, tak na Keynesovu makroekonomii. Věděl jsem, že se snažil o pragmatickou hospodářskou politiku (zejména ve své roli dvojnásobného spolkového ministra) a že pozitivně ovlivnil i hospodářsko-politické koncepce německé sociální demokracie (zejména její godesbergský program). I když nejsem stoupencem jeho známé teze: „konkurence natolik, kolik je to možné, plánování natolik, kolik je to potřebné“, musím ocenit intelektuální upřímnost s jakou prosazoval své hospodářsko-politické koncepce a v neposlední řadě i to, že byl přístupný argumentům i z liberálního a konzervativního tábora.

Jsem si vědom i toho, že byl jedním z 60 německých ekonomů, kteří v roce 1992 varovali před ukvapeným zaváděním jednotné evropské měny, což je postoj, který mi byl a je i dnes velmi blízký. Připomenout je třeba i jeho poslední knihu, publikovanou v prosinci 1993, ve které – pod názvem „Der schwierige Weg in die offene Gesellschaft“ – analyzoval složitosti transformačního procesu ve východní částí Německa, tedy v zemi, která se od ostatních odlišovala tím, že mohla z druhé poloviny Německa čerpat mimořádně štědrou pomoc. Tato kniha je cennou inspirací i pro nás, kteří jsme náklady transformace nesli pouze a jedině na svých bedrech.

Současně s transformací postkomunistických zemí, která se po uplynutí jednoho desetiletí dostává do své závěrečné fáze, probíhaly a probíhají další důležité ekonomické, politické i kulturně-civilizační procesy. Vyberu si z nich tři. Je to sjednocení Německa, rozdělení Československa a Evropská unifikace.

Ve všech těchto třech případech šlo či jde o prolínání jevů politických a jevů ekonomických (odehrávajících se v makrosvětě) s lidskými osudy, nadějemi a sny (které jsou navýsost z mikrosvěta). Problémem je zejména to, že se tyto jevy vyvíjejí více méně autonomně a že každý z nich má svou vlastní – a proto odlišnou – dynamiku, což vytváří diskrepance, které zvyšují náklady prováděných změn a nesmírně je to komplikuje.

Z analytického hlediska a v striktně ekonomickém pohledu se ve všech těchto případech jedná o problém vzniku či rozpadu měnové unie, resp. o to, zda formálně existující měnová unie je či není optimální měnovou zónou (tak jak ji standardně definuje ekonomická teorie).

V případě Německa je evidentní, že v roce 1990 o ekonomicky připravenou optimální měnovou zónu nešlo a že tehdejší jednorázové zrušení měnového kursu (který byl do této chvíle klíčovou veličinou, zajišťující jistou kompatibilitu velmi odlišných parametrů obou ekonomik) de facto znamenalo ukončení původního fungování východoněmecké ekonomiky. Ta buď musela opravdu přestat existovat a v masovém rozsahu muselo dojít k neznámo jak dlouhé a jak hluboké schumpeterovské „schöpferische Destruktion“ (s masivním přesunem obyvatel z východu na západ) nebo musely nastat rozsáhlé, v historii svou velikostí neznámé a pravděpodobně i neopakovatelné fiskální transfery, které by formou redistrubuce začaly vyvažovat objektivně existující rozdíly ekonomických parametrů obou ekonomik. Stalo se to druhé. Připomínám, že ještě dnes, tedy 10 let po vzniku německé měnové unie, roční transfer prostřednictvím státního rozpočtu do oblasti bývalého východního Německa přesahuje roční HDP České republiky.

Nemám sebemenší ambice diskutovat jiné možné alternativy tehdejšího řešení, ale jsem přesvědčen, že máme povinnost využít tehdy vzniklých poznatků k obecnějšímu a hlavně trvalému poučení. Pro mě z toho plyne zejména ten závěr, že odstranění jedné důležité ekonomické proměnné (její přeměna v konstantu) vyvolává obrovské ekonomické náklady. Bohužel nejde jen o náklady ekonomické. O nákladech „psychologických“ si skoro ani mluvit netroufám, jsem ale přesvědčen, že nebyly menší. Nejen ekonomika jako celek, ale i každý jednotlivý člověk byl měnovým kursem „chráněn“ a jeho osobní „výkonnostní parametry“ byly – byl-li kurs na správné úrovni – ospravedlňovány. Ledová sprcha po jeho zrušení vytvořila pro milióny lidí – v protikladu k jejich radosti ze svobody a z konce komunismu – nemalé lidské trauma. Říkám to jako outsider, který neprováděl žádný kvantifikovatelný empirický průzkum, ale zdá se mi, že se jedná o věci zcela nesporné.

Procesy, které tehdy proběhly v Československu, byly sice na první pohled jiné, ale jejich strukturální podtext byl stejný. Pouze měl opačné znaménko. Byli jsme účastníky rozpadu měnové unie. Důvodem byly nestejné parametry obou ekonomik, odlišný výklad historických příčin těchto rozdílů a odlišný názor jak na velikost, tak na nezbytnost prováděných fiskálních transferů. Po sedmi desetiletích neexistence vzájemného měnového kursu (vynechám-li válečnou epizodu vztahu protektorátu Čech a Moravy a Slovenského štátu) vznikly v únoru 1993 dvě samostatné měny a jejich kurs se po jisté době ustálil na poměru 1,1: 1. Přes všechny následné turbulence zhruba na této úrovni zůstává, což naznačuje, že oběma ekonomikám vyhovuje.

Oproti Německu je rozdíl v hodnotě kursu obou měn ve výši 10 % relativně malý, ale – mají-li ekonomické teorie a standardní předpoklady o cenové pružnosti lidského chování nějaký smysl – je i tento rozdíl důležitý. Důležitá je i možnost tento rozdíl v budoucnu v libovolném směru měnit. Dodatečné úspory transakčních nákladů díky vzniku měnové unie, resp. zvýšené transakční náklady při jejím rozpadu – přetrvává-li i nadále zóna volného obchodu a celní unie – se ukazují být téměř zanedbatelné. Ani u nás ale nešlo jen o aspekty ekonomické. Zrušení politické (a měnové) unie tehdejšího Československa znamenalo velké politické zklidnění a mělo i důležitý psychologický, a to zřetelně pozitivní efekt. Diskutovat tyto události za pomoci slov jako je nacionalismus či absence jakýchsi „vyšších civilizačních hodnot“ – jak dnes bývá zvykem – je naprostým omylem. (Serióznější hodnocení, než jaké po celé poslední desetiletí převládá by si podle mého názoru z podobných důvodů zasloužil i rozpad Jugoslávie a Sovětského svazu.)

Bez laciné politické rétoriky a bez aprioristických postojů je třeba posuzovat i dnešní unifikační tendence v Evropě, a hlavně seriózně analyzovat jejich předpokládatelné důsledky. V těchto otázkách jsme však svědky nesmírného zjednodušování, nálepkování a karikování všech názorů, které se odváží vybočit z mainstreamového uvažování.

Žijeme ve zvláštní době evropských dějin. Je to zejména proto, že se nacházíme ve chvíli zásadního zpochybnění národních států, resp. jejich suverenity. Formálně se to projevuje tak, že nastává nadřazování vnějších pohledů (před pohledy vnitřními) ohledně vnitřních záležitostí evropských zemí. Letošní zacházení Evropské unie s Rakouskem, loňské zacházení mezinárodní komunity s Jugoslávií, ale i poněkud zvláštní zacházení Evropské unie s aspiranty na členství ze střední a východní Evropy, o zacházení s Anglií v době „šílených krav“ ani nemluvě, jsou podle mého názoru ze „stejného soudku“. Na první pohled se sice jedná o izolované a spolu bezprostředně nijak nesouvisející jevy, ale já jsem přesvědčen, že všechny z nich – při veškeré vnější odlišnosti – mají něco společného.

Tím společným je právě ono jednostranné, a navíc nedobrovolné vnášení vnějších pohledů dovnitř jednotlivých zemí. Záměrně neříkám, zda jde – podle mého názoru – o pohledy správné nebo nesprávné, protože o to opravdu nejde. Jde o to, že jsou to pohledy vnější, autoritativní a mocenské. Vždy se navíc jedná o pohledy někoho konkrétního, a proto o pohledy parciální, dobově podmíněné, zájmově motivované. O jejich – apriorně nárokované – univerzálnosti, všeobecné nadčasovosti a tabuizované nediskutovatelnosti nemůže být ani řeči.

Právě proto stojí Evropa na velmi nebezpečné a nepřehledné křižovatce. Dostala se na ní díky kumulaci celé řady procesů. Ty určitě nejsou nové. Pod povrchem působí už delší dobu, ale nový je jejich synergický efekt. Patří mezi ně:

- kolaps komunismu (záměrně používám slovo kolaps a nikoli slovo porážka), který vedl k všeobecné ztrátě pozornosti a ostražitosti. To přispělo k tomu, že nadějný konec jednoho levicového dobrodružství nevedl ke vzniku liberálního řádu, ale že vedl k snadnému vítězství sociáldemokratismu a s ním spojených nejrůznějších třetích cest (které ve své podstatě nejsou ničím jiným než cestami druhými);

- nově zrozená a s novou vehemencí šířená víra ve schopnost mezinárodní intelektuální rádoby-elity (a na ní napojené státní byrokracie) být „majitelkou pravdy, rozumu a pokroku“, doplněná jejím bezohledným sebevědomím ohledně oprávněnosti své postoje prosazovat i mimo standardní politické mechanismy;

- bezprecedentní liberalizace a otevírání se světu, které umožnily – v mnohém pozitivní, nicméně velmi dramatický a ne pro každého milosrdný – vpád cizího, jiného, nového do sféry, kterou pro nedostatek lepšího termínu označuji vypůjčením si z psychologie termínu „intimní prostor“, i když se v tomto případě nejedná o intimní prostor jednotlivce, ale větších entit (rodiny, komunity, národa);

- nejrůznější kosmopolitní, integrační, globalizující tendence, které  nesmírně zdramatizovaly odvěké, ale stále nové a stále opakované lidské hledání vlastní identity a které zesílily obavy všech slabších či „jen“ menších;

- urychlené unifikační tendence, probíhající v Evropě bez patřičné ideové podpory a zejména bez tolik potřebného vůdcovství velkých evropských politiků, kteří by je obyvatelům Evropy uměli vysvětlit a kteří by byli schopni jasně a srozumitelně obhájit potřebu oslabování národního (nebo kolem národu existujícího) státu ve prospěch dnes tolik fetišizovaného celoevropanství;

- osvobození komunismem utlačovaných lidí (jak jednotlivců, tak nejrůznějších skupin lidí a dokonce celých národů) a jako důsledek této nové svobody „drobení se“ států a výrazné změny hranic (vzniklých v Evropě po I. či II. světové válce);

- zvýšení mobility pracovních sil mezi jednotlivými zeměmi a spolu s tím i nárůst občanského „neklidu“ a nepohody, které nastávají, ať si to přejeme nebo nepřejeme a ať o tom mluvíme rétorikou, kterou někdo označuje za „politically correct“, jiný za „politically incorrect“. Tento jev je vyvolán diskrepancí struktury poptávky po práci a nabídky práce: poptávka po práci v „bohatých“ zemích Evropy neodpovídá nabídce práce, v těchto zemích generované.

S jistou nadsázkou by se dalo říci, že díky těmto procesům je přelom tisíciletí dobou paralelní integrace i desintegrace, dobou integrace nominální a desintegrace reálné, dobou integrace v makrodimenzích, ale desintegrace v mikrosvětě.

Dnešní evropský integrační proces je důležitou součástí těchto procesů. Je jejich důsledkem, ale zároveň i jejich příčinou. Jedná se o proces vnitřně rozporný. Vidím v něm velmi odlišný pohled a zájmy dnešní „eurokracie“ od pohledu a zájmů běžných obyvatel Evropy. Vidím vážný zájem kandidátských zemí na autentickém podílení se na evropském integračním procesu (a jejich velkou obavu z případného ponechání stranou), ale vidím i racionální důvody dnešních členských zemí konzervovat status quo. Ten jim umožňuje maximalizovat příznivé důsledky svých dnešních komparativních výhod, plynoucích jak z jejich ekonomické síly, tak z jejich administrativní převahy. Vidím i institucionální nepřipravenost EU na své rozšiřování.

To je ale jenom jedna stránka věci. Zdá se mi naprosto evidentní, že se Evropa na dlouhou dobu nesmí spokojit s projektem své unifikace, protože ten je v lepším případě jen „doplňkovým“ a v horším případě dokonce „náhradním“ programem. Základním programem pro budoucnost Evropy se musí stát její transformace směrem k institucím klasického, starého dobrého evropského liberálního řádu. Jen o takovou Evropu má smysl v 21. století usilovat.

Nejvýznamnějším současným evropským unifikačním projektem je její měnová unie. Podívám-li se na to očima ekonomické analýzy, musím konstatovat, že dnešní Evropa není „optimální měnovou zónou“ a to ani její současné dílčí seskupení, zvané E-11 (natož s Řeckem E-12). To neznamená a z toho také vůbec nevyplývá, že není možné zrušit národní měny a zavést měnu společnou, jak se to také ve skutečnosti stalo. To uskutečnit je technicky i administrativně relativně velmi snadné. Otázkou je, za jakou cenu, resp. s jakými dlouhodobějšími důsledky se to dá uskutečnit. Nehomogenní měnová zóna buď ponechá své různé části svému osudu (jak se to stalo např. v Itálii po roce 1860, nebo třeba ve Skotsku a Walesu v předvečer novověku) nebo si vyžádá rozsáhlé, lidskou motivaci potlačující fiskální transfery (východní Německo v menším). Zdá se mi, že právě toto Evropa nechce vzít v úvahu. Nedávno jsem dostal do ruky americkou studii, vytvořenou v National Bureau of Economic Research, s názvem „How Long Did it Take the U.S. to Become an Optimal Currency Area“ (H. Rockoff, Historical paper 124, NBER, Cambridge, Ma., duben 2000). Její autor dokazuje, že to USA trvalo celých 150 let, od osmdesátých let osmnáctého století do třicátých let století dvacátého. Svou studii uzavírá doporučením, aby tuto zkušenost vzaly další měnové unie v úvahu, a vyjadřuje naději, že to „Evropské měnové unii nebude trvat tak dlouho“ (str. 37).

Nevím, co by na to všechno řekl Walter Eucken a freiburgská škola a zejména nevím, co by na to řekli dnes. V období bezprostředně po skončení hrůz II. světové války by jistě i oni dávali prioritu znemožnění vzniku jakékoli budoucí války a asi by i oni – jako většina tehdejších Evropanů – věřili tomu, že k tomu evropské ekonomické, měnové a politické sjednocování může přispět. Nejsem si ale jist, že by říkali totéž i dnes. Dnešní etapa prohlubování evropské integrace totiž nemá se zabráněním vzniku jakýchkoli budoucích válek žádnou bezprostřední souvislost. Dnešním cílem rozhodující skupiny evropských politiků (a intelektuálů) je posilování Evropy vůči „zbytku světa“ pod heslem „big is beautiful“. Je v tom naivní víra, že „big“ je lepší, silnější, efektivnější, konkurenceschopnější a snad i demokratičtější.

Nevěřím, že by s tímto pohledem mohl Walter Eucken a jeho kolegové souhlasit. Myslím si, že by spíše zdůrazňovali svůj ordoliberalismus, a to jak „ordo“, tak „liberalismus“ a já bych očekával, že by říkali, že je v dnešní Evropě liberalismu příliš málo a že je ho – i díky zvolenému způsobu integračních procesů a s nimi spojeným narůstajícím demokratickým deficitem – stále méně. Právě toto my, v postkomunistických zemích, cítíme velmi ostře. A nemáme z toho žádnou radost. Tento náš pocit ale nemá nic společného ani s eurooptimismem, ani s europesimismem, jak se tato slova běžně používají.

Zabýváme se tím s touto ostrostí a pozorností zejména proto, že jsme stále ještě v relativně labilním a snadno zranitelném okamžiku svého vývoje.

Počátkem devadesátých let byla u nás velmi rychle vytvořena otevřená, pluralistická, demokratická společnost. Její vznik byl překvapivě poměrně snadný. Stačilo zrušit určité zákazy (což jsem kdysi nazval pasivními transformačními opatřeními) a postupně je doplňovat budováním nových institucí (aktivní transformační opatření).

Demokratický byl i celý proces, jak se k tomu došlo. Nikdo nic shora nedirigoval, nebyli a ani nemohli být žádní autokratičtí politikové, kteří by měli sílu a mandát transformaci „dávkovat“ podle jakýchkoli svých ambiciózních představ. Šlo o evoluční proces, o mixáž záměrů a spontánního vývoje, o věci zamýšlené a chtěné, ale i o věci nezamýšlené a nechtěné. Kritika, a to jak zevnitř, tak zvenku, právě tento aspekt věcí většinou nechápe. Není chápáno, že je oprávněné kritizovat projekt (a jeho aplikaci) v situaci, kdy existuje „projektant“ a jeho „podřízení“, ale že tomu tak při transformaci lidské společnosti není. V tomto případě se jedná o evoluční, nikým bezprostředně nedirigovaný, a proto i ne kontrolovatelný vývoj.

Politikové byli součástí tohoto procesu a měli v něm důležitou a nezastupitelnou roli. Museli přinést vizi kam směřovat, museli formulovat strategii, jak tuto vizi realizovat a museli pro ni získat veřejnost. Museli bojovat jak s romantickými sny svých spoluobčanů o tom, že je možné místo komunismu vytvořit jinou utopii, tak se sny o tom, že může mít transformace celé společnosti nulové náklady. Museli zvládnout i důsledky velmi nepříjemného E-R gapu, vyplývajícího z nestejnoměrného růstu očekávání (E) a reality (R), což oslabuje transformační úsilí. Museli také zvládnout souboj demokracie s rostoucí rolí a silou nejrůznějších nátlakových skupin.

Nemohli však legislativou, zákazy a příkazy či regulací vytvořit perfektní systém. Nemohli odepsat minulost, postavit se do bodu nula (s neexistující zátěží z minulosti) a začít jakoby od počátku. Místo pádu k bodu nula museli minimalizovat rozsah ekonomické ztráty (měřeno outputem, důchodem, zaměstnaností). Nesměli dopustit vznik rychlé inflace či dokonce hyperinflace. Nesměli zemi nadměrně zadlužit. Museli udržet elementární sociální koherenci země (po dramatickém nárůstu příjmové a majetkové nerovnosti). Nemohli vyprodat zemi do ciziny a museli zajistit, aby měla transformace vysokou domácí participaci.

Museli deregulovat trhy, i když byly velmi nedokonalé, museli privatizovat i při neexistenci domácího kapitálu, museli se otevřít světu, i když bylo evidentní, že to bude v krátkém a středním období jednostrannou výhodou pro svět (a domácí spotřebitele), nikoli pro domácí výrobce, museli se napojit na evropské integrační procesy, i když ekonomická síla a umění sofistikovaného protekcionismu bylo na straně EU, museli být optimisty ohledně přizpůsobovacích schopností svých spoluobčanů na změněné podmínky, i když museli vědět, že je inertnost lidského chování velmi vysoká.

Hlavně bylo třeba začít. Nebylo možné říci, že budeme 5, 10 či 15 let připravovat legislativní podmínky a potřebné institucionální zázemí, že budeme přeškolovat lidi a že teprve pak všechno začne. Výsledkem byla neautomatičnost růstového ekonomického vývoje, zklamaná očekávání, ostré odlišování „winners“ a „loosers“ i zpochybnění transformačních konceptů i jejich realizace těmi, kteří od počátku – z nejrůznějších důvodů – zůstali stranou.

Mělo to i jednu českou zvláštnost. Mimořádná politická a ekonomická stabilita let období 1990-97 nevedla ke střídání vlád a premiérů, jako tomu bylo ve všech dalších zemích. Proto bylo tak snadné nalézt „transformačního obětního beránka“.

Svoboda, demokracie a trh jsou snadno zranitelné. Usilujme o to, aby tato tři slova zůstala základním heslem pro začínající 21. století. A to v obou částech Evropy.

Přednáška na paměť Karla Schillera, Walter Eucken Institut, Freiburg, 31. 8. 2000