Dobře vím, že je otázka tohoto typu pro občana České republiky zcela absurdní, že na takto položenou otázku odpovídat nechce a že by si přál otázku úplně jinou. Přesto musím trvat na tom – a trvám i na tom, že vím o čem mluvím, protože např. jen za letošní červen jsem byl v zahraničí na šesti konferencích s tématem Evropa – že přesně takto je tato otázka v Evropě dnes stavěna.
Takto položená otázka má dvě důležitá podtémata. Prvním z nich je, zda se má Evropa ubírat modelem německým (jasně formulovaným v květnu letošního roku v Berlíně německým ministrem zahraničí Joschkou Fischerem) nebo modelem francouzským (v posledním červnovém týdnu také v Berlíně, také jasně, ale s předvídáním budoucích prezidentských voleb poněkud opatrněji naznačeným prezidentem Jacquesem Chiracem)?
Druhým z nich je to, kdo má toto v Evropě rozhodovat? Mají to být dvě, o hegemonii usilující evropské kontinentální mocnosti Francie a Německo (ona pověstná osa Paříž – Berlín, domluvená k dvoustrannému jednání před každým summitem EU už v šedesátých letech) nebo zde nesmí být žádná „avantgarda“, žádní vyvolení či povolaní, ale rovnoprávné zacházení se všemi evropskými zeměmi, malými i velkými, sebevědomějšími i opatrnějšími, bohatšími i chudšími.
Obě věci jsou pro nás zcela zásadní. Fischer, z německé strany zelených, ale s plným vědomím sociálně-demokratického kancléře a konec konců téměř identicky s návrhy Schäubleho a Lammerse z CDU z roku 1994 (snad jen bavorská CSU to vidí jinak), chce něco jako Spojené státy evropské (nazývám USE), chce zřetelně federativní uspořádání (podle modelu Spolkové republiky Německo), chce likvidaci národních států, chce tzv. Evropu regionů, chce Evropskou ústavu a s ní spojené evropské občanství, chce evropský dvoukomorový parlament, chce maximum společných evropských projektů a programů.
Chirac, který nikdy nemůže (protože nemá mandát) rozpustit Francii, ve které jsou historicky regiony velmi nevýrazné (Francie je unitární stát), chce uspořádání konfederativní a chce udržet národní stát. Společného v Evropě chce – ve své nejednoznačnosti – leccos, ale na jeho vlastní stát se mu formálně nesmí sáhnout.
O tom je dnešní spor v Evropě. Ale nejen o tom.
Je i o tom, kdo bude dění v Evropě určovat. V tom jsou Fischer a Chirac na stejné lodi. Před týdnem mi rakouský kancléř ve Wachau daroval knihu autora Ludwiga Dehio s názvem „Gleichgewicht oder Hegemonie“ (Rovnováha nebo hegemonie) z roku 1946, která se z historického nadhledu dívá na pětset let trvající úsilí o evropské sjednocení. Zkoušeli to různí „hegemonové“ – od Napoleona až k Hitlerovi či Stalinovi, ale i řada daleko méně extrémních jedinců. Stále šlo o to, zda to bude pod jedním praporem, pod jednou ideou, na základě jedné, jedině správné ideologie, příp. na základě nalezení jednoho společného nepřítele nebo zda půjde „pouze“ o odstraňování hranic, bariér, výsad, předsudků při ponechání dnes existující různosti, která je pro Evropu tak charakteristická a která dá vzniknout nové „rovnováze“.
Rozdíl je v tom, že první vyžaduje jednorázový projekt někoho, druhé vyžaduje věc daleko skromnější: mechanismus hledání. Mám velký strach, že se v dnešní době pohybujeme více ve světě prvním než druhém. Nedávná německo-francouzská prohlášení o avantgardě, o pionýrech evropanství, o tvrdém jádru a periférii, o těch apriorně lepších, kteří to ženou kupředu a o těch zřetelně horších, krátkozrakých, sebou se zaobírajících, kteří chtějí udržovat status quo, jsou pro mne nemalým varováním.
Na tiskové konferenci v Rakousku jsem byl tázán, zda se naše země spokojí s postavením periférie. Odpověděl jsem, že už jsme na periferii za komunismu byli a že teď konečně chceme být Evropany 1. kategorie. Je to důležitá věc. Ti, kteří na oficiální mapku světové výstavy v německém Hannoveru omylem místo Česko napíšou Čečensko tohle od nás musí slyšet hodně nahlas.
Večerník Praha, 7. 7. 2000
