Minulý týden jsem se zúčastnil setkání předsedů parlamentů zemí Rady Evropy. Bylo to setkání zástupců 41 evropských zemí, které jsou těmi evropsky vyvolenými považovány za dostatečně demokratické, aby si své členství v této organizaci zasloužily. Speciálními, individuálně pozvanými hosty byli navíc zástupci Arménie, Ázerbájdžánu a Bosny a Hercegoviny, se kterými se do budoucnosti také počítá. Plyne z toho, že – z široce pojatého evropského prostoru – tam nepatří (a ani se s nimi zatím nepočítá) jen zástupci Běloruska a Jugoslávie. (Ale dnešními členy jsou např. Andorra, Gruzie, Moldávie a San Marino.)
Setkání bylo zorganizováno v předvečer „Dne Evropy“, který připadá na 9. května, kdy v roce 1950 francouzský ministr zahraničí Robert Schuman pronesl úvodní projev k založení Evropského společenství uhlí a oceli, které bylo prvním předchůdcem dnešní Evropské unie. Byl jsem poněkud překvapen, že to všechno začalo evropskou „hymnou“, kouskem Beethovena, a kdy byli všichni požádáni, aby povstali. Byla v tom nesporná, záměrně vnášená symbolika, ale já ji jako autentickou necítil. Spíše jsem to považoval za něco umělého, přicházejícího z vnějšku, něco, čemu já nevěřím. Toto, ale i celá řada dalších věcí, bylo pro mne vytvářením falešného dojmu evropské jednoty, jakési jednoty apolitické, jednoty bez lidí z masa a krve, jednoty bez lidí s jejich zájmy, sny, ambicemi, plány. Mám navíc smutný pocit z toho, že nás bylo ve Štrasburku málo, kdo to cítil obdobným způsobem a kdo se nad tím vážně zamýšlel.
Tzv. „parlamentní shromáždění“ Rady Evropy je poněkud zvláštním parlamentem. Nevím, kdo je tam „vládní“ koalice a kdo opozice. Vypadá to tak, že „opozicí“ dobrých Evropanů jsou – apriorně vymezení – fundamentalisté, nacionalisté, extremisté (aspoň tak to říkal předseda francouzského parlamentu). Kdyby to bylo opravdu tak jednoduché, necítil bych žádný problém. Problém je ale v tom, že skutečnou opozicí je někdo jiný: skutečnou opozicí je ten, kdo sice také vůbec nemá rád extremisty a fundamentalisty, ale kdo navíc nemá rád dnešní, v Evropě dominující světonázor, kterým je měkký socialismus (s lidskou tváří) dnešní evropské levice. Každý, kdo si troufá polemizovat s tímto, dnes převládajícím názorem, je přiřazován k extremistům a to je něco, s čím se smířit nemohu.
Zpochybnit bohulibost všech dnešních evropských nadnárodních institucí, zpochybnit jejich zjevně nadměrný počet, jejich překrývající se, protože nejasně definované pravomoce, jejich byrokratizaci, jejich ohromné budovy, sekretariáty a rozpočty, jejich výbory, podvýbory, komise a subkomise, jejich nároky, které mají na peníze daňových poplatníků, jejich rozhodování, prováděné nesmírně daleko od občanů a bez jejich kontroly, je považováno samo o sobě za extremismus a neserióznost, za něco, co v Evropě nepatří k dobrému vychování.
Začíná to už zamlčeným výchozím předpokladem. Vychází se z jakési apriorní nespornosti současného, dobově podmíněného vymezení lidských práv. O tom něco víme. O životě v režimu, ve kterém tato práva zajištěna nejsou, víme my daleko více než naši západní kolegové a proto k tomu snad máme co dodat. Zdá se mi totiž naprosto mylné považovat za hlavní dnešní evropský problém nedodržování lidských práv, jak to leckteří stále znovu naznačují. Já jsem přesvědčen, že základní lidská práva dnes v Evropě garantována jsou a dodal bych, že např. v Rusku asi ještě nikdy v historii taková míra lidské svobody jako nyní nebyla. Přesto Rada Evropy schvaluje jednu evropskou chartu či smlouvu o „lidských právech“ za druhou. Jde ale ještě o lidská práva? Nejde už jen o jakási dodatková práva, nejde už více méně o nároky, které se skutečnými lidskými právy nemají nic společného? Interpretovat tato práva-nároky jako lidská práva podle mého názoru znamená velmi často narušení či podkopání některých základních svobod, které – alespoň někteří z nás – stavíme velmi vysoko. Tato nároková práva většinou znamenají jen nové formy omezení, nové regulace, nová vynucovaná pravidla a proto je ne všichni považujeme za „lidská práva“.
To je samozřejmě celkem banální a dobře známá debata, ale atmosféra v různých Radách Evropy, Organizacích pro bezpečnost a evropskou spolupráci a Středoevropských iniciativách je taková, že zpochybňování těchto nárokových práv je evropskými socialisty velmi rafinovaně označováno za extremismus, zvláštnost, nenormálnost, podivnost. Není to však nic takového. Je to „pouze“ rozdílný politický názor.
Říká-li francouzský předseda senátu, že jsou dnes v Evropě „extremisté na vzestupu“, myslí tím skutečné extremisty (lidi házející dlažební kostky na ochránce pořádku v demokratické Praze, Washingtonu či Seattlu) nebo myslí příslušníky jiné politické strany, než je ta jeho? Je dobré nazývat extremisty příslušníky a stoupence demokratických stran pravicového typu a současně se chtít přátelit s demonstranty proti údajné globalizaci, jak k tomu nedávno vybídl v novinovém interview náš pan prezident?
Několikrát jsem ve Štrasburku varoval, abychom se tolik neoháněli lidskými právy a abychom více dbali o zabezpečení základních lidských svobod. „Právo na“ versus „svoboda od“ je veliký rozdíl. Současná povrchní evropská ideologie tento základní rozdíl málo chápe.
Večerník Praha, 12. 5. 2000
