Evropa je ve své prapodstatě „vícerychlostním" kontinentem. Její jednotlivé části se od sebe výrazně liší a je třeba říci, že se lišily vždycky a že se pravděpodobně budou v mnohém lišit i v budoucnu. Doufám, že v tomto konstatování není skryt sebemenší problém a snad ani sebemenší výzva ke sporu.
Špatně vždycky bylo v Evropě tehdy, když byla rozpolcena, roztříštěna, když spolu nemluvila, nekomunikovala, když byla válka „horká" i studená, když se jednotlivé země uzavíraly do sebe, když se k sobě chovaly jako k protivníkům, a ne jako k partnerům. Tomu je nepochybně třeba všemi rozumnými prostředky předcházet.
Nesmíme však zapomínat ani na to, že špatně bývalo v Evropě i tehdy, když se ji někdo pokoušel násilně sjednotit - ať už to byl Napoleon, Hitler či Stalin - pod jednou vládou či pod jedním ideologickým praporem. Myšlenka evropské integrace, myšlenka existující již celá staletí, nicméně ve svém apelu zásadně posílena prožitkem druhé světové války, která byla v mnohém válkou evropskou, byla založena na představě otvírání se navzájem (abstrahujeme od otázky, nakolik to znamenalo „zavírání se" vůči zbytku světa) a na rušení všemožných bariér pohybu lidí, myšlenek, zboží, peněz, pracovních sil přes hranice jednotlivých zemí.
Troufám si říci, že drtivou většinu Evropanů tehdy určitě ani nenapadlo, že by to mohlo být chápáno jinak než tak, že primární integrační jednotkou jsou evropské státy (státy převážně národní) a že evropské nadnárodní instituce mají být „pouze" jednotkami sekundárními. Otázkou bylo (a je i dnes) jedině to, jak velká část pravomocí má být na tyto sekundární instituce delegována, jak mocný má být centrální evropský orgán vůči vládám jednotlivých zemí, respektive vůči jednotlivým občanům těchto zemí.
Spor o pojetí evropské integrace trvá dodnes a dnešní kolo diskusí o tzv. dvourychlostní Evropě není koneckonců ničím jiným než další kapitolou v této - naštěstí nekonečné - diskusi. Naštěstí nekonečné proto, že dějiny nikdy nekončí, resp. jejich násilné ukončení hrozí tragédií. Mne znepokojuje pouze to, že se u některých autoritativních účastníků této diskuse začíná jakoby obracet původní východisko, že se začíná zpochybňovat, co je prvotní a co druhotné, že se začíná šířit představa, že vytvoření národních států bylo před několika staletími jen jakýmsi historickým přehmatem, a že tudíž základní jednotkou je Evropa jako taková, případně v rovnováze (samozřejmě jen formální) s regiony, které ji tvoří. To samo- zřejmě úplně mění celkový integrační koncept a úlohu nadnárodních institucí v něm. Právě toto převrácení původního východiska je první rovinou dnešních polemik.
Druhou rovinou je obvyklý, tentokrát však na nadnárodní rovinu posazený, základní ideologický spor o míru liberalismu a dirigismu v lidské společnosti neboli spor o pojetí úkolu a postavení těchto nadnárodních institucí. V tom není nic „evropsky“ čili nadnárodně specifického, připomenout je snad třeba jedině to, že společným řešením může být jedna část Evropy tlačena někam, kam si ona sama tlačena být nepřeje, a také to, že jsou nadnárodní instituce příliš nebezpečně vzdáleny od voličů, kteří by je měli kontrolovat.
Jsem přesvědčen, že současná debata o dvourychlostní Evropě, v posledních dnech tak razantně akcelerovaná německými CDU a CSU, přináší něco nesmírně pozitivního. Legitimizuje totiž pro všechny, kteří se toho chtějí zúčastnit, nové kolo diskuse, umožňuje, že se při vyslovení toho či onoho názoru člověk nedostává do pozice příliš troufalého kritika jednoho jediného správného, tou či onou konferencí či mezinárodní dohodou stvrzeného, tedy oficiálního pojetí, a to je určitě dobře.
Přijala-li by se v Evropě myšlenka dvou či více rychlostí, což - je ať se to někomu líbí nebo nelíbí - vlastně myšlenka více pojetí forem evropského integrování se, pak si myslím, že to Evropě může jedině prospět.
A tím se vracím i k nejniternějším zájmům České republiky, která v žádném případě nechce být mimo evropský integrační proces. Protože dnes členy Evropské unie nejsme, je jen logické připustit, že se nám bude lépe nastupovat do vlaku jedoucího nižší rychlostí než do super-expresu. V dilematu, zda preferovat tzv. prohlubování integračních procesů mezi dnešními členskými zeměmi či „rozšiřování“ počtu členů integračního seskupení, musím jednoznačně prohlásit, že prohlubování Evropské unie bez nás pro nás není a nemůže být žádným vítězstvím, jakkoli tuto větu nerad slyší ten či onen zastánce jednorychlostní Evropy. My sice musíme respektovat, že si členové Evropské unie sami zvolí svou další integrační strategii a že my ji budeme muset přijmout, ať bude taková či onaká, ale z toho ještě neplyne, že bychom nemohli říci svůj názor, která strategie se zdá být pro nás lepší. Hlavně by nemělo být zapomenuto, že evropská integrace (a její formy) jsou jen nástrojem pro umožnění svobodného, plného a blahobytného života v Evropě a že se nesmí stát cílem toho či onoho jednorozměrného ideologického snažení. Bude-li se k tomu přistupovat s tímto vědomím, pak jsem si jist, že bude nalezeno řešení správné.
Lidové noviny, 19. 9. 1994
