Jedním z důležitých témat Světového ekonomického fóra v Davosu byla Evropa, její současný stav, její tzv. „rozšiřování" a její budoucnost. Musím se přiznat, že jsem musel trochu protestovat proti úvahám o rozšíření Evropy, protože jsem přesvědčen o tom, že Evropa nemůže být nikdy a nikým rozšiřována (ale ani zužována). Evropa je Evropou bez ohledu na to, jaké instituce v ní vznikají, a úvaha o rozšiřování může být vedena výlučně ve vazbě na jednotlivé evropské instituce či organizace. V panelové diskusi belgického, dánského, finského a českého premiéra se ukázalo, že je tento rozdíl velmi důležitý a že jsme to my, kdo ho musí stále znovu připomínat. Finský premiér Aho mi nahrál tím, že citoval slova významného finského hudebního skladatele Sibelia, a to mi umožnilo replikovat, že Sibelius byl skladatelem nejen finským, ale nepochybně i evropským, aniž ho některá evropská instituce za evropského uznala. Předmětem mnoha polemik byla budoucnost Evropy a její pozice ve světě.

Naše zkušenost nám říká, že úspěch (či neúspěch) Evropy, a vlastně nás všech, tolik nezávisí na existenci, rozsahu a aktivitách multilaterálních evropských institucí, ale že daleko více závisí na typu a struktuře politického, sociálního a ekonomického systému, který v evropských zemích existuje. My dobře víme, že důvodem našeho vlastního zaostání za západní Evropou a našeho ne příliš šťastného života v období posledních čtyř desetiletí nebyla existence instituce, jakou byla Rada vzájemné hospodářské pomoci, ale existence komunistického režimu. Symetricky to platí i opačně: úspěch západní Evropy závisel nikoli na institucích Evropského společenství, ale na svobodné společnosti, soukromém vlastnictví a volném trhu. To platilo nejen v minulosti, to platí pro dnešek i pro zítřek.

Právě dnes se rozhoduje o tom, zda východní Evropa takový systém udrží a zda ho nenechá zdegenerovat v novou odrůdu kolektivismu, obhajovanou pod praporem toho či onoho staronového spásonosného „ismu“. Úspěch Evropy závisí na míře svobody jednotlivce, na míře volnosti trhu a obchodu, na schopnosti zbavit se zbytečného státního vměšování do životů lidí i do jejich hospodářských aktivit, na omezování byrokratické manipulace s námi se všemi, na naší rozhodnosti a na odvaze potlačit sílu mocných, společenský blahobyt ohrožujících lobbistických skupin, na naší schopnosti uvést do pořádku základní ekonomické souvislosti, zejména náš výkon s odměnou, kterou za něj dostáváme.

V tomto smyslu a v těchto souvislostech je třeba pozorně specifikovat podmínky případného pozitivního působení multilaterálních evropských institucí pro naši budoucnost. Mám strach, že na pozorné formulování těchto podmínek bývá zapomínáno pod zjednodušeným, apriorně přijímaným argumentem, že bez sjednocení Evropy budeme „malí“, „slabí“, „neschopní obstát v konkurenci“ s jinými regiony světa. Pozitivní působení těchto institucí však ve skutečnosti závisí na tom

1. zda budou tyto evropské instituce většími obhájci volného trhu a volného obchodu a většími odpůrci státního intervencionismu, byrokracie a lobbování než jednotlivé státy,

2. zda institucionalizované, organizované integrování Evropy vytvoří takové „úspory z rozsahu", neboli takové efekty plynoucí z velikosti regionů, které by byly vyšší, než kolik činí ztráty spojené s fungováním příliš rozsáhlých organizací,

3. zda se idea sjednocené, institucionálně spojené Evropy stane skutečným zájmem občanů Evropy a ne jenom zájmem evropských politiků určitého ideového zaměření, jak je tomu dosud.

Trpělivě hledat (a empiricky ověřovat) odpovědi na tyto otázky nemá nic společného s nacionalismem (či internacionalismem), se sobectvím (či altruismem), s nedohlédnutím za humna (či s širokým záběrem a nadhledem), jak bývá často zjednodušeně těm či oněm u nás, ale i v zahraničí předhazováno.

ČR vychází z předpokladu, že české země byly vždy součástí Evropy a že i proto nechtějí být připraveny o nejrůznější výhody plynoucí z členství v evropských institucích. Pevně věřím, že jsme již překročili Rubikon, oddělující dva totálně odlišné společenské systémy, že si proto zasloužíme, abychom byli bráni vážně, a že jsme k dalším krokům ve směru evropské integrace připraveni. Říkám-li integrace, zcela vědomě neříkám sjednocení či unifikace, což jsou procesy zcela odlišného řádu.

Přejeme si být „rovnocenným" partnerem, který nechce jenom něco brát či získávat, jsme připraveni i dávat. Víme, že si své problémy musíme vyřešit sami, a proto nežádáme od nikoho jiného, aby je řešili za nás. Věříme, že dnešní forma evropského integračního procesu není konečná, a chtěli bychom se podílet na nekonečném procesu hledání její co nejideálnější formy. Jsme si vědomi toho, že nám naše komunistická minulost umožňuje leccos vidět ostřeji než zemím západní Evropy, které tuto minulost neměly. Bylo to pro ně obrovským štěstím, ale naší povinností je určitá úskalí nepřetržitě připomínat. Věříme, že nám bude v těchto věcech nasloucháno.

7. 2. 1994