V úvodu svého dnešního zamyšlení o naší integraci do evropských institucí chci zdůraznit své základní přesvědčení, že naše země je a vždy byla součástí Evropy. Protože nechceme být zbaveni výhod, které z členství v evropských institucích vyplývají, chceme se stát jejich členy tak brzy, jak jen to bude možné. Má následující slova proto nechť jsou chápána jako rozvíjení tohoto úvodního tvrzení.

V určitém smyslu byl náš přístup k této věci zformulován již před 4 lety, ihned po sametové revoluci ve sloganu „Zpět do Evropy". V tomto rozhodujícím období jsme odolali doporučením některých našich západních přátel vytvořit ve střední a východní Evropě nějakou speciální, subregionální instituci, protože ta by nás od Evropy oddělovala, nikoli s ní spojovala. Dokonce i termín „visegradské země" je daleko častěji užíván v zahraničí než zde u nás, protože pro nás, kteří jsme prožili 40 let života v neefektivním komunistickém režimu, který nás utlačoval, a v nás vzájemně poškozující ekonomické integraci (RVHP), nemluvě o Varšavské smlouvě, má toto sdružování velmi sporný význam.

Sdílíme stejné evropské hodnoty jako naši západní sousedé a spolu s nimi věříme ve význam, důležitost a pozitivní vliv procesu evropské integrace. Toto přesvědčení je mimo veškerou pochybnost, česká zahraniční politika z něj vychází a já to považuji za zcela samozřejmé.

Otázky, které si klademe, jsou spíše o formách evropské integrace a právě na této úrovni chci vyslovit několik úvah. Jestliže říkám, že jsme odhodlaní připojit se k rozumné evropské integraci, neříkám tím zároveň, že jsme zastánci absolutní a bezpodmínečné evropské unifikace.

Existují podle mého názoru nejméně tři základní důvody, proč tak silně a tak často upozorňuji na odlišnost mezi Evropou a evropskými institucemi, právě tak jako na rozdíly mezi integrací a unifikací.

1. Komunistický režim nebyl bezbolestný, jeho kolaps se neobešel bez dlouhodobých následků a konsekvencí a ztratili jsme přitom mnoho. Snažíme se komunistické dědictví překonat tak rychle, jak je to jen možné, a já jsem přesvědčen, že Česká republika již dosáhla toho, co nazývám první fází posttransformační etapy. Byly již uskutečněny hlavní transformační úkoly:

• vytvoření standardního systému politických stran, které fungují v pluralitní,
  parlamentní demokracii;
• udržení elementárního politického a sociálního konsensu, pokud se týká cílů, strategie a průběžných výsledků transformace;
• formování tržní ekonomiky (bez adjektiv), realizace rychlé privatizace, zajištění makroekonomické stability a uskutečnění široké a radikální liberalizace a deregulace.

V době komunismu jsme byli utlačováni individuálně (a nemyslím, že je nutné o tom zde nyní hovořit), ale stejně tak jsme byli utiskováni jako národ. Pod praporem proletářského internacionalismu jsme ztratili svoji národní (i státní) identitu a nyní jsme v procesu jejího opětovného definování, v procesu nového formulování našich státních a národních zájmů. Tyto věci ostatně mají i svou nikoli nevýznamnou historickou dimenzi. Většina středoevropských a východoevropských zemí byla vržena do komunistického režimu víceméně ihned poté, co se rozpadly tři základní národní říše (Rakouská, Turecká a Ruská), a díky tomu postkomunistické země dnes stojí před dvojím úkolem: nalézt svoji vlastní identitu a přitom ji hned vzápětí na své cestě do Evropy neztratit.

Právě při vědomí tohoto složitého úkolu preferuji ideu integrace evropských států (a národů) před ideou unifikace neboli sjednocení obyvatel Evropy do společného federalistického státu.

2. Problém má též svoji ideologickou dimenzi. Jsem hluboce přesvědčen, že úspěšnost nás v Evropě, ne Evropy samotné, záleží na kvalitě a struktuře obecného politického, sociálního a ekonomického systému, který zde funguje, a ne na existenci, rozsahu působnosti a aktivitách multilaterálních evropských institucí.

Úspěšnost nás všech záleží na stupni svobody, na stupni rozvinutosti volného trhu a volného obchodu, na naší schopnosti zbavit se nadbytečného státního intervencionismu, který byl v minulosti v jedné části Evropy zaveden jako důsledek agresivního socialismu (nebo komunismu) a jako důsledek státu blahobytu (mírnější formy socialismu) ve druhé části Evropy. Záleží také na naší schopnosti zbavit se různých forem byrokratické manipulace s námi všemi, závisí na naší odhodlanosti potlačit vliv silných, nátlakových, sociální blaho poškozujících lobbistických skupin a na naší schopnosti uznat základní ekonomické zásady a nežít „nad poměry".

Původní idea současné verze evropské integrace byla na konci čtyřicátých a začátku padesátých let založena na ideologických paradigmatech prvních dvou třetin dvacátého století. Toto období lze charakterizovat obecnou ztrátou víry v pozitivní výsledek neorganizované koordinace a spolupráce jednotlivých mikrosubjektů. V této době existovalo mnoho obhájců ideje určitého celosvětového nebo celokontinentálního regulování, čímž by byl úspěšně završen byrokratický státní intervencionismus, existující na národní úrovni. Dnes má většina z nás totálně odlišné vnímání světa a to musí být (velice často proti zájmům evropských byrokratů) dříve nebo později reflektováno i ve formě evropského integračního procesu. Máme-li více důvěry ve volný trh, ve volný obchod a méně důvěry v ambiciózní politické inženýrství a byrokratické zasahování, jsme více nakloněni volnému konceptu integrace než těsnému konceptu unie.

3. Konečně, celá idea Evropy by neměla být založena na příliš zjednodušeném zavržení vlastenectví a národního cítění. Měli bychom připustit legitimitu slova národ (a ne se za něj stydět), neměli bychom akceptovat zavádějící a falešný názor, že Evropa musí být velká, silná, jednotná, inženýrsky vykonstruovaná a kontrolovaná shora, aby přežila dnešní ekonomickou, politickou a vojenskou konkurenci ve světě. Evropa je „jednotou v mnohosti" a pokus uměle ji sjednotit by jí mohl více uškodit než prospět. Náš první prezident T. G. Masaryk vyjádřil tutéž představu velice jasně již v r. 1922:

„V Evropě běží o to uvést harmonii mezi silami centralizačními a autonomizačními. V této harmonii spočívá jednotnost a jednota Evropy." Evropa není – v této interpretaci - ničím jiným než křehkou rovnováhou etnologických a kulturních růzností. Výzvou pro Evropu těchto dnů je dát její integraci ten nejsprávnější směr a obsah, vedoucí k udržení této rovnováhy, ne k jejímu narušení.

Můj závěr je jednoduchý. Hledání konceptu integrace představuje nekončící proces a my všichni musíme mít příležitost se na něm podílet. Česká republika by ráda hrála v současném integračním procesu aktivní roli jako spolehlivý, stabilní, transparentní a sebevědomý partner. Mohu vás ujistit, že nechceme pouze přijímat, že jsme připraveni též dávat. Dobře víme, že si své vlastní problémy musíme sami vyřešit a neočekáváme, že je naši evropští sousedé budou řešit za nás. Já jsem velice optimistický, pokud se týká našeho současného řešení těchto problémů, a mohu vás ujistit, že se nevzdáme v našem úsilí definitivně se vyrovnat s naší komunistickou minulostí a stát se svobodnou, demokratickou, fungující a prosperující zemí ve svobodné, demokratické, fungující a prosperující Evropě.

Projev na konferenci Evropa a my, Praha, 13. 5. 1994