V druhé polovině roku 1989 se zhroutil jako domek z karet komunismus, železná opona i berlínská zeď. Východní Evropa se probudila k novému životu, umínila si znovu se stát částí Evropy (kam ostatně vždycky patřila) a veškeré své sny a představy o tomto svém návratu k normálnosti zjednodušila do hesla „Zpět do Evropy".

Máme červen 1993, 43 měsíců od naší sametové revoluce, a návrat do Evropy - znovuzrozením demokracie na Východě a obrovským úsilím všech z nás o její uskutečnění a naplnění – se začíná realizovat. Většina Středo a Východoevropanů pochopila, že sametová revoluce a pád komunismu není dar, nebo poukázka na z nebe padající blahobyt, ale obrovská příležitost, kterou bud' uchopíme, nebo ne. Je to pro nás unikátní historická výzva vyrovnat se s desetiletími komunistického režimu, a závisí jedině na nás, jak tento „úkol naší doby“ zvládneme. Učíme se, „utahujeme si opasky“, snažíme se přizpůsobit světu kolem nás a troufám si říci, že - alespoň my, v České republice - relativně úspěšně. Nečekáme dary, altruismus, nezištnou pomoc, čekáme pochopení a hru s otevřeným hledím a fair pravidly.

Západní Evropa (která si ráda říká Evropa) s ulehčením přijala pád komunismu, oddechla si díky ukončení sovětské jaderné hrozby a věřím, že si upřímně přála, aby bývalé komunistické země fungovaly co nejúspěšněji a aby překonaly desetiletí komunistického dědictví co nejsnadněji, co nejrychleji. Současně se však bála, aby se konec komunismu nestal pro západní Evropu komplikací, aby na něco pozitivního koneckonců Evropa nezačala doplácet, aby nebyl narušen přímočarý unifikační, Maastrichtem potvrzený proces vnitřního stmelování západoevropské integrace, aby nedošlo k zabrzdění novodobého procesu evropské centralizace a unifikace, který se stal vizí evropské budoucnosti. Občané jednotlivých evropských zemí jsou v tom trochu zdrženlivější, motorem je úsilí dvou výrazných a vlivných skupin evropské veřejnosti - konstruktivisticky (a proto poněkud centralisticky a intervencionisticky) uvažujících intelektuálů a o rozšíření svých pravomocí usilujících státních úředníků na národní i nadnárodní úrovni.

Podepsání Maastrichtské smlouvy znamenalo výrazný pokus zkoncentrovat veškerou energii Evropského společenství na „prohloubení" společenství podle původních plánů a záměrů (z éry studené války) bez ohledu na to, že právě v tuto chvíli v Evropě jedna éra, trvající půlstoletí, skončila a že je proto třeba rozhodnout, jak z hlediska evropských integračních procesů naložit se střední a východní Evropou. Konec komunismu se tak stal výzvou nejen pro postkomunistické země, ale i pro země západní Evropy, a my máme obavu, že takto to zatím nebylo a dosud není chápáno. Jedna nedávná západní studie označila dosavadní postoj Bruselu pomocí známé hotelové cedulky „Do not disturb" (nevyrušovat), doplněný odkazem na nezbytnou vnitřní konsolidaci bývalých komunistických zemí a na jejich eventuální vstup do Evropy (správně do Evropského společenství) v příštím století.

Postkomunistické země si nejdříve - vědomy si své vlastní slabosti i svého špatného svědomí - netroufaly tento postoj Západu kritizovat a přijímaly více méně pasivní roli čekatele na vstřícné gesto. Postupem času se však začaly osmělovat a začaly upozorňovat na malou otevřenost Západu, na narůstající protekcionistické tendence, na nedostatečně jasné přísliby ohledně svého vstupu do Evropského společenství. Konfrontovány se svými vlastními, nemalými problémy, s nedostatečnou atraktivností maastrichtského programu pro běžného Evropana (je-li vůbec něco takového jako „běžný“ Evropan), s neúspěchy evropského měnového systému a v neposlední řadě se současným ekonomickým ochabnutím, ne-li re- cesí, západní země reagovaly nejprve poměrně dost negativně a některé (či někteří politici v nich) odkazovaly Východ tam, kam patří.

Pro mne není nic z toho překvapením, neboť jde o různé proměny a převleky problému Evropy dvacátého století a o nikdy nekončící úsilí o vítězství svobody, demokracie a volného trhu nad nezodpovědnou, bezstarostnou, beztrestnou volností, nad mocí byrokracie a hlasitých nátlakových, lobbistických skupin, nad intervencionismem a reglementováním jednotlivců i celé společnosti - a tento problém je problémem, který není možné jednou provždy vyhrát (ale věřím, že ho ani není možné prohrát). Tento osudový evropský problém není možné jednoduše interpretovat jako problém Východu, a nikoli Západu, nejde jen o problém explicitního komunismu, ale i o flirtování se socialismem západního typu a se sociáldemokratismem, a proto jde o samotnou podstatu myšlení nás všech.

Přesto lze očekávat, že kodaňská schůzka bude znamenat jistý posun ve směru

- příslibu urychlení integračních procesů a

- provedení některých krátkodobých hmatatelných kroků otevírání Evropských společenství vůči východním zemím v ekonomické i politické oblasti.

Bude to signál nadmíru důležitý, pro nás velmi potřebný, bude znamenat dílčí příspěvek k překonávání půlstoletí trvajícího evropského rozpolcení a k vzájemnému pochopení toho, že jeho udržování nemůže být v zájmu nikoho z nás. Zejména nemůže být v zájmu země, která se shodou okolností nachází přesně na půl cesty mezi Maastrichtem a Sarajevem a která chce být aktivním účastníkem evropského dění, protože si myslí, že k němu má co říci.

14. 6. 1993