Editorial
V květnu bylo prakticky nemožné vyhnout se vládnímu „úspornému“ balíčku a navrhované úpravě důchodů označené za reformu. Že jsme byli k oběma těmto věcem kritičtí, asi není potřeba zdůrazňovat. Ostatně dočtete se to sami v tomto vydání našeho měsíčníku. To je po čase opět zcela monotematické a obsahuje jen naše texty či rozhovory, které se balíčku a rozpočtové situaci tak či onak věnovaly.
Dotační ekonomika je termín, který před nedávnem neslavně obohatil slovníky našich veřejných debat. Zdá se být bohužel velmi přesný. Přijali jsme jako společnost představu, že existuje nárok na cokoli, který je oddělený od výkonu. Tento proces probíhal dlouho. V éře covidu pak byla tato představa přijata definitivně. Je ekonomicky naprosto smrtící a politicky se z ní nesmírně složitě vymaňuje. To vidíme dnes a denně v reakcích na sebemenší náznak (kterých je žalostně málo) toho, že na něčí nárok by se mohlo sáhnout, aby vznikla nějaká úspora.
Je potřeba říct, že obrovský díl viny na tomto stavu nese také EU. Měli bychom odbourat dotace, ale přitom žijeme v systému, který nás hodnotí dle schopnosti „čerpat“. Tato mentalita prostoupila bohužel celým hospodářstvím i na národní úrovni. Je to zeitgeist dneška. Je proto potřeba do toho rázně sáhnout. To vládní balíček nečiní. Problémem nejsou nízké daně, a proto jej nevyřeší nové daňové příjmy. Ty pouze stávající výdaje a nároky dále upevní. Levice nám před časem vnutila sousloví „tupé škrty“, pojďme tedy dnes mluvit i o „tupých daních“.
Filip Šebesta
