Cítím se být Středoevropanem, i když jsem si vědom toho, že je to ode mne problematický výrok. V programu fóra se o tomto panelu píše: „Je naší povinností budovat svou identitu a hájit své vlastní zájmy.“ To považuji za perfektní výchozí tezi. Nicméně naší hlavní identitou, alespoň pro většinu z nás, je národ a jeho stát. Nejsou jí skupiny států nebo supranacionální entity jako Evropská unie.

Myšlenku Střední Evropy a středoevropanství přijímám. Jsem sice Pražák, jsem hlavně Čech a jsem také Středoevropan. Tyto tři identity jsou pro mne silnější než to, že se geograficky a kulturně, nikoli geopoliticky, cítím být Evropanem. Organizátoři konference se ptají, zda jsme připraveni „budovat naši vlastní budoucnost“. Nejdříve si musíme vyjasnit, co znamená zájmeno „my“. Neboli, jak definujeme Střední Evropu? Geograficky? Kulturně? Historicky? Nebo snad stačí sám pocit středoevropanství? Nejsem si tím jist.

Existenci středoevropské identity nepopírám. Poláci, Slováci, Maďaři, Rakušani, dokonce i Němci jsou Čechovi, jako jsem já, v mnoha ohledech bližší než Finové, Italové, Bulhaři nebo Španělé. Co však znamená „bližší“? Máme více společných charakteristik? Snad ano. Ale je to dostatečné pro to, abychom táhli za jeden provaz? Abychom společně budovali naši vlastní budoucnost? Ani v tom si nejsem jist. Mít společné charakteristiky ještě neznamená mít společné zájmy.

Zmínil jsem šest národů a národností. V tomto seskupení existuje nesporná dělící čára mezi bývalými komunistickými zeměmi a zeměmi, které komunistickou zkušeností neprošly. Proto si vzájemně nerozumějí. Západoevropané mají navíc pocit jisté nadřazenosti, což je pro nás nepřijatelné. To mezi námi dodnes vytváří hluboký příkop a blokuje možnost vzniku jakékoli středoevropské entity.

Musíme si také říci, zda chápeme střední Evropu jako oblast mezi západní a východní Evropou, případně jen jako oblast mezi Německem a Ruskem. Neboli, jde o postavení Německa.

Rozdíly jsou i geografické. Polsko je velké, sebevědomé, má moře a je blíže k Rusku. My jsme malí, daleko skromnější, moře nemáme, ale máme na rozdíl od Polska nesporné, historicky dané hranice, a navíc jsme nikdy nesousedili s Ruskem. Vzhledem k tomu jsou zájmy Čechů a Poláků nestejné.

Měli bychom hledat nějaký silný spojující motiv. Některé události a historické posuny nás spojují, jiné rozdělují. Migrační krize v roce 2015 se stala spojujícím prvkem a vedla k tomu, že jsme se chovali jako – alespoň implicitní – entita. Zbytku EU se to nelíbilo. Na druhé straně nás rozděluje ukrajinská válka. Měli bychom přestat spekulovat a počkat si na nějakou další velkou událost, která nám napoví? Jde o to, o co chceme usilovat, o jakou formu – záměrně používám neutrální slovo – asociace chceme usilovat. Nechceme se spojit, evropsky unifikovat, nechceme budovat instituce, které by měly stálé zaměstnance, nebudeme si asi chtít hledat nějaké hlavní město (nějakou umělou Canberru nebo Brasilii).

Domnívám se proto, že bychom měli zůstat u slova spolupráce. U spolupráce na ad hoc základě. Tato spolupráce musí být vedena našimi autentickými zájmy, ne apriorními představami. A této spolupráci musí předcházet vzájemné chápání. U toho začněme. To vůbec není malý úkol.

Václav Klaus, Panelová diskuse "Facing Geopolitics - Central Europe in Search of Its Future", XXXI. Ekonomické fórum Karpacz, Polsko, 7. září 2022