Nebylo večera, aby v „covidové době“ nevystupoval na některém z televizních kanálů evoluční biolog a parazitolog Jaroslav Flegr. Tam hlásal své katastrofické fantasmagorie. Nešlo mu o podstatu problému, šlo mu vždy výhradně o vlastní sebepropagaci. Bylo nepochopitelné, že právě tento člověk dostával tak ohromný mediální prostor. Platilo, že čím více „Flégra“, tím více strachu mezi lidmi a tím snazší průchod všech nesmyslných – ale nákladných – hospodářských a společenských restrikcí. Nyní se připomněl znovu. Na twitteru napsal (i s gramatickou hrubkou): „Černochové prý není líto Duginové a jejího truchlícího otce. Mě je otce líto. Věčná škoda, že se svou povedenou dceruškou nebyl v autě, nemusel by teď truchlit. (Já totiž nepotlačuji přirozenou lidskou reakci na smrt lidské zrůdy podílející se na vyvraždění ukrajinského národa)“. Lze někomu přát smrt? Ukrajinská nebo ruská matka asi mohou někomu přát smrt za zabití svých synů. Ale Flegr? Jeho přání smrti někomu je výrazem jeho zvrácenosti. To snad není to nejhorší. V lidské společnosti se prostě sem tam zvrácení či vyšinutí jednotlivci objeví. To nejhorší je, že takto vnitřně pokřivenému člověku byl dopřáván nekonečný mediální prostor, aby dnes a denně spoluurčoval směr a hloubku destrukce české společnosti. Kdo si to neuvědomoval už tehdy, snad to pochopí z Flegrových slov dnes.

Ivo Strejček, 30. srpna 2022