O čem dnes psát pravidelnou pondělní glosu? Samozřejmě pokračuje válka na Ukrajině, ceny letí vzhůru, opičí neštovice se šíří a naše země trvale nevzkvétá. Ale dnes nelze nepsat o hokeji. Konečně, po deseti letech si náš tým veze z Finska medaili, k níž český výběr dovedl poprvé zahraniční – finský - trenér. Alespoň jedna dobrá zpráva v tom slzavém údolí Jobových zvěstí, chtělo by se říci.

Ale skeptické založení mě i v tomto úspěchu nutí hledat mouchy. S naším hokejem už to jde dávno z kopce. Desetiletá medailová absence nebyla žádná náhoda. Českému hokeji chybí přísun talentů a dobrý systém jejich výchovy, šeptá se o korupci a nepotismu v hokejovém hnutí, předčasné odchody hráčů do zahraničí se projevují na snižující se kvalitě domácích soutěží. Hokej, kdysi soupeřící s fotbalem o pozici sportu číslo 1, v posledních letech setrvale ztrácel úspěchy i přitažlivost.

Optimisté se dnes těší, že bronzová medaile zvedne zájem mládeže i široké veřejnosti a že hokej půjde dopředu. Pesimista ve mně se však bojí, že medailový úspěch umožní dále zakrývat problémy a vše zůstane při starém. Možná, že jsme i v tom včerejším zápase s USA měli dostat pořádný výprask, aby se hokejové ledy konečně někam hnuly. 

Jiří Weigl, 30.5.2022