Václav Klaus byl hostem pořadu Pressklub na rádiu Frekvence 1

Václav Klaus byl v sobotu 7. listopadu 2015 exkluzivním hostem ve vysílání pořadu Pressklub na rádiu Frekvence 1. Záznam rozhovoru s moderátorem Lubošem Xaverem Veselým naleznete na stránkách rádia kliknutím sem. Přepis tohoto rozhovoru najdete níže.

Na Frekvenci 1 právě teď začíná Press klub. A naším dnešním hostem je pan Václav Klaus. Dobrý den.

Dobrý den.

Prezident České republiky ještě před pár lety, muž, který seděl na Pražském hradě v okamžiku, kdy se předávala státní vyznamenání. Teď moudře pokyvuje. Jako byste s tím úplně nesouhlasil.

Já jsem deset let trávil obrovské množství času vybíráním jmen na státní vyznamenání. Od ledna jsme měli pravidelné porady a ta sestava se utvářela poctivě celý rok. Takže já mám na to strašně přísná kritéria a nemohu říci, že když je uplatním, že to zrovna moc dobře včera dopadlo. Ale mým záměrem není být kritikem prezidenta. To je na novinářích, aby si vyzobávali jednotlivá jména a zdvihli obočí, více nebo méně.

Nebo na občanech.

Na občanech zejména.

A tím Vy jste.

Já jsem tam zaregistroval některá jména, která padla v úvahu i při našem hledání. A my jsme usoudili, že ne. Nebudu říkat která. Ale opakuji, že některá jména tam byla. Nenašli jsme pro ně dostatek důvodů. Mě překvapuje, že bez nějakého velkého zájmu, teď nechci říci občanů, protože ten nemohu zkontrolovat, ale zájmu médií prošlo to, že nastal průlom jisté polistopadové tradice. Vyznamenání dostal poprvé ministr bývalé komunistické vlády osmdesátých let, což se do dneška, za těch dvacet pět let nestalo. A já jsem čekal, že dneska budou začínat všechny noviny touhle diskusí. A ono to v podstatě nikde moc analyzováno není. Tak to mě trošku překvapilo.

No, a ten pan Toman, protože mluvíme o panu Tomanovi v této chvíli, máte pro to nějaké osobní vysvětlení, proč to dostal?

Opravdu si to nedovedu vysvětlit. Nevím, ale to bych spekuloval, jestli se znal s prezidentem Zemanem z předcházejících ér, jestli spolu, já nevím, chodili do školy, to ale asi věkově ne. Prostě nevím, nemám na to vysvětlení.

Ale Vy jste před chvílí říkal, pane prezidente, že jste hodiny trávil tím, když jste vybíral ty kandidáty. Jak to probíhá ten proces? To znamená, že někdo vám navrhne, řekněme, desítku, nebo desítky lidí?

Tak, za prvé mohou podle našich zákonů navrhovat občané. Od začátku roku jsem dostával dopisy s návrhy pan XY, nebo paní YX. Některé jsme si přenášeli z předchozích let, protože jsme třeba usoudili, že to není špatný nápad, ale příští rok mu bude sedmdesát, tak si ho dejme do zálohy a nechme si ho na příští rok. Takhle jsme s tím systematicky pracovali. Mohou navrhovat různé instituce, úřady, spolky, hnutí. Silné návrhy jsou od Poslanecké sněmovny a od Senátu. Teoreticky může navrhovat vláda. Dlouho to nedělala. Já to nedělal prezidentu Havlovi, protože jsem se mu do toho v žádném případě nechtěl plést. A dlouhou dobu to vydrželo, že se to nedělalo ani mně. Myslím, že teď v posledních dvou, třech letech se to několikrát stalo. Takže to jsou zdroje. No, a plus samozřejmě zdroj je Váš vlastní, Vy. A kolektivu lidí, kteří s Vámi jsou. Všímáte si výročí v roce, dožití se tolika a tolika let. Objevíte článek o tom či onom člověku, tak Vás napadne, že si ho přidáme do seznamu. Čili, vznikalo to takovýmhle konglomerátem návrhů.

Dobře. A v okamžiku, kdy ty osobnosti jsou vybrané, tak je ještě musí takzvaně schválit nebo kontrasignovat předseda vlády. Stalo se někdy, pane prezidente, že s tím byl problém?

Ještě před tím, než jsme se to vůbec někomu odvážili poslat, tak byl samozřejmě požadavek na patřičné orgány, jestli ten člověk nemá nějaký škraloup z minulé éry. A musím se přiznat, že o některých lidech jste to nevěděli a zdáli se vám docela dobrým kandidátem, a pak jsme je nemilosrdně vyřadili. Takže to je další kritérium, které padalo v úvahu.

Rozumím.

No, a pak to dáváte předsedovi vlády. Já si nevybavuju, že by se někdy stal problém. Já jsem určitě prezidentu Havlovi žádného nevetoval, i když jsem kroutil hlavou, ale respektoval jsem to jako prezidentskou pravomoc.

Vám jako prezidentovi?

Taky to nikdo nevetoval. Jako jediný v jednu chvíli premiér Paroubek si to vzal na týden na studium, což nás zarazilo. Ale nakonec nikoho nevetoval. Takže za mě se to nikdy nestalo.

No, ale v kuloárech se říká, že tentokrát poprvé historicky byl problém. Že údajně premiér Sobotka některé lidi takzvaně podepsat nechtěl. Slyšel jste o tom?

Já jsem to taky slyšel, ale v podstatě nemám žádnou legitimní znalost této věci, tak Vám to nemohu ani potvrdit, ani nepotvrdit. Takže nevím. Ale samozřejmě, že se to šušká.

Jak si podle Vás vede prezident Miloš Zeman?

Prezident Miloš Zeman je jiným prezidentem, než jsem byl já. A zdá se, že mu to u občanů docela prochází.

Co mu prochází?

No, ten jeho způsob prezidentování. Jak já jsem nedávno řekl v minulém týdnu při křtu své knihy, kterou Vy tady máte položenou na stole. Tam se mě ptali novináři na stejnou věc. A já jsem říkal, prezident Zeman je miláček médií. A dokonce jsem zesílil a řekl jsem: nejen, že je miláček médií, ještě se mu podařilo vytvořit naprosto unikátní věc, vytvořit dojem, že ho média nemají rádi. Což je mistrovský tah, který se málokomu na světě může podařit.

No, a jak se to v praxi projevuje? Já jsem právě tento Váš výrok slyšel, hodně jsem o něm přemýšlel a ne, nevím, jak to ...

Já myslím, že strašně milujete Zemana všichni, všechno mu prochází.

Všechno mu prochází?

Absolutně všechno.

A čtete noviny?

Čtu, samozřejmě. To je tak setina toho, jak by mě ukřižovali za některé věci, které udělá on. A teď se vůbec nic nestane. Já jsem přesvědčen, že kdybych já dal vyznamenání někomu, kdo byl ministrem komunistické vlády osmdesátých let, tak že dneska odpoledne už hnutí "Děkujeme, odejděte" na Václavském náměstí organizuje desetitisícovou demonstraci. A paní Šiklová a pan Halík a pan Putna a pan Urban a někteří další už by sepisovali petice. Tady se nic neděje.

No, a v čem to je, pane prezidente?

No, je mimořádně úspěšný. A asi schopný manipulátor.

Schopný manipulátor?

Médií.

Anebo má dobré lidi kolem sebe?

Myslím, že to lidmi není. Já si nedovedu představit, že by můj tiskový mluvčí mohl dělat některé výroky pana Ovčáčka. To by nás za to zabili.

Pane prezidente, ta Vaše nová kniha Zápisy a postřehy z cest. Jak jsem tak do ní zatím jenom nahlédnul, ona se trošku vymyká těm Vašim ostatním knížkám.

Myslíte vůbec mým knížkám, nebo knížkám toho žánru?

Já kdybych dokončil tu otázku, tak to tam hned zazní. Jako byste v té knížce mířil na jiné čtenáře. Ne na takové ty hloubavé, které mají rádi ty Vaše analýzy a rozbory, a nechci říct bulvární, ale takové jako přijatelnější. Je to tak? Zvolil jste záměrně lehčí žánr?

No, tak to byste mě urazil, kdybyste to nazval bulvárním psaním.

Já jsem řekl, že ne.

Já vím. Celá tato myšlenka vznikla před více než deseti lety, kdy jsme jezdili na státní návštěvy. A vezli jsme s sebou vždycky v letadle haldu novinářů. A pak jsme druhý den hledali v médiích, jestli o tom je něco napsáno. A my jsme tam nic nenašli. Musím říci, že jsem si jednou takhle strašně stěžoval ráno při snídani manželce. A ona říká, mně to neříkej, to si to asi neumíte zařídit? Ano, nebyli jsme Zemany, abychom si to uměli zařídit. A když si to neumíš zařídit, tak to piš sám. A z toho vznikla myšlenka mých denních zápisků z cest, které jsem v prezidentském období dělal. A najednou se ukázalo, že byly publikovány, čteny a lidem se to líbilo. A spousta čtenářů, pro které jsou těžší moje jiné texty, najednou objevuje zájem o tyto knihy. Pak přišla nabídka z nakladatelství vydat to jako knížku, a tohle už je třetí knížka těchto zápisků.

Skoro mám pocit, že pro Vás osobně musí být těžší psát tím lehčím perem, než tím analytickým. Jak to je?

Já to beru jako přeskočení ze žánru do žánru, které mě, myslím, vůbec nedělá potíže. Ale odvážil bych se říci, že v těchhle zápiscích jsou taky docela složité a náročné pasáže. Tak aby si někdo nemyslel, že to je moc lehké čtení.

Zápisky a postřehy z cest, Václav Klaus se to jmenuje. Kdyby to někdo hledal.

Ano. To by bylo dobře, kdyby to hledal.

Tak. Kdyby to hledal v knihkupectví. Pane prezidente, co myslíte, dojde na referendum, co se týče uprchlíků? Ať to řeknu ve zkrácené verzi.

Odhadovat, spekulovat, křišťálovou kouli mít v ruce, to prostě nemám. Takže to nemohu jednoznačně odpovědět. Já bych si sám docela přál, kdyby vláda i bez referenda pochopila, jaký je názor veřejnosti, protože ten je do značné míry evidentní. A kdyby si řekla, přece jenom jsem tady vládou občanů téhle země a já je vyslyším. A kdyby uměla říci ne na povinné kvóty, na migranty a na celou řadu těchto věcí.

Ale to přece vláda, pane prezidente, učinila.

Co?

Řekla na kvóty ne.

To není pravda. Ona ...

Jak to, že ne?

Ona řekla na kvóty ne a pak je druhý den schválili. Takže to vůbec není pravda.

No, protože jim nic jiného nezbylo.

Není pravda, že jim nic jiného nezbylo. To je právě to, že vláda měla říci ne rezolutně, bez ohledu na to, jaká jsou pravidla, která jsou ostatně v Evropské unii tisíckrát ohýbaná a nesplňovaná. Měla říct, vážení, i když v té či oné smlouvě je napsáno to a to, tak my říkáme ne. A bez ohledu na to, že jsme teď přehlasováni, my se s tím nesmiřujeme.

No, to by byla neposlušnost.

To by byla neposlušnost vlády vůči Evropské unii. Samozřejmě, tu neposlušnost si navíc tato vláda sama zavinila. Protože moje vyjednaná výjimka z Lisabonské smlouvy by vládě umožnila, aby to nebylo neposlušností, ale uplatněním pravomoci. A já myslím, že lidé dobře vědí, aspoň ti, kteří to vědět chtějí, že ta výjimka byla už mezinárodní komunitou přijata. A šéfy Evropské unie. A když se posunuly vlády, tak ty vlády řekly, my na tom, co prezident vyjednal, tolik nelpíme. Neboli vláda se připravila o tuto možnost, aby toto právo měla. Mohla mít takovou situaci, jako má, řekněme, Velká Británie nebo Dánsko. A mohla by klidně říci ne, ne neposlušně. Mohla by říci ne pouze politicky nekorektně.

No, a pane prezidente, v čem by pomohlo referendum?

Já myslím, že referendum by mohlo i nepevnému premiérovi, když bude sedět v Bruselu, a bude tam na něj pan Tusk křičet, tak by mohl říci, nezlobte se, já bych Vám, pane Donalde, rád vyhověl, já s Vámi souhlasím, že migranti jsou bezvadná věc a já bych jich také chtěl mít co nejvíc, ale podívejte, referendum jsem udělat musel, veřejnost si to přála, a ono dopadlo, že tolik a tolik rezolutních procent řeklo ne, premiére, nemáš mandát na to, abys za nás něco takového přijal. Já si myslím, že by to pro každého premiéra bylo obrovskou výhodou, kdyby toto zázemí za sebou měli.

Jak by zněla otázka na občany v tom referendu?

To teď není nenutné řešit. Teď musíme přesvědčit vládu, aby to udělala i bez referenda. A pak ji přimět k tomu, aby to referendum vyhlásila. A musela by ho vyhlásit ona sama. Jiné metody jsou utopické a řadě lidí by se líbily, ale já myslím, že by nejsnazší bylo, kdyby vláda pochopila, že je v jejím zájmu si to referendum vyhlásit sama.

Sdílíte názor, pane prezidente, že celou uprchlickou krizi zavinila jedna jediná osoba, a to je paní Merkelová?

Ta jedna jediná osoba to nezavinila. Zavinila to Evropa a její dnešní špatné vedení. A v čele tohoto vedení je paní Merkelová. Takhle bych pyramidu stavěl. Nepochybně ona sama to neudělala. Migrantů na Středním východě už léta a desetiletí přibývá, jsou jich tam miliony už dávno. Žijí v uprchlických táborech, někteří již šedesát let, někteří dvacet, někteří deset, někteří pět, někteří rok, někteří několik měsíců. To není nový fenomén, který tam nastal. Nový fenomén se stal v letošním létě, kdy se ti migranti najednou z ničeho nic, masově a masivně, a organizovaně vydali na pochod Richtung Europa, směr Evropa. To je nový fenomén dnešní doby. Ne vznik migrantů, kteří jsou vyhnáni ze svých domovů, nebo utíkají ze svých domovů. Myslím, že tuto dvoufázovost tohoto problému si spousta lidí neuvědomuje. A že je pro koncepční pochopení problému nesmírně důležitá. Že žili v okolních zemích Sýrie – zejména v Libanonu a v Turecku, to je fenomén známý. A to, že se najednou vydali na pochod, museli dostat nějaký impuls, něco se zvrtlo, něco se posunulo, něco se přeměnilo. A nepochybně v tom takové to falešné "herzlich willkommen" zvaní panem Gauckem, německým prezidentem a kancléřkou paní Merkelovou, sehrálo mimořádně významnou a zásadní roli.

Tak, uprchlíků jsou plná média dnes a denně. Mám někdy pocit, a Vy mi to asi vyvrátíte, že vůbec my jako společnost a média potřebujeme mít neustále nějaký velký problém. Ještě před rokem jsem slyšel dennodenně, že pan Putin anektoval Krym a kam se všude chystá. Já už jsem měl sbalený kufr, pane prezidente, nakonec se nic nedělo.

To já si ho balím spíš teď.

Počkejte, já teď nebalím ...

Já ho balím dneska.

Jo, myslíte už? Takže znovu zabalit?

Mám strach, že ano.

Abych to neměl zase tři čtvrtě roku v chodbě a pak nic.

Musíte být připraven. Ale máte pravdu v tom, že se hrozby posouvají. Před rokem jsme nemluvili o ničem jiném, než o Ukrajině.

Kde byli uprchlíci?

Nebyli, protože neputovali masivně najednou na povel do Evropy.

Že neputovali v té době?

Tehdy to byla čísla daleko nižší a daleko menší. A pak najednou jsme měli řeckou krizi. Já jsem jezdil po celém světě s přednáškami na téma řecká krize. Najednou jsme říkali, jak se ta Ukrajina rychle vypařila z médií. No, a pak se na řeckou krizi zapomnělo, i když zůstala, je naprosto stejná, nezměnilo se v ní vůbec nic, tak teď jsou uprchlíci. Mám jeden hrozivý strach. Říkáte, média jsou plná uprchlíků. Vy určitě sledujete ta média více, než já. Já mám pocit, že už i to přestává být pravda. Prostě ono už se to trošku přežilo, lidi si už zvykli, ty fotografie jsou pořád stejné, dokonce se opakují, protože ta média jsou leckdy líná tam znova dojet, takže si všimnete, že tam dávají stále stejný záběr už dva týdny. Myslím, že se i tato věc se stane takovou podivnou normalitou. A zase se najde nějaké jiné téma. Ale Evropu to zničí. A ničí ji to už teď.

A jestli Vás teda poslouchám pozorně a dobře rozumím, tak ti uprchlíci ve Vašich očích jsou skutečným problémem, na rozdíl od těch předešlých.

Ano.

Vy jste tušil, že se to v Řecku nějak vyřeší, že se to asi na Krymu nějak už nepohne, ale teď stojíme před skutečnou hrozbou. Je to tak?

Myslím, že stojíme před skutečnou hrozbou. A autentičnost těch uprchlíků, je velmi sporná. To nás oblbávají politici a média, že jsou to chudáci, kterým v tu chvíli někdo rozbombardoval střechu domu. Podívejte, já jsem někde před časem uveřejnil čísla, která uvedlo Bavorsko. Teď neodpřisáhnu, kolik je to týdnů dozadu, tři, nebo něco takového. Bavorsko uvedlo, že během tohoto víkendu přišlo do Bavorska tolik a tolik desítek tisíc uprchlíků. A jejich struktura byla čtyřicet procent z Kosova, dvacet procent z Albánie, dvacet procent z Afghánistánu a dvacet procent ze Sýrie. Ostatní byly jen drobky. V Kosovu se trošku bojovalo před patnácti lety. Tam nikdo nerozbombardovává dnešní příbytky těch lidí. Tam nikdo na nikoho nestřílí prostě.

Tak o co jde potom?

Albánie, a bych to dořekl, Albánie, tam pokud vím, válka nebyla žádná. A cokoliv si mohu myslet o kvalitě života v Albánii. Afghánistán, tam naopak válka už je pár desetiletí. A že by se zrovna teď vydali na pochod, proč? A najednou ty Syřanci. Je to bohužel jistým způsobem uměle vyvolaný migrační pochod do Evropy. Považuji za nutné, aby se metodologicky jasně odlišovala individuální versus kolektivní migrace. Na individuální migraci je založen náš svět. A nikdo nikdy nenamítal, že tady nějaký Ital či Číňan, či já nevím kdo, si otevřel pizzerii tady na rohu Vaší ulice. To je individuální migrace, fenomén, který je po tisíciletí běžný. Ale neběžná je masová migrace. A lidé mylně používají pozitivní argumenty o individuální migraci na hodnocení migrace masové.

Kam to až může jít, pane prezidente?

Daleko.

Válka?

Nevím, nebude-li migrace rychle námi, primárně Evropou, zastavena, pokud nebude hráno divadýlko s tím, že migrovat je lidské právo, human right. Což není. Mohu zkusit utéci ze své země a doufat, že mě někde eventuálně vezmou. Ale nárok na to, aby mě někde přijali, přeci nemohu vyžadovat. Byl vytvořen dojem, že nárok na to ti lidé mají. A k tomu výrazným způsobem přispěli Gauck s Merkelovou. To je ono dnešní politicky korektní evropanství. Nejsou v tom osamoceni.

Pane prezidente, co jste říkal, nebo s jakým pocitem jste pozoroval v médiích před pár dny takové to zatýkání a vyslýchání a obviňování některých opět politiků, nebo bývalých politiků? Kdysi určitě váš blízký Ivan Langer strávil celý den na policii. Co o tom soudíte?

Myslím, že jsou s námi hrány určité hrátky. Jestli se někdo potřeboval od Ivana Langera něco dozvědět vážného a neměl pro něj žádné obvinění, tak by bylo normální, že dostane obsílku poštou, vážený pane, dostavte se, prosím, v devět hodin tam a tam. Připomínáme Vám, jak je to na těchhle obsílkách napsáno, že je Vaší povinností se zúčastnit. A tak dále. A jenom v mimořádně naléhavém případě se omluvte. To by přeci bylo normální. Přišlo by to poštou, kterou Vám nehodí do schránky, ale musíte si, nejste-li doma, pro ni dojít s občanským průkazem na poštu. A tím pádem by bylo zajištěno dodání této obsílky. To by bylo normální. A tam by se od toho člověka mohli dozvědět něco, co by pro své jiné cíle považovali za relevantní. Ale…

O čem to svědčí?

O slabosti a vlastní nesebedůvěře a nesebevědomí těchto lidí. Je v tom i prvek pokusu o zastrašování. O tom je to předvádění těch kukel na obličejích. A je to novodobá forma útlaku a novodobé zásadní, pro nás po pádu komunismu nepředstavitelné potlačení demokracie. Když skončil komunismus, něco takového jsme opravdu nečekali. A nemysleli si, že by se mohlo stát.

Slyšíte, pane prezidente, rád, že jste otcem zakladatelem Občanské demokratické strany?

Tak, určitě. Já jsem na to pyšný a vážím si toho. Ta strana sehrála velmi významnou a pozitivní roli. Vy tím ale asi míříte někam jinam, Vy tím míříte na to, jestli se raduji z toho, jak si dneska Občanská demokratická strana vede, nebo jak si v některých chvílích vedla.

Tak to já mířím úplně někam jinam, pane prezidente.

Aha, tak prosím.

Já mám pocit, že jste ji jako otec zakladatel trošku odložil do Klokánku.

Nevím. To pravda není. Myslím, že to je takový ten výklad těch, kteří by si přáli, aby to tak bylo. Ale není to pravda. Já jsem se neradoval z té přesmyčky, kterou ODS pod vedením Mirka Topolánka udělala. Já jsem to od začátku považoval za riskantní. A já bych Mirka Topolánka nikdy za předsedu ODS nevolil. To říkám naprosto rezolutně. Ta přesmyčka prostě nastala. To byla velká strana, v našich poměrech velká strana, která mezi sebou v těch desetitisících členů a zejména desetitisících a statisících voličů a přívrženců měla různé názory, různé skupiny lidí, kteří vždycky o sobě chtěli dát slyšet. Nicméně to, co se stalo potom, po mém odchodu, nebyl pozitivní vývoj.

Nicméně slyšel jsem, že jste se před pár dny sešel s panem Fialou. Znamená to, že přišel pro rady?

Ne, ne, ne. Já jsem vyzval k setkání předsedy různých politických stran, malých, velkých, parlamentních, neparlamentních, hnutí. I různé jednotlivce. Právě k debatě o migraci a o tom, jak donutit naši vládu k vyvolání referenda. V tom kontextu jsem pozval také předsedu ODS pana Fialu. A jestli chcete objevit nějaký special treatment, neboli zvláštní zacházení, tak ano, já jsem to úplně vědomě zorganizoval tak, abych celé kolečko těch jednání, které pokračuje a bude pokračovat, začal s ODS. A s panem profesorem Fialou. Takhle ano. Ale to nebylo specifické setkání o radách. To by možná někdo z původní členské základny chtěl, ale já nic takového nedělám.

Napadá vás někdy, že byste se vrátil do ODS?

Já se přiznám, že mě to nenapadlo. Že to není aktualita, o které bych přemýšlel. O některých věcech přemýšlíte, o některých věcech nepřemýšlíte.

Do které kategorie spadá případná kandidatura na prezidenta České republiky?

O tom také nepřemýšlím. Ani se tím neuchvacuji. Ani o tom nesním, nebo něco takového. Dostávám ale nonstop tuto otázku, kamkoliv se pohnu. Na Pražském hradě při 28. říjnu, což jsem považoval překvapivě, neboť to byla primárně skupina lidí mně méně známých, byli pozvaní novým prezidentem. Nicméně masově tam ke mně chodili lidé, jestli se se mnou můžou vyfotit a prosím Vás, kandidujte zase na prezidenta. Ironie, já to záměrně zdůrazňuji, protože myslím, že to byli lidé primárně generovaní aparátem kolem prezidenta Zemana. Řada lidí, které jsem zval na 28. října já, tak ti tam nebyli. V tomto smyslu to jenom potvrzuje, že takhle se na mě obrací kdekdo. Ale já si fakt myslím, že to není na pořadu dne.

Děkujeme za to, že jste přišel na Frekvenci 1, pane prezidente. Těšíme se na příště. Na shledanou.

Děkuju pěkně, děkuju.

Moderoval Luboš Xaver Veselý