Editorial

Letos je tomu patnáct let od doby, kdy Česká republika a současně dalších devět převážně středo a východoevropských zemí bylo společně přijato do Evropské unie. Celý jeden region Evropy se nasunul do unie, a jak asi správně poznamenává Martin Slaný „vydělit se tehdy z této skupiny bylo nemyslitelné. Neměli jsme na to ani ekonomickou úroveň, ani politickou sílu“. Stalo se tak patnáct let po listopadu 1989. Dnešním pohledem rok našeho přístupu k EU láme ony tři polistopadové dekády na dvě rovnocenně dlouhá období. Patnáct let bez unie a patnáct v ní. To je dobrá příležitost k hodnocení, k férové diskusi. I proto, že těch prvních patnáct let bude už vždy jen relativně kratším obdobím našeho polistopadového vývoje.

Hlavním tématem tohoto čísla je proto EU a naše členství. Zda by hlasovali v referendu o vstupu do EU dnes stejně, jako hlasovali v roce 2003, se ptáme v rozšířené anketě tentokrát výlučně našich blízkých kolegů a spolupracovníků. V úvodním textu psaném pro Hospodářské noviny Václav Klaus z pozice jednoho z účastníků připomíná, že diskuse o unii a kritické pohledy na řadu tendencí s ní spojených jsou dlouhodobým vyargumentovaným a vážně míněným postojem. O aktuálních aspektech členství respektive nečlenství v unii si přečtěte v komentáři Nenechme si ukrást brexit.

Několik významných událostí uplynulého měsíce a dvojí metr s jakým k nim přistupovala naše média a komentátoři glosuje Jiří Weigl. V závěru tohoto čísla pak naleznete část z eseje Václava Klause k významnému životnímu jubileu Milana Kundery.

Filip Šebesta