18/11/2013
Ostatní
Václav Klaus: Konečně známe argumenty ČNB – ale neobstojí


Dva vysoce postavení úředníci ČNB, pánové Holub a Král, uveřejnili v úterý 12. listopadu svůj – ale myslím, že vlastně oficiální – výklad nedávného zásahu ČNB. Je to text velmi poučný. Dá se číst jako pamflet triviálního učebnicového keynesiánství, vracejícího se ke Keynesovi třicátých let minulého století. Je to text, který se bojí deflace, který říká, že jsme v situaci nedostatečné poptávky, který věří v jakýsi hypotetický, zcela technokraticky (tedy bez ohledu na šířeji chápané parametry našeho ekonomického systému) pojatý „potenciál naší ekonomiky“. Je to text aktivistický a intervencionistický, který zapomíná na to, že si s kursem měny nemáme hrát, text, který předvádí nervozitu našich centrálních bankéřů, když nemají šanci na svou velkou aktivitu (ač by ideálem centrálních bankéřů měla být právě tato „neakčnost“).

ČNB asi zapomněla na jednu nešťastnou chvíli své „akčnosti“, na to, když v polovině roku 1996 chtěla dosáhnout změny – nejen ekonomické, ale i politické – a prudkým šlápnutím na brzdu vyvolala krizový otřes let 1997-1998 a následné nesmírně nákladné „ozdravování“ našich bank a jejich rychlé laciné prodání do ciziny. To byl otřes, který nás finančně a ekonomicky na dlouhou dobu výrazně oslabil.

V roce 1998 přešla naše Tošovského, resp. již Tůmova centrální banka od své standardní pragmatické politiky na nestandardní inflační cílení. Je úsměvné, že si podle pánů Holuba a Krále „nejsou vědomi jakékoli relevantní laické či odborné debaty“, která by o inflačních cílech a o inflačním cílování pochybovala. Autor těchto řádků se k tomu nejednou vyjadřoval (dokonce i v zahraničí na významné konferenci, kterou v roce 2001 pořádala Federal Reserve Bank of St. Louis, viz http://www.klaus.cz/clanky/968, a na které byl i jeden pracovník ČNB) a nemůže se neusmívat nad tím, že nebyl zařazen ani mezi laiky, ani mezi odborníky.

Měli bychom říci jasně, že některým z nás nevadí ten či onen konkrétní inflační cíl, ale inflační cílení jako takové. Není „politikou“, je východiskem k rozhodnutí o měnové politice, ač je to vykládáno jinak. Je chybným čtením teorie racionálních očekávání a vede k chybnému chápání „kredibility“ či „věrohodnosti“ centrálních bank a centrálních bankéřů. Je to víra v úžasně účinné působení vážných a zachmuřených tváří centrálních bankéřů na rozhodování ekonomických subjektů a na chod ekonomiky. Pánové Holub a Král se ve svém textu přiznali, že se – kdyby pokračovala nečinnost ČNB – hrozili „ztráty věrohodnosti jejích (myšleno ČNB, pozn. V. K.) slovních intervencí“. Oni asi opravdu síle svých slovních intervencí věří.  To mi připomíná hezký výrok Michaela Mussy, že často za nejspolehlivější zásah hospodářské politiky považoval modlitbu: „je nepochybně méně účinná než jiné zásahy, ale nemá jejich negativní efekty“.

Cílování inflace musí předpokládat, že existuje něco jako správná – v analogii s konceptem „přirozené míry nezaměstnanosti“ – přirozená míra inflace. Nejsem si používání tohoto termínu vědom. Přirozená míra nezaměstnanosti je neinflační, či míru inflace nezvyšující mírou nezaměstnanosti. Bezprostředně opačně to asi neplatí. K cílování inflace vybraná míra inflace je – vzhledem k textu pánů Holuba a Krále – asi „deflaci nevyvolávající míra inflace“.

ČNB – podle svého komentáře – navíc ani nevěří naší oficiální statistikou vykazované míře inflace (0,9 % - jak uvedl tento týden ČSÚ), protože „měření inflace bývají zkreslená směrem nahoru a nula by fakticky znamenala pokles cen očistěných od změny kvality“. To je – od odborníků, nikoli laiků – silný výrok. Všechny naše valorizace jsou tedy založené na chybných číslech? Valorizujeme více než je třeba? Všechny výpočty HDP jsou – v reálném vyjádření – podhodnocené a jsme tedy bohatší, než si o sobě myslíme? Já v přirozenou, tedy jakkoli „správnou“ míru inflace, kterou by ČNB měla cílovat, nevěřím. Takovou míru neznám, a proto si myslím, že je rozhodování našich centrálních bankéřů postaveno na vodě.

Zajímavé je i to, že ČNB nevěří makroekonomickým agregátům. Pokles jedné ceny – elektřiny – by prý vedl k záporné inflaci, tedy k deflaci. „Pokles cen elektřiny by bez zásahu ČNB přispěl k záporné inflaci.“ Tomu jako makroekonom moc nerozumím.

Naši bankéři by měli říci nahlas, že věří tomu, že – i při existujícím nadbytku peněz v ekonomice – zvýšení množství peněz urychlí ekonomický růst, rozhýbá domácí poptávku, podpoří vývoz a následně i investice v průmyslu. Tomu se říkává „přání otcem myšlenky“. Naše ekonomika – jak ukazují data ze dne 14. listopadu o dalším propadu HDP ve 3. čtvrtletí 2013 – se žádnou měnovou injekcí dopředu nepohne. Potřebuje něco úplně jiného – ukončit nadměrné regulace ekonomiky, zbavit se dotací, vybírat si své obchodní a investiční partnery bez zastaralých ideologických předsudků, brzdit paternalismus našeho sociálního systému, vrátit zelenou ideologii tam, kam patří a omezovat svou politickou a ekonomickou závislost na Evropské unii a jejích socializujících opatřeních.

Václav Klaus, Týden, 18. listopadu 2013.


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku