Jiří Ovčáček, ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky

Nová aktivita ministerstva vnitra pod vedením vládní ČSSD je především vysoce škodlivá a nebezpečná. Škodlivá proto, že plně navazuje na politiku bývalé Obamovy administrativy. A samozřejmě Bruselu, který zmíněnou administrativu vždy poslušně následoval. Centrum tak může negativně zasáhnout do rozvíjejících se vztahů s novým prezidentem USA Donaldem Trumpem, proti kterému, nezastírejme si to, je svou podstatou namířeno. Z hlediska zahraniční politiky jde tedy o poškozování bytostných zájmů ČR. 

Nebezpečná je tato aktivita proto, že je zásahem do svobodného prostředí svou snahou ostrakizovat nepohodlná média prostřednictvím spřízněných politických neziskovek. Jde například o pokusy likvidovat některá média pomocí ekonomického nátlaku. Proto hovořím o tom, že je centrum reinkarnací normalizačního Českého úřadu pro tisk a informace. 

ČÚTI je také zneužitelný ve volebních kampaních, kdy se může pokoušet do nich zasahovat pod různými záminkami. Existuje důvodné podezření, že aktivity ČÚTI budou fakticky znamenat obcházení stanovených finančních limitů na volební kampaně.

Vznik obdobných úřadů je trendem, který zasáhl řadu zemí Evropské unie, jejichž vlády se aktuálně obávají opakování „Efektu Trump“ nebo jiného předchozího bytostného rozhodnutí svobodných občanů. Politici, kteří ztratili podporu občanů, a jejichž budoucnost je ohrožena, hledí s nadějí k podobným neonormalizačním úřadům.

ČÚTI ministerstva vnitra samozřejmě neexistuje ve vzduchoprázdnu, jak už bylo zmíněno. Jde o chobotnici, jejíž chapadla sahají do konkrétní politické strany, do konkrétních politických neziskovek a do konkrétních mainstreamových médií.

Nelze přitom vyloučit, že jde o první z celé řady kroků, které mají postupně vést, pod vzletnými hesly, k demontáži svobod, které jsme získali v roce 1989. Vývoj v sousedním Německu tomu nasvědčuje.

Ivan Langer, bývalý ministr vnitra

Rozhodně nemá. A nejen proto, že ministerstvo pravdy velmi realisticky, se všemi zrůdnými konsekvencemi, popsal už v roce 1949 George Orwell. Je to navíc stejně absurdní, jako když si úředníci ministerstva zdravotnictví uloží a následně zrealizují úkol provádět operace srdce s odůvodněním, že jsou ústřední úřad zodpovědný za zdravotnictví. Ministerstvo vnitra (MV), jako každé ministerstvo, je monokratickým, politicky řízeným orgánem a ani v nejmenším není ani bezpečnostním sborem či orgánem činným v trestním řízení, natož zpravodajskou službou. Těm boj proti rozličným hrozbám, včetně těch hybridních, skutečně náleží. Úředníci MV, bez jakékoliv odpovědnosti, kontroly či odborných předpokladů, jim ho pouze ztíží. Jejich úkolem je koncepce, legislativa, podmínky pro práci bezpečnostních složek. Žádný boj, žádná operativa, žádné „předvolební“ týmy. Konec konců, kolik záměrně udržovaných dezinformací může k eliminaci těch nejzávažnějších bezpečnostních hrozeb přispět. To si o těch nejtajnějších konkrétních informacích, dezinformacích a bezpečnostních akcích budou povídat s agenty a příslušníky bezpečnostních složek i kluci a děvčata z OBP MV či snad i ze spřízněných, pravdou, láskou a veřejnými dotacemi přesycených nevládních organizací? Jak jinak s jistotou (a bez politického zadání) určí, co je a není konkrétní nepravda, která někoho ohrožuje.

Co však je alarmující, jsou okolnosti vzniku toho tzv. Centra proti hybridním hrozbám (CTHH) a opravdu nevhodné komentáře jeho vlastních pracovníků. Stejní úředníci Odboru bezpečnostní politiky MV před rokem vypracovali Audit národní bezpečnosti (ANB). Velká rétorika, malý přínos. Celý jeho smysl je ve snaze někde ukotvit problematiku hybridních hrozeb a působení cizí moci, potažmo propojení někde už popsaných, ale nepropojených oblastí, s akcentem na bezpečnost státu. Vše ostatní už je řešeno jinde, jiná rizika pro bezpečnost, zejména jednotlivce, jako třeba kriminalita obecně (a co jiného bezpečnost běžného občana narušuje více) materiál nezmiňuje.

MV se navíc netají s tím, že např. „oblast působení cizích mocností“ vypracovávalo společně se zástupcem ředitele pro politické záležitosti studentského občanského sdružení Evropské hodnoty. Jak známo, i oni tu svoji zaručenou pravdu (zejména hodnotu evropských dotací) znají nejlépe. A tak pracovníci OBP MV sami sobě doporučili zřídit CTHH. A pak už jen stačí dodat slova koordinátorky Evy Romancovové o tom, jak mají na MV pracovní postup (a ten by teprve bylo zajímavé poznat), jak a co budou sledovat podle toho, kdo bude dezinformace šířit, může to být i stránka jednotlivce, můžou to být i výstupy během volební kampaně, může to být i prezident republiky nebo vysoký politik, který šíří v rámci tématu migrace dezinformace…

Měla snad na mysli tragické a záměrné dezinformace vrcholných evropských, ale i českých politiků či nevládních organizací, ať už šlo o „nesmírně obohacující, zvládaný a tudíž bezpečný příliv uprchlíků, nikoliv ekonomických migrantů, do Evropy“ nebo dokonce splnění podmínek ze strany Řecka či Itálie pro vstup do EU, Schengenu (včetně povinné, důsledné a účinné ochrany vnější hranice) či eurozóny nebo Turecka pro zrušení víz? Ještě štěstí, že CTHH na oficiálních stránkách MV doslova uvádí, že nebude nikoho „zavírat do vězení či vyslýchat“. To mne tedy uklidňuje, na co všechno MV myslí.

Boj proti dezinformacím zkrátka nenáleží ze své podstaty zneužitelnému politicky řízenému ministerskému aparátu. Další zbytečný úřad. Vězme, že každá dezinformace někomu slouží, stejně jako bude někomu sloužit označení pravdy za dezinformaci. Vždy půjde o politiku a moc. A tak to v době svobodných médií a internetu (tedy není-li zároveň v plánu jejich konec, což není zcela jisté) nechme na čtenáři samotném. Jen doufám, že ministr vnitra, před svým definitivním odchodem z úřadu, nezapomene CTHH zase zrušit. Jeho nástupce ho tak nebude moci přetvořit na opravdu nebezpečný cenzurní úřad, hlasatele té jediné, oficiální nepravdy.

Vítězslav Jandák, poslanec Parlamentu za ČSSD

Ne. Ne. Ne. Považuji to po zákazu kouření za další omezování osobních svobod občanů České republiky.

Ministerstvo vnitra na svém webu uvádí, že centrum bude „upozorňovat na závažné dezinformace a bude směrem k veřejnosti i směrem ke státním institucím poskytovat odborná stanoviska“. Položme si ale otázku. Proč má pár úředníků, nikým nevolených, rozhodovat o tom, co je dezinformace a co ne? A na základě jakého klíče budou rozhodovat, že jedna propaganda je správná a druhá je špatná? To už tu přeci jednou bylo, kdy nám instituce říkaly, co si máme myslet. A nikomu z nás se to tenkrát nelíbilo. A mně se to nelíbí ani teď. Ministerstvo vnitra má spoustu jiné a důležitější práce, než nám vnucovat svoje názory a svoji pravdu.

Je skutečností, že internetem se dnes šíří přehršle různých informací, ale i pravd, polopravd a lží. Bohužel toto se děje i ve veřejnoprávních médiích, která by ze zákona měla poskytovat objektivní informace. A to mi vadí daleko více než hoaxy na internetu. Stále totiž věřím ve zdravý rozum občanů, že si ze všech zpráv sami udělají svůj názor a nepotřebují k tomu další instituci, která jim ho napoví.

Navíc svoboda šíření slova je přeci zaručena ústavou a článkem 17 Listiny základních práv a svobod. Ten jasně říká, že: „Je zaručena svoboda projevu a každý má právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná.“ A tím je, myslím, řečeno všechno! Cenzurní úřad tady nemá co dělat!

Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Tzv. boj proti dezinformacím (fake news atd.) je prioritní politickou agendou současnosti na Západě, včetně ČR. Je to výsledek politické hysterie vládnoucích liberálních pokrokářů nad řetězcem politických porážek, které v poslední době utrpěli v podobě brexitu, vítězství Donalda Trumpa, italského referenda, německých zemských voleb atd.

Je pro ně absolutně nepřijatelné přiznat, že jejich politika byla voliči legitimně odmítnuta, a proto příčiny porážky hledají v cizí propagandě, špionáži, mediální manipulaci, otevřených lžích atd., kterým prý hloupá veřejnost z neznámých důvodů podléhá. Proto prý musí do hry vstoupit přímo stát a uvádět věci na pravou míru, aby si pomýlení občané uvědomili, že udělali chybu. To je i příklad českého centra proti dezinformacím, což je zřejmě česká reakce na z vnějšku prosazovanou evropskou iniciativu.

O tom, že dezinformace, falešné zprávy, nepřátelská propaganda, „štvavé“ vysílačky atd., vždy existovaly a existovat budou, každý ví a byla to součást našich životů od nepaměti. Lidé jim věřili více či méně podle toho, jak jim oficiální informační kanály více či méně lhaly a jak se jejich životní zkušenost lišila od oficiální propagandy. Jedinou cestou k úspěchu je informační otevřenost a nezamlčování, ale řešení problémů společnosti. Nějaký „úřad pravdy“ je pouze vlastní gól.

Ondřej Hejma, moderátor

Centrum pro boj proti dezinformacím podle mého názoru nepotřebujeme, otázkou pouze zůstává, jak velké škody jeho zřízením vzniknou, a komu. V ideálním případě to budou pouze vyhozené peníze, v horším případě záležitost zneužitelná coby sběrna informací na politické protivníky a nepohodlné občany, a v tom nejhorším scénáři se jeho činnost může obrátit proti samotným zřizovatelům.

Smutný důvod jeho existence vidím v tom, že dezinformacím se vskutku daří. Není to však způsobeno jejich nečekanou kvalitou, ale tím, že zdroje relevantních informací, totiž vládnoucí kruhy a hlavní média, závažná fakta často zamlčují, či přímo popírají. Tohle informační vakuum pak není těžké zaplnit, a každá jen trochu uvěřitelná polopravda je zajímavější než do uší bijící mlčení. V tom za minulého režimu spočívala síla „štvavých vysílaček“, které se také nenamáhaly se zbytečným fact-checkingem, a přesto vítězily ve svém mediálním boji celkem jednoduše, protože jejich zprávy, na rozdíl od komunistické státní propagandy, tak či onak alespoň částečně korespondovaly s reálnou životní zkušeností, a pocitem občanů.

Činnost zmíněného centra také paradoxně může, v rozporu se svými deklarovanými zájmy, dodávat dezinformacím zvýšenou publicitu, s rizikem, že budou zajímavější než banální realita. V té souvislosti není bez zajímavosti, že v samotné kolébce naší sametové revoluce leží „matka všech fake news“, nepravdivá legenda o ubitém studentovi. Starý režim, jistý si svou pravdou, ji tvrdošíjně tajil, a posléze popíral tak dlouho, až její síla nakonec uvedla do pohybu celou společnost.

Teoreticky je rovněž možné, že zřízení centra je koncipováno tak, aby podpořilo otevřenou a mnohostrannou diskusi o aktuálních tématech, ale z takto ušlechtilých záměrů jeho zřizovatele zatím nepodezírám.

Tomáš Haas, publicista

Musíme, říká pan Hokovský, ředitel think tanku Evropské hodnoty, chránit veřejnost před falešnými informacemi a dezinformacemi a před „nesprávnými názory“. Prý je budeme chránit tím, že ty „nesprávné názory“ a „dezinformační kampaně“ bude nové Ministerstvo pravdy rychle odhalovat a bude vzniklou situaci, stav ohrožení, řešit jen vydáváním informací správných. Vůbec to nebude cenzura, jen jakási kancelář na uvádění věcí na pravou míru, jako vystřižená ze Saturnina. Má to nejednu vadu.

Tou hlavní je již to, že si kdosi, v tomto případě nový odbor na Ministerstvu vnitra, dělá nároky na klasifikaci názorů, na vyhodnocování jejich „správnosti“. Jednou z věcí, které považuji za správnou a potřebnou, jednou z věcí, kterými se liší diktatura od demokracie, a jednou z věcí, které jsou chráněny naší ústavou, je svoboda přesvědčení, svoboda projevu a svoboda tisku. Jediným arbitrem přijatelnosti názoru v tomto ústavním rámci, je občan, čtenář, divák, posluchač a to, zda zprávu či komentářem vyjádřený názor přijímá za svůj. Pokud, jak říká vedení nového úřadu, musíme být chráněni před nebezpečím, jako šíření poplašných zpráv, nebo snad i výzvy k páchání trestných činů, nebo výzvy k diskriminaci ať už na základě rasy, přesvědčení, nebo pohlaví a sexuální orientace, je ten úřad zbytečný, před šířením takových zpráv je veřejnost již dnes chráněna trestním zákonem.

Pokud se jedná o interpretaci informace, žádná taková ochrana nemůže existovat, dokonce i mezi demokratickými a legitimními, dokonce i mezi vládními politickými stranami, existují na různé události, informace a zprávy různé názory, nemluvě o tom, že i uvnitř těchto politických stran je mnoho jedinců, jejichž názor na partikulární událost se od názorů jejich stran podstatně liší a mezi politicky neorganizovanou veřejností se o jednotě názoru dá hovořit jen velmi vzácně, jen v těch nejvypjatějších a nejzávažnějších situacích a ani tam není úplná.

Liší se například pohled na církevní restituce, dokonce mezi vládními stranami. Který názor je správný? Na každou událost mají legitimní politické strany svůj legitimní názor a jejich vlastní propagandou se pro něj snaží získat podporu veřejnosti.

Všichni považují za správný ten jejich názor. Což je legitimní a je dobře, že jim to ústava dovoluje. Nechceme diktaturu, nechceme, aby celá společnost musela mít jen jeden povinný názor, který je dán jakýmsi ministerstvem, nebo vládnoucí stranou. Některý může aktuálně převládat a může být dokonce vyjádřen ve formě zákona, což neznamená, že musí přestat diskuze a všichni jej musí přijmout za svůj. Všichni musí zákon respektovat, ale nemusí s ním ani po jeho přijetí, pokud jej sami nepovažují za správný, souhlasit a mohou volat po jeho změně, samozřejmě demokratickou cestou.

Nikdo, ani nějaký „think-tank“ a tím méně vláda, nemá právo svůj názor, či svou interpretaci události považovat za jediný legitimní, nebo dokonce za jediný správný a nikdo nemá právo rozhodovat, zda mají být jiné názory úředně prohlášeny za nesprávné a nelegitimní a cenzurovat je. Pravda není vždy absolutní a není vždy jen jedna. Na vyvracení nepravd a falešných informací nepotřebujeme státní úřad, naopak, potřebujeme k tomu svobodu informací projevu a tisku.

Potřebujeme právo takovou informaci svobodně označit za falešnou, i když vyhovuje mocným, potřebujeme právo takový názor vyvracet a přesvědčovat veřejnost o jeho nesprávnosti. Právo na disent musí mít každý legitimní názor. Povinnost vyhodnocovat nepřátelské aktivity a kampaně mají tajné služby. Odhalovat šíření poplašných a jiných nelegálních informací je v gesci orgánů činných v trestním řízení. A samozřejmě by to mělo být i náplní práce medií.

Nový úřad je při nejlepším duplicitní a v nejhorším případě je sám přímým ohrožením demokracie. V každém případě není jeho činnost ničím jiným, než cenzurou. Nepotřebujeme další duplicitní úřad, a už vůbec nepotřebujeme cenzuru a diktaturu jednoho názoru a jedné ideologie.

Ladislav Jakl, člen správní rady IVK

Monopol pokrokářů, sociálních inženýrů, bořitelů starých ctností a prosazovatelů kolektivistického znásilňování svobody je ohrožen. Dosud měli vše: téměř celé školství, média, kulturu. O politice nemluvě.

A najednou v tomhle monopolu vznikají skuliny, kterýma se šíří alternativní pohledy na svět. Především pohledy konzervativní a ty, které svobodu jednotlivce hájí. A třeba i mnoho dalších, co jich jen v živé společnosti je. Využívají internet a další nové komunikační možnosti, protože “velká“ média jdou s proudem a v nich šance na jiný názor není.

Držitelé monopolu se s tím nechtějí smířit. Šíření jiných pohledů se snaží bránit legislativně, ekonomicky, technicky. A dnes přicházejí s orwelovským „ministerstvem pravdy“. Nový úřad při ministerstvu vnitra prý nebude žádnou cenzurou, ale bude jen uvádět „na pravou míru“ (jen pokrokáři vědí, co je to „pravá míra“) údajné desinformace, šířené ve společnosti.

Protagonisté této ještě před několika lety zcela nepředstavitelné myšlenky se netají tím, že nehodlají opravovat špatná čísla v tabulkách a grafech či chybně citované zdroje v analýzách. Hodlají na pravou míru uvádět názory. A to je konec demokracie, konec svobodné soutěže myšlenek a idejí.

Opravdu si někteří naivové myslí, že půjde pouze o další zpravodajsko-publicistickou redakci, která se bude zabývat jen polemikou s jinými konkurenčními pohledy? Ovšem polemikou certifikovanou, posvěcenou státní mocí? Nebudou inzerenti alternativních médií vystaveni tlaku mocných institucí? Nebudou vydavatelé šikanováni či diskriminování v přístupu k informacím nebo dokonce k funkcím ve veřejném sektoru? Jistěže přesně tam státní moc novou institucí míří. A nejspíš ještě dál. Dostanou šiřitelé nepohodlných názorů sledovací náramky, jak se o tom vážně uvažuje v Německu?

A jakéže názory budou ostrakizovány a vylučovány z „dobré společnosti“? Budou snad takto označeni šiřitelé hoaxu o globálním oteplování, jejichž manipulace nás stály už stovky miliard? Budou postihovány šiřitelé horoskopů, televizní věštírny či „nevědecké“ náboženské pořady? Chce někdo „dělat pořádek“ v tisících výroků nejrůznějších obsahů, které v každé vteřině létají pestrou společností? To asi ne.

Je třeba se mít maximálně na pozoru. Boj o uchování zbytků naší svobody patrně vstupuje do horké fáze. Třeba bude i tou fází poslední agónie, jako jí byla za komunismu éra boje proti samizdatům.

Ondřej Neff, publicista

V položené otázce je zaklíčována pochybnost, nebo dokonce hned odpověď, že ho mít nemá. Vždyť přece už za druhé světové války všechny strany konfliktu používaly propagandu tří typů: bílou, šedou a černou. Ta šedá stojí na polopravdách a černá na lžích. Za komunismu jsme v propagandě vězeli až po uši a přesto nás překvapovalo, co Rusové dovedou, když to naplno rozbalili v roce 1968. Připomenu zneužití natáčení filmu Most u Remagenu, kdy média invazních mocností informovala veřejnost, že v Československu už jsou jednotky americké armády.

Teď je to tu znovu, ruská propagandistická mašinérie vede soustavnou, profesionálně provedenou kampaň. Ministerstvo vnitra by bylo k ničemu, kdyby se tvářilo, že to nevidí, a kdyby jen přihlíželo s rukama v kapsách, pokládal bych to za skandál.

Rozčilení kolem centra proti dezinformacím je mírně řečeno nemístné. Stalo se zvykem a módou a priori napadat vše, co plyne z vlády, parlamentu, z orgánů státní správy. To centrum jenom vzniklo. Nestačilo hnout prstem a už kde kdo ví, že vzniklo Ministerstvo pravdy jako z Orwella a že bude zakazovat internetové stránky. Hodně hlasitě křičí Miloš Zeman, protože je nositelem politiky podvolení Rusku a Číně a dělá to tak okatě, až to budí vážné pochybnosti.

Ve svobodném státě jsou orgány předmětem kritiky. Počkejme, co bude to centrum dělat, sledujme skutky neboli výstupy, jak se dneska hezky říká. Zatím žádný nevidím a jsem velmi zvědavý, jak na to pánové a dámy půjdou. Velmi bych si přál, aby měli úspěch. Ano, jsem tak pošetilý, že nevěřím v obecnou škodlivost vládních orgánů, vnitro nevyjímaje.

Petr Hampl, sociolog

České prostředí je specifické tím, co bývá poněkud nepřesně označováno jako poučení z komunistické totality. Při bližším pohledu se ukazuje, že jde spíše o to, že některé osobnosti, které by svým vzděláním, intelektem a možnostmi měly stát na straně elity, zastávají (díky svým specifickým životním zkušenostem) názorové pozice typické spíše pro nižší třídu. Takové osobnosti najdete na úrovni celostátní politiky, ale i v jednotlivých redakcích, školách, regionálních diskuzích apod.

Zřízení Centra hybridních hrozeb musíme vidět v tomto kontextu. Nejedná se o aktivitu nijak průlomovou. Už několik let zde působí státem financované neziskovky zaměřené na potlačení svobody projevu (největšího věhlasu dosáhla Hate Free Culture), ministři vlády pravidelně vyhrožují trestním stíháním, byl tu požadavek ministra Chovance, aby policisté během demonstrací operativně určovali hranici přípustného projevu (což už fakticky začali dělat úředníci pražského magistrátu), do snahy o potlačení svobody projevu se zapojila i Advokátní komora, a role státních médií by si vyžádala samostatný článek.

Jak bude spor o svobodu projevu pokračovat? V podobných situacích tomu obvykle bývá tak, že občané se po čase unaví a jsou nuceni řešit vlastní obživu, zatímco státní byrokracie je schopna vyvíjet nátlak po neomezenou dobu. Svoboda projevu bude dále okrajována, až úplně zmizí. S ní i zbytky demokracie. Samozřejmě za předpokladu, že nedojde ke skokové změně typu zhroucení systému, výrazného volebního vítězství antisystémové strany nebo takové změny mezinárodního prostředí, kdy si podstatná část příslušníků elity spočítá, že pokračovat v podpoře současného režimu je příliš riskantní a málo výhodné.

Nicméně jedna časovaná bomba tiká i neziskovkám a státní byrokracii. Na středních školách a v prvních ročnících vysokých škol dorůstá další skupina s ambicí strávit život jako profesionální byrokraté nebo aktivisté. Jenže dobrá pracovní místa jsou obsazena lidmi středního věku a nelze očekávat tak masivní zvyšování rozpočtů, jakého by bylo zapotřebí k vytvoření desetitisíců nových slušně placených pozic. Zkušenost posledního století říká, že přesně tak to obvykle vypadá v předvečer studentských revolucí. Není tedy vyloučeno, že za pár let budeme svědky studentské revoluce za svobodu projevu proti pánům Uhlům, Halíkům a Pánkům.

Dušan Šrámek, publicista

Všichni „velikáni“ ideologií totalitních režimů věděli, že kdo ovládá tok informací, ovládá i myšlení společnosti. Věděl to Joseph Goebbels, věděl to Václav Kopecký. Ten první na to měl ministerstvo propagandy, druhý pak ministerstvo informací. Ministr Milan Chovanec má na to rovnou ministerstvo vnitra. Pod jeho hlavičkou od ledna funguje Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám.

Přestože na stránkách Centra se můžeme dočíst, že nebude šířit žádnou propagandu, o pár řádek dále se píše, že bude mimo jiné i upozorňovat na závažné dezinformace a bude směrem k veřejnosti i směrem ke státním institucím poskytovat odborná stanoviska. Jaký je rozdíl mezi propagandou a státem orazítkovanou informací? Při dnešní diverzifikaci mediálního prostoru je neuvěřitelné, že by si občané sami nedokázali získat dostatek informací k tomu, aby zaujali postoj k určité otázce. Že k tomu přispěje stát svou osvětou, je směšné. Nejasná je i forma, jakou nám bude nové ministerstvo pravdy své informace sdělovat. Bude to spíše úřad na uvádění věcí na pravou míru, nebo Rádio Jerevan?

Stejně tak nejasná je role Centra v oblasti vnitřní bezpečnosti státu. Zabývat se má kromě již zmíněných dezinformací „celkem širokým polem hrozeb a potenciálních incidentů v oblasti terorismu, útoků na měkké cíle a bezpečnostních aspektů migrace, extremismu, hromadných akcí, narušování veřejného pořádku a různé trestné činnosti.“ Pod tím je možné představit si cokoli. Na místě je pak otázka, co dělají ostatní příslušné orgány státu – ministerstva, tajné služby, policie. Přestože Centrum nebude novým bezpečnostním sborem, ani orgánem činným v trestním řízení, ani zpravodajskou službou, opět není jasné, jaký vztah, kompetence či sdílení informací bude mít vůči těmto represivním složkám státu. Místo toho, aby byla posílena či zlepšena koordinace těchto složek, vzniká nový úřad, jehož činnost je nejasná, v lepším případě zbytečná, v horším nebezpečná.

Miroslav Macek, publicista

Informaci, že na ministerstvu vnitra vzniklo centrum proti dezinformacím, které je schopné rozlišit informaci od dezinformace, pokládám za dezinformaci.

Newsletter IVK, únor 2017.