V roce 2004 se Česká republika zavázala, že se v budoucnu vzdá své osvědčené měny – české koruny – a přijme euro. Byla to podmínka našeho vstupu do Evropské unie, o který jsme řadu let usilovali a na který jsme se dlouhodobě připravovali. Stávající země EU dávaly jasně najevo, že ze závazku přijmout euro nebudou kandidátským zemím poskytovány žádné výjimky. Naopak. Přijetí do eurozóny bylo prezentováno jako významné privilegium, na které se rovněž budeme muset pečlivě připravit. Situace se ale podstatně změnila.

O samotném přínosu našeho vstupu do EU v té době pochyboval jen málokdo. Mělo to být kýžené završení našeho „návratu do Evropy“. Nicméně otázka přijetí eura jako společné měny vyvolala v České republice přece jen složitější reakci. Českým ekonomům – a naštěstí i českým politikům – bylo od počátku jasné, že pro naše hladké fungování v eurozóně nebude stačit jen splnění maastrichtských kritérií. Poukazovali na to, že dalším problémem, a to pro obě strany, bude nižší ekonomická úroveň postkomunistických zemí ze střední Evropy – nižší HDP na hlavu provázený také výraznými rozdíly v cenové a mzdové úrovni. Nominální konvergence, jejíž kritéria byla stanovena v Maastrichtu, tedy bude muset být doprovázena také konvergencí reálnou, konvergencí v ekonomické úrovni.

Od společné měny jsme neočekávali jen přínosy, uvědomovali jsme si i hrozící náklady. Po vzniku eura, stále ještě jako kandidátská země EU, jsme nevolili variantu navázat svou měnu pevně na euro, jak to formou „měnového výboru“ učinily pobaltské země. Neprosadily se zde ani úvahy některých kandidátských zemí obejít maastrichtská kritéria a zajistit si „rychlostní“ vstup do eurozóny. (Evropská centrální banka ostatně byla velmi explicitně proti jakémukoli „vniknutí“ kandidátských zemí ze střední Evropy do eurozóny zkratkou nebo zadními vrátky.)

Naděje, že by rychlý vstup do eurozóny podstatně urychlil růst české ekonomiky a naši ekonomickou konvergenci se zeměmi EU, byla od počátku považována za velmi diskutabilní, a to především z hlediska teorie optimálních měnových zón.[1] Ta říká, že aby země mohly používat společnou měnovou politiku, měly by mít navzájem synchronizovaný hospodářský cyklus a také shodně reagovat na vnější ekonomické šoky, kterým mohou být vystaveny – anebo mít alespoň velmi pružný pracovní trh, který nedostatek sladěnosti vykompenzuje. To nehovořilo ve prospěch našeho připojení k eurozóně. Jediným silným argumentem, uváděným pro rychlý vstup, byla česká zkušenost s měnovou krizí v roce 1997. Tvrdilo se, že převzetí eura by nebezpečí podobné krize automaticky odstranilo. Rozvoj obchodu, snížení transakčních nákladů a vyloučení kurzových výkyvů proti hlavním obchodním partnerům byly další argumenty ve prospěch přijetí eura. Všechny ale byly vyváženy vědomím závažných rizik.

Rizika nebyla spatřována v nutnosti projít před vstupem do eurozóny celou standardní cestou přes vstup do EU, nejméně dvouleté členství v ERM II a splnění maastrichtských kritérií. Toto vše tehdy nebylo považováno za cíl, který by nebyl dosažitelný v řádu několika let po vstupu do EU. Česká republika měla tradičně nízkou inflaci a nebyla nadměrně zadlužená.

Problémy nebyly očekávány ani v otázce našeho případného povinného setrvání ve fluktuačním pásmu ±15 % stanoveném pro ERM II. Jak původní československá koruna, tak i koruna česká, zavedená po měnové odluce od Slovenské republiky v únoru 1993, vykazovala pozoruhodnou míru krátkodobé i dlouhodobé kurzové stability vůči evropským měnám. V období 1991–1999 se její denní kurz vůči německé marce nikdy nevzdálil více než o 15 % od původní parity zavedené v lednu 1991. Ani při měnové krizi v květnu 1997 česká koruna tuto hranici nepřekročila – nejnižší depreciace činila zhruba 10 %. Česká ekonomika – na rozdíl od Polska či Maďarska – po dlouhá léta nepoužívala kurz coby permanentní nástroj na podporu konkurenceschopnosti. Nepotřebovala by tedy dlouhé čekání v ERM II, aby si otestovala, zde je schopna fungovat bez pravidelných, permanentních devalvací. (Spíše jsme očekávali opačný proces – reálnou apreciaci měny, pro kterou by nominální fixace kurzu nebyla ideální strategií; viz níže.)

Jako zásadní problém se ale jevila otázka vhodnosti společné měnové politiky Evropské centrální banky pro českou ekonomiku. Již počáteční analýzy prováděné v České národní bance nasvědčovaly tomu, že svazek s eurozónou by pro ČR nepředstavoval optimální měnovou oblast. A to ani z hlediska synchronizace našeho hospodářského cyklu s hlavními zeměmi eurozóny, ani z hlediska tendencí k asymetrickým šokům, ani z hlediska dostatečné flexibility, například flexibility českého trhu práce, která by měla celkovou nesladěnost zmírňovat. Ani transmisní mechanismus měnové politiky v ČR nejevil dostatečnou shodu s mechanismy typickými pro vyspělé země EU. Navíc zde byl velký rozdíl cenových hladin, který vyvolával otázku, zda by vstup ČR do eurozóny neznamenal rychlé vzedmutí inflace, kterému by úrokové sazby, společně nastavované pro celou eurozónu, nedokázaly čelit. Právě na rozdíl cenových hladin se zaměřila také řada studií prováděná na vládní úrovni, takže vládní stanovisko nalezlo shodu se stanoviskem ČNB – v tom smyslu, že na rychlý vstup do eurozóny není česká ekonomika připravena. Zatímco relativní ekonomická úroveň ČR činila v roce 1999 59 % průměru EU, její relativní cenová úroveň byla na 39 % průměru EU.[2] Bylo zřejmé, že bude muset docházet ke konvergenci cenových hladin jak před, tak i po vstupu do EU, a že tento proces by před rychle následujícím vstupem do měnové unie nebyl dokončen. Ostatně obdobná byla situace i v ostatních kandidátských zemích, které také měly podstatně nižší relativní ekonomickou úroveň i cenovou hladinu, než byl průměr EU.

„Dohánějící“ země, které si ponechají vlastní měnu s plovoucím kurzem, mají tu výhodu, že v nich konvergence cenových hladin nemusí probíhat jen přes vyšší inflaci, nýbrž má k dispozici dvě cesty, dva kanály. Jedním je inflační diferenciál, v tomto případě vůči průměru EU nebo eurozóny. Druhou, výhodnější cestou je nominální zhodnocování kurzu měny (vůči euru). Tyto dvě cesty pak spolu dohromady tvoří proces tzv. reálné apreciace měny (reálného zhodnocování neboli růstu relativní cenové hladiny dané země). Českým ekonomům bylo jasné, že po vstupu do ERM II, a zejména do eurozóny, by byl kurz nevratně zafixován a konvergence cenových hladin by již nemohla jít cestou nominální apreciace koruny, nýbrž by probíhala plně prostřednictvím nebezpečně vysokých inflačních diferenciálů. Byli zde samozřejmě také ekonomové, kteří nebezpečí vyšší inflace popírali nebo případné vyšší inflační diferenciály nepovažovali za vážný problém. Jiní naopak poukazovali na to, že hrozící velký inflační diferenciál vůči průměru eurozóny by v případě našeho předčasného vstupu byl problémem nejen pro nás, ale i pro eurozónu samotnou. Tento postřeh se později ukázal jako takřka prorocký – když vypukla krize eurozóny, v níž právě přetrvávající inflační diferenciály mezi členskými zeměmi sehrály jednu z klíčových rolí.

Přehodnocování jízdních řádů

Česká republika byla ve svém opatrném přístupu k euru možná vnímána jako nejpesimističtější, rozhodně však nebyla sama. Již dva roky po přijetí postkomunistických zemí do EU bylo jasné, že původní nadšení pro rychlé přijetí eura je v některých státech pomalu nahrazováno větší mírou realismu. Tomu odpovídaly i původní a nové termíny přijetí eura, případně neochota nový termín vůbec vyhlašovat. Následující tabulka ukazuje situaci z podzimu roku 2006.

Tabulka 1: Očekávaná data vstupu do eurozóny (říjen 2006)

Z dnešního pohledu se i některé „odsunuté“ termíny jeví jako málo realistické. Ze zemí uvedených v tabulce se vstup do eurozóny skutečně zdařil Slovinsku v roce 2007, poté Kypru a Maltě v roce 2008, v roce 2009 vstoupila Slovenská republika a v roce 2011 Estonsko. Lotyšsko má vstoupit v roce 2014. Ostatní země jednak stále nesplňují maastrichtská kritéria, jednak mnohé z nich dnes s přijetím eura silně váhají.

Brzy po „spuštění“ společné měny začalo být jasnozřivějším analytikům zřejmé, že míra vzájemné konvergence členských zemí eurozóny, nastavená maastrichtskými kritérii, nepostačuje a že další, následná konvergence již neprobíhá. V eurozóně se brzy vytvořily dvě odlišné skupiny zemí, z nichž jedna měla inflaci prakticky trvale nad průměrem eurozóny, druhá trvale pod průměrem. V letech 2001–2005 do prvé, nízkoinflační skupiny patřilo Německo, Rakousko, Belgie a Francie. Druhá skupina zemí s nadprůměrnou inflací zahrnovala vedle Irska zejména jižní země eurozóny – Španělsko, Řecko, Portugalsko, Itálii. Dlouhodobé přetrvávání kladných nebo záporných inflačních diferenciálů u stále stejných zemí už tehdy ukazovalo, že každá z obou skupin by fakticky potřebovala jinou měnovou politiku. Některé členské země nebyly schopny udržet si zdravé veřejné finance. Euro také nepřineslo očekávané urychlení růstu. Naopak. Eurozóna rostla pomaleji než zbytek Evropské unie.

Česká republika jako adept přijetí eura si brzy musela položit otázku, kdy a za jakých podmínek pro ni bude vstup do eurozóny skutečně výhodný. Maastrichtská kritéria zjevně nestačí. Zaprvé nezajistila další vzájemnou konvergenci zemí po jejich vstupu do eurozóny. Zadruhé jsou to kritéria formulovaná zvenčí. Adept na vstup potřebuje také opačný pohled – potřebuje svá vlastní kritéria pro posouzení výhodnosti přijetí eura. V České republice to byl jako první Václav Klaus, který již v prosinci 2005 problém vlastních a cizích kritérií jasně formuloval. Konstatoval, že česká vláda zatím nepředstavila kritéria, která by vstup ČR do eurozóny posoudila z našeho hlediska – z hlediska nákladů a přínosů pro českou ekonomiku. Nikoli z hlediska „maastrichtského“, které je přesně opačné (zkoumá, zda náš vstup nepoškodí ty ekonomiky, které v eurozóně již jsou). Václav Klaus se tak postavil do čela sílícího proudu, který požadoval, abychom budoucí vstup hodnotili důsledně podle svých vlastních kritérií. Jeho varování ovšem tehdy nepadala na úrodnou půdu. I nadále patřilo k dobrému tónu projevovat nadšení pro euro a porovnávat nás pouze s maastrichtskými kritérii. Na druhé straně ale v České republice – na rozdíl od Slovenska – nebyla vidina splnění maastrichtských kritérií natolik přitažlivá, aby se pod jejím tlakem dosáhlo zdravých veřejných financí. České vlády se na přijetí eura slovně stále pilně připravovaly, jejich skutky v oblasti veřejných rozpočtů ale byly s tímto cílem v naprostém rozporu.

Nutno přiznat, že hospodářská situace Českou republiku k rychlému přijetí eura nijak nenutila. Česká národní banka měla inflaci pevně pod kontrolou. Naše relativní ekonomická úroveň rostla a táhla za sebou také růst relativní cenové hladiny. Ten probíhal cestou pozvolné nominální apreciace kurzu, která neohrožovala naši vnější rovnováhu. Podnikatelé byli schopni se s ní vyrovnat zvyšováním produktivity. Obchodní bilance nebyla ohrožena, export dále fungoval jako významný tahoun růstu ekonomiky. Mnozí podnikatelé samozřejmě volali po jistotě, kterou by jim poskytl pevně zafixovaný kurz, a po budoucí úspoře transakčních nákladů díky používání eura. Bylo však jasné, že jakmile by po zafixování kurzu začal probíhající proces reálné apreciace plynout jen inflačním kanálem, čelili by podnikatelé opět – v jiné podobě – nestabilnímu prostředí s nebezpečím mzdově-inflační spirály. Kromě toho analýzy sladěnosti české ekonomiky s eurozónou, které pravidelně zpracovávala Česká národní banka, stále ukazovaly na nedostatečnou sladěnost a vybízely k opatrnosti.

Deset let eura

V roce 2008 oslavila Evropská centrální banka a s ní i celá Evropská unie trochu předčasně výročí deseti let eura (ve skutečnosti tehdy uplynulo deset let od založení ECB, což byl poslední krok k zavedení eura od 1. ledna 1999 pro bezhotovostní platby a od 1. ledna 2002 i ve formě bankovek a mincí). Samotná ECB se své role zhostila poměrně dobře. Vytvořila si fungující strategii měnové politiky, při pohledu na eurozónu jako celek se jí dařilo držet pod kontrolou inflaci, v mezinárodním měřítku se euro stalo uznávanou měnou. Hlavní slabinou eurozóny byl nedostatek hospodářského růstu. Zatímco evropští politici si od eura slibovali urychlení růstu, ve skutečnosti došlo naopak – v porovnání s předchozími třemi desetiletími – k jeho zpomalení. V období 2000–2007 kleslo tempo růstu eurozóny v průměru na 2 % ročně.

Tabulka 2: Růst HDP v zemích eurozóny (EU-12, v %, stálé ceny)

Pramen: Evropská centrální banka (1971–1999), Eurostat (2000–2007)

Při pohledu dovnitř eurozóny se ale naskytl ještě daleko varovnější obraz. V eurozóně stále přetrvávaly dvě jasně vyprofilované skupiny zemí, z nichž jedna vykazovala stabilní tendenci k podprůměrné inflaci, druhá naopak měla inflaci prakticky trvale nad průměrem. Téměř polovina zemí přestala krátce po zavedení eura plnit maastrichtské inflační kritérium (např. v období 2000–2006 to bylo Irsko, Španělsko, Řecko, Portugalsko, Nizozemsko a Lucembursko). Tytéž země, s výjimkou Nizozemska, vykazovaly také nadprůměrná tempa růstu HDP – ovšem vzhledem k vyšší inflaci jim hrozila postupná ztráta konkurenceschopnosti. Na druhém pólu eurozóny stály země jako Německo, Francie, Belgie, Rakousko – s nižší inflací, ale také pomalým růstem HDP. Svědčilo to o tom, že různé ekonomiky eurozóny potřebovaly rozdílnou měnovou politiku a že vývoj k optimální měnové oblasti zatím zůstal v nedohlednu. Varovný byl vývoj ve Slovinsku, které přistoupilo k eurozóně v lednu 2007, poté mu vzrostla inflace z 1,6 % před vstupem na 5,7 % na konci prvého roku členství a dále na 6,9 % v březnu 2008. A to přesto, že jeho relativní cenová hladina při vstupu se již blížila 80 % průměru eurozóny.

I analytici, kteří první desetiletí eura hodnotili výhradně pozitivně, připouštěli, že eurozóna dosud neprošla závažnou krizí, která by společnou měnu prověřila. Od politiků zatím zaznívaly pouze osvědčené výzvy k větší fiskální disciplíně, ke zdokonalení Paktu stability a růstu a k rozhodnějším strukturálním reformám. Volalo se po zlepšení fungování trhů práce a připouštěla se potřeba „začít více pracovat“ (zvýšit pracovní participaci obyvatelstva). Raději se ale mlčelo o tom, že mnohé z problémů eurozóny nevyhnutelně přináší sama společná měna zavedená pro nehomogenní skupinu zemí, z nichž každá by potřebovala jiné úrokové sazby a jiný vývoj kurzu.

Nástup krize

Světová ekonomická situace se v průběhu prvého desetiletí existence eura zásadně měnila a komplikovala. O své místo na slunci se přihlásily velké země jako Čína, Indie a Brazílie, zostřila se mezinárodní konkurence. Bruselští úředníci ovšem za nejvýznamnější celosvětovou agendu vyhlásili boj s klimatickými změnami, čímž položili základ k dalšímu poklesu konkurenceschopnosti ekonomik EU. Ve světové ekonomice již mezitím tikala časovaná bomba – velké globální nerovnováhy. Na jedné straně Spojené státy jako čistý dovozce zboží a kapitálu s dvojím deficitem (obchodní bilance a státního rozpočtu), jako země žijící si „nad poměry“. Na straně druhé země typu Číny životně závislé na vývozu zboží do USA a ochotné v zájmu udržení hodnoty svých dolarových rezerv financovat jakkoli velké schodky amerického rozpočtu. Dlouho se věřilo, že Spojené státy jsou do své pozice vlastně tlačeny okolím, že fungují jako bezpečný přístav pro zahraniční finanční investice a že tuto „peněžní záplavu“ budou po neomezenou dobu schopny efektivně zhodnocovat. To se ukázalo jako iluzorní, když ve Spojených státech vypukla finanční krize a vzápětí se přelila i do Evropy. Zemím Evropské unie se vymstilo, že stejně jako USA byly zvyklé žít na dluh, že svůj růst podporovaly rostoucími schodky veřejných rozpočtů. Finanční krize v mnoha zemích EU otřásla bankovními systémy, ještě více zvýšila vládní dluhy a byla následována vážnou a dlouhou ekonomickou recesí.

Finanční a dluhová krize zvláště těžce zasáhla eurozónu a odhalila všechny její vnitřní nerovnováhy. Za deset let své existence vytvořila společná měna velké rozdíly v konkurenceschopnosti a silnou vzájemnou zadluženost mezi severem a jihem eurozóny. Kumulované inflační diferenciály za dobu existence eura byly v některých zemích velmi značné (ty největší ukazuje tabulka 3) a nemohly se v konkurenceschopnosti neprojevit.

Tabulka 3: Inflační diferenciály a konkurenceschopnost v eurozóně

Pramen: Evropská centrální banka, Světové ekonomické fórum

Jižnímu křídlu eurozóny se nepodařilo kompenzovat vyšší míru inflace předstihem v růstu produktivity. Výsledkem bylo výrazné zhoršení konkurenceschopnosti a propad obchodních bilancí vůči severu. Sever byl naopak tlačen až k deflačnímu pásmu a byl nucen nahrazovat nedostatek domácího růstu silnou orientací na export, hodně soustředěný právě do jižních zemí eurozóny. Pro sever nebyla rostoucí konkurenceschopnost jen výhodou. Německo za svou exportní výkonnost platilo poklesem reálných mezd, navíc mu zároveň odtékal kapitál, mimo jiné právě na jih eurozóny, namísto toho, aby byl využit k urychlení německého růstu. Jih bohužel nedokázal tento příliv kapitálu produktivně využít. V první vážné krizi tak eskalovaly všechny problémy plynoucí z faktu, že pro společnou měnu eurozóna byla (a stále je) příliš heterogenní oblastí.

Deficity obchodu byly v jižních zemích eurozóny financovány růstem dluhů. Podpořeno to bylo nízkými úrokovými sazbami, na které nebyly tyto ekonomiky předtím dlouhodobě nastavené. Zvláště nízké zde byly reálné úrokové sazby (jednotné sazby ECB minus zdejší vyšší inflace). V Řecku a Portugalsku se zadlužovaly především vlády, ve Španělsku a Itálii také soukromý a bankovní sektor prostřednictvím úvěrové expanze. Všude vznikaly realitní bubliny. Přelití finanční krize z USA pak finanční trhy upozornilo, že eurozónu skutečně nelze brát jako jednotnou oblast se stejnou mírou rizika. Trhy začaly diferencovat a jižní země byly konfrontovány s hrozbou bankrotu v důsledku nemožnosti financovat své vládní dluhy za únosný úrok.

Zásadní změna pravidel

Výsledky jsou známé: záchranné balíčky pro Řecko a další země, trvalé záchranné fondy, přeměna měnové unie v unii „transferovou“, vzájemné ručení za vládní dluhy, nákupy vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Jde o postupnou sérii kroků, které ve výsledku zásadně mění původní charakter eurozóny a celou její legislativní konstrukci. Opuštěn byl zákaz tzv. bail-outu, tedy smluvní ustanovení, které zakazovalo, aby jedny země platily vládní dluhy zemí jiných (nebo za ně ručily). Evropská centrální banka nákupy vládních dluhopisů a dalšími kroky prakticky spáchala největší hřích centrálních bank – začala neomezeně tisknout peníze. Dalším krokem bylo schválení tzv. fiskálního paktu, který dává Bruselu větší pravomoci ovlivňovat fiskální politiky členských zemí. Následovalo částečné schválení dalšího balíčku opatření – bankovní unie, v podstatě nového, dalšího kanálu pro transfery. Potvrzuje se vývoj, před kterým již dávno varoval český prezident Václav Klaus – tedy posun od měnové unie k unii fiskální a nakonec k unii politické. Ke všemu navíc dochází „shora“, bez toho, aby politici dali občanům reálnou možnost se ke způsobu „záchrany eurozóny“ vyjádřit. Způsob řešení krize eurozóny hrozí přinést ještě více škod než krize samotná. Hrozí nárůstem konfliktů mezi platícím severem na jedné straně a jihem, který je „zvenčí“ nucen k utahování opasků, na straně druhé. Hrozí ztrátou důvěry voličů ve své politické představitele a nárůstem extremistických hnutí.

Pro Českou republiku z toho plynou další důvody, proč euro alespoň v nejbližších letech nepřijímat. Vzhledem k naší otevřenosti a silným obchodním svazkům zejména s Německem jsme sice do značné míry součástí stejného hospodářského prostoru, nejsme ale zatím na stejné ekonomické úrovni. Také my si musíme přísně hlídat konkurenceschopnost. V posledním desetiletí naše ekonomická úroveň a produktivita rostla – a s ní také naše relativní cenová hladina. Díky flexibilnímu kurzu koruny se to ale dělo zhodnocováním koruny, nikoli vyšší inflací jako v Řecku a dalších zemích. Koruna také fungovala jako významná pojistka: vždy tu byla možnost, aby v případě problémového vývoje kurz koruny oslabil, a posílil tak naši konkurenceschopnost. Tato pojistka byla skutečně využita, jakmile se krize eurozóny prostřednictvím našich obchodních vazeb přelila i do české ekonomiky. Cesta vlastní měny s pružným kurzem se jasně ukázala jako méně riziková než přijetí měny společné. A tak to ještě po dlouhou dobu zůstane.

Pokud se česká vládní politika výrazně nezmění, jsme na dobré cestě stlačit deficit veřejných financí pod 3 % HDP, a přiblížit se tak k plnění maastrichtských kritérií. Naše relativní cenová hladina ovšem stále leží pod 74 % průměru eurozóny (73,5 % podle posledního údaje za rok 2011). Také nejnovější analýza sladěnosti naší ekonomiky s eurozónou, kterou zpracovala v prosinci 2012 Česká národní banka, ve prospěch brzkého přijetí eura nesvědčí.

Poslední události navíc přinesly ještě další, dokonce podstatnější důvod k váhání nad přijetím eura. V eurozóně došlo k něčemu, co by se dalo nazvat změnou pravidel v průběhu hry. Byla opuštěna zásada, že každá země je odpovědná za své dluhy. Oba záchranné balíčky se tváří jako půjčky nebo záruky, zúčastnění však těžko mohou čekat, že budou někdy plně splaceny. Zároveň jde o vytloukání klínu klínem – zachránci si na půjčky Řecku a dalším zemím musejí sami půjčit. Do budoucna to vytváří ohromný morální hazard. Vlády a politické strany už se nebudou muset ohlížet na otázku, zda jim finanční trhy na jejich populistické kupování hlasů voličů vůbec půjčí a jaký budou požadovat úrok. Pokud trhy jejich rozmařilost odmítnou za přijatelný úrok financovat, obrátí se prostě s žádostí o pomoc na ostatní členy eurozóny. A řecký scénář se bude opakovat. Předluženost jedné země donutí všechny ostatní se ještě více zadlužit, dluhy tak budou plodit další dluhy a výsledkem bude jen rostoucí zadluženost celé eurozóny a oslabení důvěryhodnosti eura. Důvěryhodnost ztrácí také Evropská centrální banka, když se ve špatně zastřené podobě nechala dotlačit k tisknutí peněz. Krátkodobě tyto kroky dokázaly finanční trhy uchlácholit. Dlouhodobý efekt však bude velmi problematický. Koneckonců finanční trhy byly nedůvěřivé oprávněně: bez možnosti devalvovat národní měny bude muset jít náprava na jihu jinou, bolestivější cestou. Ale bude jižní křídlo schopno „vnitřní devalvace“, například snížení mezd až o 25 %? A co se stane v delším časovém horizontu? Problém přílišné heterogenity eurozóny přetrvává. Obchodní a finanční nerovnováhy se budou opakovat a vracet. Hledání viníka jednou na straně „lehkomyslného jihu“, podruhé na straně Německa, které eurozónu „využívalo jako svůj trh“ se pohybuje jen po povrchu věcí. Viníkem je společná měna a společná měnová politika pro příliš heterogenní skupinu zemí.

Poněkud opožděně dnes působí volání Německa a Francie po přísnějším dodržování fiskální disciplíny, které vyústilo v přijetí tzv. fiskálního paktu neboli smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení. Právě Německo a Francie se totiž v minulosti zasloužily o to, aby pravidla původního Paktu stability byla zmírněna. Nyní stály tytéž země v čele dohody, která dala bruselským úředníkům pravomoc de facto schvalovat státní rozpočty zemí eurozóny. Tím se přenáší další část národní suverenity do Bruselu. Fiskální pakt mimo jiné stanoví pravidlo, že strukturální deficit veřejných financí by neměl v žádném roce překročit 0,5 % HDP. Za nedodržení tohoto limitu hrozí sankce až do výše jednoho promile (0,1 %) HDP příslušné země, pokud kvalifikovaná většina zemí (která se neobejde bez Německa a Francie) nerozhodne jinak. Strukturální deficit navíc není přímo pozorovatelný – je to odvozená veličina, kterou musí spočítat Evropská komise a která závisí též na (ne)uznání „jednorázových mimořádných faktorů“. Evropská komise také na individuální bázi, podle svých vlastních demografických odhadů, pro každou zemi zvlášť rozhodne, jaký časový prostor jí pro splnění kritéria poskytne. Fiskální pakt je tedy ve skutečnosti postaven tak, aby umožnil Evropské komisi se souhlasem Německa a Francie určovat fiskální politiku ostatních zemí eurozóny. To však může vyvolat silné konflikty, zvláště když většina zemí eurozóny má ke splnění podmínek fiskálního paktu ještě hodně daleko. A časový prostor, který pro plnění dostanou, dosti zásadně ovlivní jejich ekonomickou situaci.

Členské země Evropské unie, které nejsou členy eurozóny, dostaly možnost se k fiskálnímu paktu dobrovolně připojit. Česká vláda se rozhodla, že se k němu nepřipojí. Deklarovala, že namísto toho bude proti vládním dluhům postupovat sama, a to ještě přísněji. Slíbila prosadit do české legislativy tzv. finanční ústavu, která omezí růst vládního dluhu. Je však již zřejmé, že získání souhlasu opozice bude vyžadovat zmírnění původně zamýšlených přísných pravidel. Česká ekonomika se sice, přes trvající recesi, zdá být na dobré cestě ke snížení ročních deficitů veřejných financí pod 3 % HDP, to ale zároveň znamená, že naše zadlužování pokračuje. Tím nejsme v rámci EU bohužel žádnou výjimkou.

Opatrný postoj zaujímá česká vláda, a zejména Česká národní banka, také k případnému členství v dalším projektu eurozóny – v bankovní unii. Český bankovní sektor je zdravý, má vysokou kapitálovou přiměřenost a dostatečnou likviditu. Největší české banky jsou však bez výjimky dceřinými společnostmi zahraničních bank, celý sektor je z více než 90 % v zahraničních rukou. Pro českou ekonomiku je velmi důležité, aby Česká národní banka měla možnost bránit odčerpávání likvidity z domácích bank do jejich zahraničních „matek“ nebo jiným formám účasti domácích bank na řešení potíží bank v zahraničí. Není zde také zájem, aby se český fond pojištění vkladů podílel na sanaci cizích bank. Právě to je ale jedním z hlavních záměrů bankovní unie – odlehčit vládám od břemene záchrany „svých“ bank pomocí transferů bankovních peněz ze zahraničí. Šlo by o trvalý mechanismus transferů od obezřetných bank k těm málo obezřetným, což by znamenalo silný morální hazard. Česká vláda tento projekt v rámci EU nevetovala, ale nepřipojila se k němu a zároveň žádá příslušné záruky, pokud jde o jeho možné dopady na české bankovnictví.

Udržet projekt za každou cenu?

Veškeré přijaté i načrtnuté kroky k záchraně eurozóny před rozpadem zatím nasvědčují tomu, že nejpravděpodobnější variantou budoucího vývoje je zachování eurozóny ve stávajícím složení (plus Lotyšsko), ovšem s novými pravidly, která umožní vzájemné přesouvání dluhů pomocí záruk a fiskálních transferů, pomocí monetizace vládních dluhů Evropskou centrální bankou a nakonec i pomocí transferů finančních prostředků bank. Jde o kroky k zastřené fiskální unii. Plnohodnotná fiskální unie s jednotným daňovým a sociálním systémem a centrálním (federálním) rozpočtem ovšem může jen těžko existovat bez unie politické, pro kterou politikům chybí podpora ze strany občanů.

K přijetí politické unie se eurozóna sotva brzy dopracuje, pokud by nechtěla brutálně potlačit demokratické principy rozhodování o dalším průběhu integrace. Proto zatím vzniká přechodný mechanismus, který má umožnit transfery finančních prostředků až poté, co se vnitřní problémy silně vyhrotí. Směr transferů zůstane velmi specifický – od disciplinovanějších k méně disciplinovaným, od pomaleji rostoucích zemí k těm, které prošly boomem růstu na dluh, od spořivých věřitelských zemí k zemím, kde se zadlužení vlád či soukromého sektoru stane neudržitelným. Výhoda pro nedisciplinované je jen zdánlivá – i s finanční pomocí je náprava vyhrocených problémů vždy bolestivější než jejich včasné rozpoznání a prevence. Potlačení varovných signálů, plynoucí z odstranění vzájemných měnových kurzů, je tak nakonec nákladem pro všechny.

Náklady udržování eurozóny budou vysoké zejména z hlediska brzdění hospodářského růstu. Přerozdělování bohatství od efektivnějších k méně efektivním se nutně stane překážkou jeho tvorby. Už dnes je paradoxní, že i chudší země jako Slovensko má platit na bohatší členy – Řecko, Irsko. Povede to k pomalejšímu růstu eurozóny i jejího okolí. Vedoucí představitelé eurozóny však do projektu nainvestovali už tolik politického kapitálu, že se domnívají, že nemohou couvnout a dovolit, aby se země trpící ztrátou konkurenceschopnosti zachránily vystoupením z měnové unie – ku prospěchu i ostatních členů. Důsledkem bude, že eurozóna (a tedy i Evropská unie) zůstane i nadále nejpomaleji rostoucím regionem světa, se snižující se konkurenceschopností a postupným zaostáváním. Pokud se eurozóna nerozpadne, bude přes periodicky se opakující krizové situace nakonec směřovat k plnohodnotné fiskální unii ovládané z jediného centra, a tedy i k unii politické. Ovšem rozpory v eurozóně a zájmové konflikty jsou velmi silné. Je velkou otázkou, zda Německo bude dlouhodobě snášet neopodstatněné kritiky své exportně výkonné ekonomiky a svých přebytků platební bilance, a hlavně, do kdy němečtí občané budou ochotni platit dluhy jiných členů eurozóny.

Česká vláda zatím nevetovala žádný z kroků, kterými si eurozóna vytváří svá nová pravidla. Nepožadovala za svůj souhlas ani právo tzv. opt outu, tedy možnost připojit se k těm zemím EU, které závazek přijetí eura již na počátku odmítly. Vláda v podstatě dává najevo postoj „nebudeme blokovat změny, které se nás zatím netýkají“. Předseda české vlády a zároveň šéf jedné ze stran současné vládní koalice však konstatoval, že eurozóna se natolik změnila, že pokud bude jeho strana v době případného přijetí eura ve vládě, uspořádá k tomuto kroku referendum. Takový příslib jedné, byť silné politické strany samozřejmě není žádnou zárukou, že k referendu skutečně dojde. Svědčí však o tom, že čeští politici nemohou ignorovat převažující názor českých voličů. A postoj českých voličů k případnému vstupu do eurozóny je dnes výrazně negativní.

Současné změny jak formálních, tak reálných pravidel fungování eurozóny jasně prokazují, že tato měnová unie není tou, do které jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit. Již realizované a připravované změny zásadním způsobem mění situaci a cíli na vytvoření fiskální unie. Je proto závažnou otázkou, zda náš závazek – jednou v budoucnu euro přijmout – vůbec platí. Náklady problémového vývoje v eurozóně nepřímo neseme i my v podobě nižší prosperity celé EU a poneseme je i nadále – jen budou přece jen o něco nižší, pokud se nám alespoň podaří neplatit cizí dluhy. Další vývoj vztahu České republiky ke vstupu do eurozóny bude záviset na nové vládě, která vzejde z voleb v roce 2014.

Poznámky

[1] Nejčastěji je tato teorie používána v pojetí Roberta Mundella (Mundell, R.: The Theory of Optimum Currency Areas. American Economic Review, September 1961).

[2] Purchasing Power Parities and Real Expenditures, OECD 1999. Zatímco relativní ekonomická úroveň se stanoví jako HDP na hlavu v paritě kupní síly, relativní cenová hladina je převrácená hodnota koeficientu ERDI (exchange rate deviation index), tedy odchylky kurzu od parity kupní síly. Spolehlivost propočtů založených na paritě kupní síly sice není stoprocentní, přesto jsou tyto ukazatele v mezinárodních srovnáních nezastupitelné.

Stanislava Janáčková

Publikováno ve sborníku Ondřej Krutílek (ed.): Euro v Česku: ano, či ne?. Lze jej získat prostřednictvím webu CDK.

Publikováno na revuepolitika.cz