07/03/2015
Rozhovory
Rozhovor Václava Klause pro Magazín DNES
Důchodce na roztrhání


S věkem se prý u člověka zvýrazní jeho povahové rysy. Pozorujete na sobě i vy jistou proměnu?

Určitě měknu a jemním, jsem hodnější. Pokud se říká, že ze stárnoucích mužů se stávají zlostní dědci, tak mám, myslím, nárok říct, že v tomto ohledu u mě k žádnému degenerativnímu procesu nedochází.

Co jste během posledních dvou let, kdy jste opustil funkci prezidenta, nejvíc šidil?

S přibývajícím věkem ubývá sportování, to přiznat musím. Na druhou stranu od Vánoc k dnešnímu dni mám u položky, kolikrát jsem stál na lyžích, číslo jedenáct, a to snad není tak málo.

Vy si zapisujete, kolikrát jste byl lyžovat?

To se váže k době, kdy jsem hrával tenisové turnaje s Pavlem Huťkou, bývalým daviscupovým reprezentantem, a jednou jsem si před turnajem natáhl sval, načež jsem řekl: Pavle, já ten turnaj odehraju, pokud si do té doby aspoň pětkrát zahraju. A tak jsem si v kalendáři vyznačil tenisové tréninky T1, T2 až T5, které jsem si odškrtal, a tu metodu jsem si už udržel. Zapisuju si T jako tenis, L jako lyžování a podobně.

Kolik téček si teď týdně odškrtnete?

Už to není třikrát týdně jako dřív, ale jednou týdně to ještě zvládnu. Ono se to špatně stíhá – s tím lyžováním (pousměje se).

Hrají vaši tenisoví soupeři naplno?

Většinou hraju s lidmi, kteří to umějí evidentně víc než já, a je asi pravda, že když chodím hrát s trenérem anebo s Láďou Šavrdou, bývalým daviscupovým kapitánem, tak ti vůči mně samozřejmě hrají přiměřeně. Ale občas hrajeme i čtyřhry, kde se rveme o každý fiftýn.

Co vás na stárnutí štve?

Mě stárnutí neštve, fakt ne. Minulou sobotu jsme hráli čtyřhru, pěkný tenis, a já byl u sítě, lob nade mnou a já – basketbalista – jsem povyskočil. Nedosáhl jsem na něj – hergot, zlobil jsem se na sebe. Ale ostatní, o třicet let mladší pánové, se usmívali, že je to asi po sedmdesátce docela logické. Chci tím říct, že se pořád odvažuju vyskočit.

Kdy jste byl naposledy na preventivní lékařské prohlídce?

Jsem strašný lajdák a měl bych být oprávněně kritizován, že na tyto věci zapomínám, takže hned po tomto rozhovoru zavolám panu doktorovi a objednám se u něj.

Kolik berete denně prášků?

Už mnoho let beru jeden jediný, na tlak.

Jak dlouho ráno po zazvonění budíku vstáváte?

Vstávám rovnou a můj pracovní rytmus se za poslední léta příliš nemění. Odlehčeně jsem kdesi řekl, že zatímco v prvním prezidentském období za mnou ochranka ráno přijížděla v osm, tak v druhém prezidentském období jsem si výrazně ulevil domluvou, aby pro mě přijížděli ve čtvrt na devět. To je samozřejmě trochu vtip, ale víceméně to odpovídá té skutečnosti, že dnes jedu do práce v půl deváté.

Splnily poslední dva roky civilního života vaše očekávání?

Ve smyslu mé seberealizace určitě ano, ale musím říct, že jakkoliv se na to někteří dívali tázavě, já jsem to víceméně očekával; nežil jsem ve strachu, že nic nebude, že z veřejného světa zmizím.

Na jaké pracovní úspěchy jste za to dvouleté období nejpyšnější?

Určitě je to založení Institutu Václava Klause a jeho každodenní fungování, na to jsem velmi pyšný. Druhá věc, která mě těší, že člověk promlouvá do českých diskusí; myslím, že jsem toho napsal dost. A třetí věc: pracovní cesty po světě, kde jsem byl v loňském i předloňském roce pokaždé asi pětadvacetkrát, to vychází dvakrát do měsíce. Mám příležitosti oslovit obrovská publika, ve světě vycházejí moje texty – teď například můj loňský projev z Hongkongu vyšel v australském čtvrtletníku vycházejícím v Sydney. Stále mám pocit jisté odezvy.

Jaká reakce vás překvapila nejvíc?

Nedávno jsem přednášel v Mnichově, a když jsem dopřednášel – věděl jsem sice, že to po celou dobu natáčí kamera – tak mi poslal esemesku můj bývalý ministr Karel Dyba, že se na mě právě díval na internetu. Z toho plyne, že to má nějaké dopady; vůbec by mě nenapadlo, že Karel Dyba může objevit, že na internetu nějaká taková přednáška je.

Potkáváte se na cestách s bývalými kolegy z vysoké politiky?

Teď na nedávném pohřbu německého prezidenta Weizsäckera v Berlíně jsem měl příležitost potkat se s mnoha politiky, kteří byli ve funkcích mezi lety 1984 až 1994. Je zajímavé dát si kávu s Johnem Majorem, bývalým premiérem Velké Británie, a bavit se o situaci na Ukrajině a o tom, jak je nešťastný, že Británie vyšuměla a vůbec není hráčem v této věci.

Jste s někým z bývalých světových politiků kamarádi?

Nejsem člověk, který by se kamarádíčkoval, a netykám si, což je bezvadné, dokud se řeč vede v angličtině. Například s Johnem Majorem se oslovujeme John a Václav, ale kdybychom měli přejít do němčiny, tam bych měl problém; myslím, že bych mu vykal. Lech Walesa, který byl na tomtéž berlínském pohřbu jako další velká legenda, má pocit, že mi tyká, ale on si po odborářsku zřejmě tyká z principu s každým, a to je pro mě problém; já mu naprosto důsledně vykám, tvářím se zdrženlivě.

Znáte nějaký zajímavý osud někdejších politických lídrů? Stáhl se někdo do ústraní, na chatu a nestýká se s lidmi?

Myslím, že když politik jednou přičichne k vysoké politice, chce být viděn stále na předních stránkách časopisů a novin, takže málokdo odejde do absolutního ústraní. Ne, takový případ neznám.

Poznávají vás lidé v cizině na ulici?

Častěji, než by si někdo možná myslel. Nejenže je všude spousta Čechů a Slováků, ale přece jen byl člověk na televizních obrazovkách a v novinách léta na očích, takže ano, lidé mě v zahraničí poznávají, i cizinci.

Už vás to někdy doslova zaskočilo?

Mám dva úžasné zážitky. V Chicagu, kde jsem byl na jedné pěkné konferenci ještě jako prezident, mají v zimě velké kluziště, u kterého jsem se zastavil, a vtom mě osloví dvoumetrový černoch, který tam dělá hlídače: Nejste vy český prezident? To jsem málem spadl. A pak nezapomenu na projev v australském Brisbane, kde jsme byli s velvyslancem na kávě, jen ve dvou, a opět přišel nějaký člověk a říká, zda nejsem český prezident. To nevěříte vlastním uším.

Po předloňské návštěvě detroitské Hillsdale College jste napsal, že vám nabízejí hostování až na jeden semestr a že nevíte, jestli odoláte.

Na té univerzitě jsem byl loni znovu a nabídku strávit tam nějaký čas jsem přijal – přednášel jsem studentům celý týden. Ale měsíc, semestr, rok? Pořád se mi nechce odtud na delší dobu mizet, protože si myslím, že život se i pro mě odehrává tady, a maximalizovat počet dní kdesi v dalekém zahraničí není můj zájem; to platilo pro celý můj život.

Co děláte po přednášce? Máte čas na krátkou procházku po okolí?

Přednášky se vždycky pokouším spojovat s další aktivitou. Příklad: ve chvíli, kdy bude publikován tento rozhovor, odjíždím přednášet na univerzitu do Innsbrucku, ten je v horách a já hory miluju. S děkanem tamní fakulty, kde jsem byl od roku 1994 už čtyřikrát, od loňského léta licitujeme o termínu a já si dal jednoznačnou podmínku: zaprvé v zimě a zadruhé abych tu přednášku měl buď pátek, anebo v pondělí, s myšlenkou, že si k tomu přidám sobotu a neděli lyžování.

Víte, co znamená, když vám někdo na Facebooku dá lajk?

Vím, že něco takového dělají pořád moje vnoučata; místo aby se s vámi bavili, když jste s nimi, tak lajkují. Nevím přesně, jak se to dělá, ale dovedu si to asi představit.

Na Facebooku je od loňska i váš Institut. Víte, kolik máte fanoušků?

To opravdu nevím. Stará se nám o to Petr Macinka.

Se svými příznivci na sociálních sítích komunikuje spousta politiků, dokonce i papež. Není to výzva?

Můj názor na to je zásadně negativní. Ano, mám webovou stránku, kterou ráno po příchodu do práce otevřu a podívám se, co se děje a kolik lidí si přečetlo ten či onen článek, ale jsem proti sebezveřejňování formou facebookování a twitterování. Myslím, že s veřejností komunikuju dost intenzivně – psaním, vystupováním v televizi, knihami, a nic dalšího nepotřebuju.

Od prosince máte nový mobil s fotoaparátem. Mohl byste teď dělat selfie fotky třeba jako Zdeněk Škromach?

To je sice velmi inspirativní (ironicky se usmívá), ale já vážně nechci být přikováván takovými věcmi.

Už někdo z těch, koho jste si nevymazal z mobilu, od vás dostal alespoň multimediální zprávu s fotografií?

To nehrozí, ale fotografie pořízená mým mobilem už vznikla, když se podařila naprosto unikátní věc: před pěti týdny jsme byli po desetiletích s mými dvěma syny na lyžích. Jen my tři, pánská jízda bez snach a vnoučat, dva dny ve Špindlerově Mlýně. A přitom se zrodila ta zmíněná fotka, kterou pak Petr Macinka umístil na Facebook.

V únoru se tam objevil status, že jste si našel čas, abyste doprovodil vnuka na šerm. Jaký jste dědeček?

Dědeček jsem špatný, loni se mi narodilo sedmé vnouče, ale na to, abych byl správný dědeček, pořád nemám čas.

A kdyby vám synové přivezli k vám do Institutu vnoučata, abyste je chvíli pohlídal?

To by si netroufli, oni vědí, že to by narazilo. Občas s vnoučaty jedu na hory, nedávno mě děti přemlouvaly, když mají jarní prázdniny, jestli bych s nimi chvilku nebyl ve Špindlerově Mlýně, že rodiče nemají tolik času. Letos jsem tam s nimi už asi dvakrát byl.

Co takhle vzít děti na výlet do muzea? Do zoologické?

Já jsem ten typ hrozného dědečka, který nic takového nedělá. V minulosti, když jsem dostal lístek třeba na fotbalový zápas reprezentace, tak jsem vzal to či ono vnouče s sebou, to ano, ale nestávalo se to příliš často – to je spravedlivé přiznat.

Nemrzí vás, že ten čas na vnoučata nemáte?

Abych byl úplně upřímný – i já občas sjedu pro vnučku Barušku na Trojský ostrov, kde hodinu poskakuje na koni, takže tam pokukuju, stojím nebo se procházím. To pravda je. Nebo jednou týdně odvezu vnuka na ten šerm.

Šerm a koně – jak se vám ty sporty líbí?

Beru to jako módu, když musí rodiče vozit dětičky na kroužky přes půl Prahy, místo aby chodily cvičit do nejbližší sokolovny nějaký jednoduchý sport, ke kterému nic mimořádného nepotřebujete, jako to bylo za našich generací. Obdivuju ty rodiče, že se pro to obětují, ale musím říct, že to není ono. Chápu, že svět je nebezpečnější a že rodiče nechtějí děti pouštět ven samotné, ale aby široká rodina vozila dítě třikrát týdně tam a zpět – to mi připadá jako strašlivý svévol a mučení rodičů. Věnuje se nějaké z vašich vnoučat basketbalu jako kdysi vy? Povedlo se to u třináctiletého Kuby, který hraje basketbal velmi dobře, a o tři roky starší Kačka je dokonce dorosteneckou reprezentantkou v házené. V tomto smyslu, jelikož jsem pro míčové hry, jsem tomu rád.

Kdy naposledy jste s něčím pohnul na chalupě?

Nejsem investiční budovatelský typ; spíš se starám o provozní udržování chodu, jako je sekání trávy a shrabání listí, a to jsem naposledy dělal v listopadu. A vždy to udělám jako povinnost, pak si zase sednu a zase něco píšu. Kdo na chalupě v létě otrhal rybíz, když je vaše paní velvyslankyní v Bratislavě? Rybíz jsem trhal já, musím přiznat. Kdo jiný? Kdy jste se s vaší paní naposledy viděli? Před třemi týdny, když tady byla na služební návštěvě cosi řešit na ministerstvu zahraničí, a pak na výstavě slovenského umění v jižních Čechách – kvůli tomu sem na několik dní přijela. Pravdou je, že daleko víckrát je ona v Praze než já v Bratislavě.

Myslím, že vám teď pár sedmdesátníků závidí, že můžete být po večerech doma sám, ale povězte mi – netrpí tím poněkud domácnost?

Doma je samozřejmě všechno v pořádku, ne díky mé pořádkumilovnosti, ale díky tomu, že žiju v minimalistickém chodu domácnosti. Pro pobavení: začátkem ledna jsem bojoval s virózou, takže jsem od pátku zůstal doma až do pondělka, kdy už začalo být neúnosné, abych jedl pouze chleba s máslem a se sýrem. Ten den jsem prvně za ten rok a něco, co jsem doma sám, pustil sporák, abych si ohřál jídlo, které mi přivezli. Do té doby jsem rok používal pouze varnou konvici.

Snad ten chleba s máslem nevečeříte často?

Jsem v takovém společenském zápřahu a jím po restauracích, takže není třeba, abych si doma k večeři něco chystal. Leda připravit si snídani, to je moje klasická úloha.

Umíte si představit vaši paní jako příští prezidentku?

S hodnotou jejího IQ, vzděláním a tak dále si to samozřejmě představit umím, ale je to trošku umělá otázka, ke které nemám co zásadního říct.

A co vaše kandidatura?

To je, myslím, taky zbytečná otázka.

Už zbývají jen tři roky…

Já vím a setkávám se s tím, že když někde vystoupím z auta u čerpací pumpy, hned se mě na to někdo zeptá anebo říká, že už bych se měl vrátit. Ale není to věc, která by hýbala mým přemýšlením. To říkám upřímně.

Sám jste říkal, že kdo si zvykne na titulní strany a pozornost veřejnosti, nerad se stahuje do ústraní. Vám se nestýská?

Ne. Ale je to tím, že jsem se hned druhý den přesadil do Institutu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych si udělal snídani, zůstal doma a nejel sem – takže pro mě žádná velikánská změna nenastala. Neofrňuju se nad žádnou židlí, jak o mně kdysi prohlásil exministr Jan Stráský, který zažil, když mě po roce 1968 v rozletu v Akademii věd přesadili na podřadné místo v bankovní pobočce Praha 1, takže pro mě přeřazení z prezidentování do dnešní role bylo a je naprosto přirozené; necítím žádnou nostalgii, opravdu ne. To není stylizace, žádná hra. Když jdu kolem Hradu, nemám žádný pocit sebemenšího smutku, ztráty.

Jste v kontaktu s Milošem Zemanem?

Pominu-li, že na oslavách 28. října prohodíme tři věty, serióznější rozhovor spolu vedeme asi třikrát ročně.

Můžete si zatelefonovat.

Já jsem jeho telefonní číslo nikdy neměl.

Jak si podle vás v prezidentském úřadu počíná?

Leccos dělá jinak, než jak bych to dělal já, ale na druhé straně nemůžu souhlasit s démonizací jeho prezidentování, která je opravdu dětinská a nedůstojná.

Který z jeho kroků v úřadě vám osobně udělal radost?

Asi i díky řadě lidí, kteří na Hradě zůstali, navázal na můj zvyk vyjíždět na krajské prezidentské návštěvy. Ta třídenní cesta, kdy kraj objíždíte zleva zprava a jste v kontaktu s lidmi, které jinde nepotkáte, byl v mém případě úplně nový fenomén, byla to naše myšlenka a já jsem ji považoval za jednu z významných součástí prezidentství a kontaktu s lidmi. To je myslím, velmi dobrá a důležitá činnost.

Dělá nějaká rozhodnutí, na která byste si netroufl?

Myslím, že se odvažuje k ostrým soudům v zahraniční politice, a to já – jakkoliv jsem byl kritizován za některá témata – jsem se do řady jednotlivostí zahraniční politiky vůbec nepouštěl. Jsem dlouhodobě kritický k Evropské unii, ke způsobu integrace, k různým typům ekonomických zásahů, ale že bych se pouštěl do ostrých výroků o Arabech, islamistech a Číně, to jsem nikdy nedělal, zatímco on v tomto jedná trošku riskantněji.

Čím vás Miloš Zeman jako prezident překvapil?

Například tím, že při svém nijak dokonalém zdravotním stavu dost jezdí do ciziny – to jsem od něj nečekal, to přiznám. Mračím se, že si nepíše projevy, že nepíše vůbec nic. Myslím, že za svého prezidentství nepublikoval snad jediný projev, jedinou knihu. Umí však mluvit velmi obratně spatra a to mu, myslím, ostatní politici spíš závidí. Leckdo, i já jsem schopný promluvit spatra, ale většinou tím projev strašně trpí, je nestrukturovaný, dlouhý. Miloš Zeman je výborný a mimořádný řečník, ale myslím, že projevy k osmadvacátému říjnu či projev novoroční si to nezaslouží; to jsou projevy závažné. Projev k osmdesátému výročí založení republiky jsem psal a políroval v něm slovíčka dva měsíce, a když jsem ho dokončil, začal jsem psát projev k novému roku. Miloš Zeman si to trošku ulehčuje, proto se na něj za tohle mračím.

Jan Malinda, Magazín DNES, 5. března 2015


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku