Podle právě zveřejněných údajů ČSÚ se v loňském roce narodilo skoro 48 % dětí v ČR nesezdaným párům. (V roce 1989 to bylo 8 %.) S tím souvisí další tragické číslo: jen 16 % dětí nesezdaných párů má úplný domov, tj. žije ve společné domácnosti s oběma rodiči. Situace v evropských zemích je obdobná; průměr podílu nemanželských dětí v EU je 40 %.

Rodina jako optimální a přirozené prostředí pro výchovu potomků?  Prostředí, kde si mají synové osvojit od svých otců vzorce přiměřeně mužného chování, aby z nich pod dominantním vlivem svobodných matek (a babiček) nevyrostli – k radosti feministek - zženštilí a rozmazlení jedinci? Bývávalo.

Rozklad rodiny má dva základní důvody: zaprvé „uvolněný“ životní styl, čemuž rodina jakožto právní svazek muže a ženy, jehož smyslem je zplodit a vychovat potomstvo, samozřejmě překáží. Zadruhé feminismus, označující standardní rodinu za symbol nepřijatelné mužské dominance a ženské poroby. Že se tři čtvrtiny žen v ČR s vysokoškolským vzděláním, které nejčastěji podléhají feministickým svodům, dříve či později vdá, je jistý paradox, z nějž ale nic pozitivního neplyne – právě ony mají kvůli kariéře dětí nejméně.

Sociální a daňová politika vládnoucích elit je další příčinou rozpadu rodinných struktur, takže pro mladé páry je i finančně výhodnější žít „na hromádce“. Zničená rodina je významným prvkem „tekutosti“ dnešní doby, jež se tolik zamlouvá postmoderním filosofům typu Václava Bělohradského. Žádné jejich teorie však nemohou popřít prostou skutečnost, že tristní stav rodiny a porodnosti je dokladem hluboké krize západní společnosti.

Aleš Valenta