Vláda schválila návrh zákona o nezávislém protikorupčním speciálu v soustavě státních zastupitelství. To ukazuje, že krátkodobá účelovost a populistické surfování na vlně protikorupční hysterie jsou stále hlavními motivy naší dnešní politické garnitury. Jenom naprostá neodpovědnost, naivita nebo krátkozraká představa o spřízněných osobách v čele zmíněné supermocné instituce snad může politiky vést k tomu, že jsou ochotni velkou část represivní moci státu vyvázat z demokratických mechanismů a předat nikomu neodpovědným „nezávislým“ profesionálům.

To zda, kým a jak jsou kontrolovány represivní složky státu, je základním rozlišením mezi diktaturou (tyranií) a demokracií. Obsahem všech demokratických revolucí v Evropě byl požadavek, aby tyto složky byly pod demokratickou veřejnou kontrolou. Proto vznikla teorie dělby moci a vzájemné kontroly jejích jednotlivých součástí. Tento základ demokracie vláda odhazuje a troufá si tvrdit, že veřejný zájem nejlépe ochrání „nezávislé“ (znamená „z vnějšku nekontrolovatelné a nikomu neodpovědné“) instituce, jako má být zmíněný protikorupční speciál.

Nezávislost neexistuje. Všichni jsme na něčem závislí, u tzv. nezávislých orgánů jenom nevíme, na kom jsou závislí lidé v jejich čele. Přesto jim má být svěřena nesmírná moc bez jakékoliv garance, že nebude zneužita. Historie dává nespočet příkladů, jakou tyranii dokázaly nastolit instituce typu jakobínského Výboru veřejného blaha. Možný je i opačný extrém – úvodní fází naší tzv. protikorupční revoluce byl boj proti údajným zametačům kauz na státním zastupitelství. S eventuálními „nezávislými“ zametači kauz už podle nového zákona nikdo nikdy nehne.

Zkrátka, privatizace veřejné moci – a tu nový zákon de facto zavádí – je cestou do pekel.

Jiří Weigl