08/11/2016
Politické komentáře
Petr Hampl: Fenomén Trump a rozpad západních společností
Politický komentář IVK č. 46


„Pokud se vám nelíbí trumpismus, neutěšujte se tím, že zmizí s případným politickým neúspěchem Donalda Trumpa. Ať už dopadnou prezidentské volby jakkoliv, trumpismus tu zůstane. Jedná se o legitimní výraz hněvu, který mnozí Američané oprávněně cítí, když se podívají, co se děje s jejich zemí. V současnosti jsme totiž svědky závěrečné fáze procesu, který trvá už půl století a jehož podstatou je systematické ničení americké národní identity.“

Tato slova napsal před několika týdny Charles Murray, asi nejpodnětnější světový sociolog současnosti, v eseji, kterou publikoval Wall Street Journal. Nenapsal je z pozice Trumpova obdivovatele (podle vyjádření na svém twitteru jej volit nebude), nýbrž jako bystrý pozorovatel. Mnohé z toho, co odkrývá, může být hodně zajímavé i pro čtenáře v České republice. Je totiž možné pracovat s určitou analogií. Cesta, kterou prošla americká společnost od svobodných 50. let k dnešnímu korporátnímu socialismu s neprostupnými třídními bariérami oddělujícími nadnárodní elity od nižších tříd – to se v mnohém podobá cestě české společnosti od kapitalismu první poloviny 90. let k dnešnímu multikulturnímu eurosocialismu. Ty, které tato problematika zajímá podrobněji, mohu odkázat na svou disertační práci.

O jakou identitu jde a co s tím mají společného občané jiných států? Dá se říct, že během celého 20. století existovala v západním světě společná představa o tom, co je dobrý život. Lišil se jen pohled na cestu, jak takového ideálu dosáhnout. Americká verze kladla větší důraz na osobní odpovědnost a na roli náboženství, ale to podstatné bylo stejné. Dokonce i marxistické režimy postupně přecházely od zběsilého anticivilizačního řádění k maloměšťácké představě života, která se západní představě velmi podobala. Pokud ne oficiálně, tak zcela jistě fakticky.

Tento společný ideál byl a je založena na dvou klíčových hodnotách. Rodina a práce. Dobrým člověkem je ten, kdo poctivě pracuje a kdo se odpovědně stará o svou rodinu. Na tom se dokázali shodnout téměř všichni napříč třídním a ideovým rozdělením. Shodli se i na tom, že je důležité pěstovat vlastnosti, které směřují k naplnění těchto hodnot. Z toho vyplývá i určitá podobnost životních stylů. Někdo si mohl dovolit rychlejší auto, někdo jen pomalejší a kdo měl tu smůlu, že žil v zemi s plánovaným hospodářstvím, tak nejspíš žádné. Totéž platí o domě, trávení dovolené, velikosti televizní obrazovky a všem dalším. Lidé si mohli navzájem závidět, ale sdíleli základní lidské hodnoty. Sdíleli je americký dělník, francouzský prezident i stranický funkcionář sovětského režimu. Jen anglická královna, Václav Havel a pár dalších si dávali pozor, aby nebyli stejní jako ostatní.

Tento společný svět se nyní rozpadl nebo rozpadá. Společnost je rozdělena do dvou skupin, které ztrácejí ochotu a nejspíš i schopnost vzájemně komunikovat. Mizí kontakty mezi nimi, a pokud existují vztahy, často mají podobu tiché války. Ono tomu bylo i tradičně tak, že mezi společenskými vrstvami existovaly rozdílné zájmy a vzájemné předsudky. Zaměstnavatelé pokládali dělníky za líné a neschopné, dělníci pokládali továrníky za chamtivé a bezohledné. Ale v tom všem převládalo vědomí, že se obě skupiny navzájem potřebují. Když půjdeme dále do historie, vystopujeme toto vědomí vzájemné potřebnosti mezi třídami minimálně do raného středověku. V roce 2016 má intelektuální a mocenská elita pocit, že příslušníci nižších tříd jen překáží. A příslušníci nižších tříd nedokážou pochopit, v čem jim jsou užitečné boj proti globálnímu oteplování nebo řízená islamizace. Moderní dějiny vůbec neznají takové odcizení společenských vrstev.

Novou vyšší třídu Murray definuje jako ty, kdo drží politickou moc, ovládají velká média nebo kontrolují největší rozpočty. Jedná se o 3 – 5% lidí, kteří jsou absolventy prestižních škol, žijí v luxusních čtvrtích a pracují ve vedení korporací, ministerstev, politických stran, velkých redakcích, univerzitách, nadnárodních neziskovkách apod. Tato společenská vrstva okázale pohrdá „buržoazními“ hodnotami a životním stylem, který jsme zmínili výše. Je globální, multikulturní, požaduje masivní podporu nejroztodivnějších životních stylů a státní zásahy proti těm tradičním. Je pro ni typické pohrdání národy i vlastními dějinami. Příslušníci nižších tříd jsou v očích takových lidí jen materiálem, se kterým je možné libovolně experimentovat.

Nemůžeme si je ale představovat jako ujeté hipíky. Jsou to dobře oblékaní lidé s kvalitním vzděláním a velmi výkonnými mozky. Sami žijí poměrně konzervativně, takže jejich děti vesměs vyrůstají v úplných rodinách. Žení se a vdávají převážně mezi sebou, což má vliv na životní šance dalších generací (inteligence je totiž z podstatné části dědičná). Soudě podle volebních výsledků není tato společenská vrstva jednoznačně levicová, nicméně pro její příslušníky je nemyslitelné obhajovat jiné názory, než jaké jsou typické třeba pro strany Zelených. Jak Murray výstižně píše, dalším klíčovým znakem je totální mravní relativismus. Všechny zvyky všech národů a kultur jsou nejen tolerovány, ale také označovány za správné. Tolerován není pouze životní styl nižších tříd a tolerovány nejsou ani životní hodnoty předchozích generací euroamerické civilizace.

Pokud tedy „starý svět“ má tendenci vymizet z nové vyšší třídy, jak je to s jinými vrstvami? Ti dole se snaží, ale je to pro ně stále těžší. Výzkumy ukazují narušení tradičních pracovních návyků, ztrátu odpovědnosti v rodinném životě i erozi důvěry mezi lidmi. Také exploze plození mimo manželství svědčí o rozpadu životního stylu. Murray dokonce upozorňuje, že bude-li trend pokračovat, může se společnost dostat k bodu, kdy stávající generace nebude schopna zajistit socializaci té další. Za tím vším je cílené rozbití vzorů a nastavení takových podmínek, které z krátkodobého hlediska ideály rodiny a práce výrazně znevýhodňují.

Lidé jednají racionálně, přizpůsobují se v konkrétních situacích, ale z paměti se zatím nevytratily vzpomínky na dobu, kdy společnost fungovala jinak, resp. kdy se jinak choval stát. Voliči nepotřebují hlubokou analýzu, aby viděli, že ten starý svět poskytoval vyšší životní šance a že život založený na starých hodnotách je bezpečnější. Proto volí Donalda Trumpa – chlapa ze staré školy, který slibuje, že prioritou jeho vlády bude zastavení rozpadu. Nevíme, jestli bude Trump úspěšný. Ale poptávka po politice se stejným programem slábnout nebude.

V Evropě můžeme mluvit o stejném trendu. S tím rozdílem, že elita je nadnárodní a její formování je méně pokročilé. I zde ale platí, že si vytváří svou kulturu, životní styl a vlastní hodnoty, mezi nimiž je na prvním místě nepřátelství vůči nižším třídám. Zdá se ale, že v České republice není situace dosud stabilizována, což má za následek – mimo jiné – generační konflikt. Mladí lidé soutěží o příslušnost k formující se mocenské elitě, přičemž kromě schopností hraje roli i loajalita k nové ideologii. Odtud fanatismus části mladé generace, který tolik připomíná první roky komunistického režimu (i tehdy se soutěžilo o příslušnost k nově se formující elitě).

Máme tedy elitu nepřátelskou vůči tradičním ideálům rodiny a práce, a pod ní společnost, která je drcena. V době konjunktury je více než 300 000 lidí bez práce již tak dlouho, že ztratili potřebné pracovní, a často i životní, návyky. Pro srovnání – v raném kapitalismu 90. let bylo takových lidí tak málo, že je statistiky nezachytily. Když si uvědomíme, že jejich osudy jsou zasaženi i rodinní příslušníci, blížíme se k milionu lidí. A další minimálně milion žije ve strachu, že by se mohl podobný osud týkat i jich. V téhle atmosféře ministr financí hrdě oznamuje, kolik živnostníků přinutí ukončit podnikání a sklízí za to potlesk. Ochota poctivě pracovat naráží na nepřátelství úřadů a aktivistů, opačný postoj je odměňován. Vlastenectví je vysmíváno a trestáno. Trend rození mimo manželství můžeme i u nás nazvat explozí. Mizí důvěra ve společenské instituce a nedávno zesnulý profesor Možný položil před několika měsíci stejnou otázku jako Murray: Jak dlouho ještě bude možné zajistit pokračování společnosti, nedojde-li ke změně trendu? Na obhajobu české společnosti je ovšem možné uvést, že rozklad probíhá daleko pomaleji než v USA – i když se aktivistické skupiny a úřady snaží rozbít, co mohou.

Druhým specifikem české situace je to, že vzpomínky na doby, „kdy byl svět ještě v pořádku“, lidé poněkud nepřesně umisťují do 80. let. Vzniká pak iluze, že existuje jakási souvislost mezi poctivým rodinně orientovaným životem a státním plánováním ekonomiky. Je to samozřejmě hloupost, nicméně mnozí z těch, kdo dnes teskní, že „za socialismu bylo lépe,“ fakticky neteskní po státním vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž po státu respektujícím základní buržoazní hodnoty (co do pohledu na životní styl byl Gustáv Husák pravicovější než Anna Šabatová nebo Jiří Dienstbier mladší).

Další rozdíl je v tom, že zatím nevidíme českého Trumpa. Politického vůdce, který se dokáže postavit proti velkým médiím, velkým penězům, neziskovému sektoru i aparátům velkých politických stran. Pokud se nenajde, bude společnost směřovat k dalšímu dějství přirozeného cyklu kolapsů a regenerace. Což by nebyla tak strašlivá katastrofa, kdyby nehrozilo, že tento cyklus bude natrvalo ukončen islámským dobytím Evropy.

Petr Hampl, 8. listopadu 2016.


39
Marie Terezie - 300 let od narození
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

38
Česko-německá deklarace - dvacet let poté
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

37
Kamil a Stanislava Janáčkovi: Ekonomický úpadek Evropy
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku