24/09/2013
Analytické komentáře
Otakar Vychodil: Demise Západu? Hroucení hodnot a sny o technologické záchraně
Analytický komentář IVK č. 5


Každá civilizace je založena na systému hodnot, jímž je reprezentována. I když samotný pojem „hodnota“ není jednoduché definovat,[1] bývá tento systém dotyčnou civilizační entitou akceptován jako něco, co je tu odjakživa (má „božský“ původ).

Typickým příkladem hodnotového systému je i naše současná západní civilizace, která je historicky založena na systému hodnot křesťanské víry, reprezentovaném v kodexu Desatera přikázání, předaném starozákonnímu vůdci Mojžíšovi samotným Bohem. Tento mýtický akt poukazuje na „boží“ původ pravidel, při jejichž respektování je určitá komunita schopna koexistovat – božský původ systému hodnot bývá společný různým civilizačním skupinám, i když se jejich hodnotové systémy liší. Každému příslušníku či skupině patřící k západní civilizační skupině je tedy historicky jasná například podstatná úloha rodiny a respektu k její struktuře, nepřípustnost vzájemného zabíjení a okrádání se, úcta k starším a podobně.

K narušování a modifikacím západního systému hodnot však dochází prakticky od samého počátku, přesněji od té doby, co se křesťanství stalo dominujícím náboženstvím ve starověké Evropě. Např. přikázání „nezabiješ!“ bylo samozřejmě nemyslitelné v období válečných konfliktů a tak bylo jeho porušování zdůvodněno nutností šíření křesťanství a podobnými ideologicky zabarvenými eufemismy. Řada reformací a protireformací pak ukázala, že i hodnotový systém musí umět reagovat na dynamiku vývoje, to se však dařilo jen do určité míry.

Podstatný úder tomuto systému pak uštědřila Francouzská revoluce, která je nezpochybnitelným počátkem jeho pravděpodobné konečné havárie, již podle všeho právě prožíváme. Havárie v současnosti nabývá již těžko přijatelných hodnot a je načase se rázně postavit proti těm tzv. elitám a nositelům pokroku, kteří nechtějí vnímat destruktivní povahu svých samozřejmě dobře myšlených, novátorských, nicméně proti samotné podstatě západní civilizace mířících zásahů do struktury a obsahu jejího hodnotového systému. Je třeba se jim postavit navzdory tomu, že tím riskujeme silné protiútoky, z nichž nařčení ze zpátečnictví či nehumánnosti jsou ty nejméně nebezpečné.

Nemám nic proti toleranci a úctě k menšinám, respektuji samozřejmě jejich práva na existenci, ale cožpak může toto právo přerůst například v adoraci sexuálních úchylek či dokonce k destrukci v podstatě „svatého“ pojmu rodiny formou svazků osob téhož pohlaví vydávaných na roveň s klasickou heterosexuální rodinou?

Jistěže nic nenamítám proti přistěhovalcům. Jsou to přeci naši bližní. Ovšem za podmínek, že respektují zákony naší civilizace a náš hodnotový systém. Cožpak jejich příchod má vést k destrukci naší společnosti, k  převaze nám cizích hodnot, které nás hrozí zničit pod heslem multikulturalismu?

Takových příkladů existuje celá řada. Západní civilizace jako by ztrácela energii a vůli dále existovat, jako by skutečně nejdříve nabízela a v současnosti již téměř podávala demisi ve svém vlastním prostředí, rezignujíc na svůj hodnotový systém, jehož zhroucení nemá sílu zabránit.

Mýtus nových technologií

Tak, jako v minulosti, i dnes existuje řada pokusů, kterak hroutící se systém hodnot nahradit něčím zcela novým, protože ztráta jednotícího elementu je pro společnost frustrující a vede k její degeneraci a dezintegraci. Novodobými proroky jsou nabízeny často i velmi exotické náhražky: sekty, novodobá hnutí, spolky a podobně. Existují však i náhražky sofistikované, postavené na vědeckém základě, například ekologismus. Jistě, vědecký pokrok, např. vývoj nových technologií, není implicitně věcí škodlivou a nežádoucí. Takovou se stává v moment, kdy je uměle adorován a nabízen společnosti jako náhrada chybějícího hodnotového systému. Není možné nic namítat například proti kosmickým technologiím. Na objevu a efektivním využití solárních baterií jistě není nic špatného, nicméně deformace jejich reálného užití prostřednictvím směrnic Evropské unie, která nekompromisně ekonomické zájmy silných skupin energetické lobby zdůvodňuje blouznivými tezemi o nutnosti bojovat za čisté ovzduší a tím nutit společnost k jakési mýtické oběti ve formě nucených příspěvků na tzv. obnovitelné zdroje, to je přinejmenším nehoráznost. Obzvláště, když se ukáže, že sluneční energie bývá nahrazována nasvěcováním baterií pomocí elektrických svítidel, přičemž nezbytná elektrická energie bývá získávána z agregátů poháněných naftovými motory, a to z důvodu získání příslušné dotace.

Podobné excesy jsou registrovatelné i v případě větrných elektráren, kdy v okamžik, když nefouká vítr, přičemž rozvodné soustavy s dodávkou elektřiny počítají, je doplňován deficit energie v síti prostřednictvím tepelných elektráren, fungujících na základě hnědého uhlí. Naopak, když je větru „nadbytek“, dochází ke kolapsům energetických sítí z důvodů přepětí. I zde jde o zájmy primárně ekonomické, které jsou bezohledně vydávány za zájmy celého lidstva, čili de facto vytvářející onen nový hodnotový systém.

Jestliže je vytvářen takovýto nový hodnotový pseudo-systém, musí mít svůj protiklad (opak Boha: novodobého ďábla). Tím ďáblem je hrozba globálního oteplování, která je zhusta demagogicky vysvětlována pouze jako důsledek nezodpovědného chování člověka. Proto jsou země, které se stavějí k tomuto fenoménu rezervovaně, prohlašovány za spolutvůrce blížící se katastrofy. V této souvislosti se jeví zajímavým postavení „arci-nepřítele“ ekologie, a to USA, označovaných donedávna za největšího znečišťovatele ovzduší. 

USA se dlouhodobě zabývají novými směry v energetice, nicméně jejich hledisko je spíše pragmatické a ekonomické. Neexistuje tam posedlost novými technologiemi na takové úrovni, jako například v Evropě. V posledních letech tamější energetické společnosti ve značném rozsahu přistoupily k těžbě „shale“ (břidlicových) produktů.[2] To má a dále bude mít zásadní dopady na světovou energetiku. Velmi levná energie v USA totiž znamená nejen zvýšení atraktivity tamějšího prostředí hlavně pro investice v průmyslu energeticky náročných odvětví (hutní a strojírenské). Břidlicový plyn, jinak levný zdroj energie, je navíc, pokud se znečišťování ovzduší týká, pro atmosféru podstatně příznivější než hnědé či černé uhlí. Tak se z největšího znečišťovatele atmosféry postupně stává ten, kdo je k životnímu prostředí neshovívavější.

Na druhé straně tento „energetický boom“ vedl k razantnímu snížení cen hnědého uhlí, které se masově dováží do „ekologické“ Evropy pro použití v klasických hnědouhelných elektrárnách. Silná „zelená“ hnutí v Evropě razantně protestují proti těmto posunům, a protože protestují i proti „shale“ technologiím (o jaderné energetice nemluvě), dostává se Evropa do těžké nejen energetické, ale i sociální situace. Postupně je totiž omezována aktivita v těžebních oblastech, což vede k zavírání dolů a k masovému propouštění (např. Ostravsko), konsekventně k hrozícím sociálním nepokojům.

Násilné až křečovité lpění na  lety vzniklých klišé, která trvají na všemoci vědy a především nových technologií, přičemž pod čarou z nich vytvářejí nové pseudo-systémy hodnot pro frustrovanou společnost, má vesměs negativní dopady. Protože téměř vždy jde o do nového hávu zahalené staré a přízemní skupinové ekonomické zájmy, může to mít jediný důsledek. Frustrace společnosti těmito falešnými proroky znovu a znovu podváděné může vést k sociálnímu výbuchu těžko odhadnutelných rozměrů, svým způsobem až k destrukci stávajícího řádu.

[1] Hodnoty jako metaforu zavedl do filosofie německý myslitel Rudolf Hermann Lotze v polovině 19. století, aby naopak vyjádřil to, čím se naše hodnocení řídí nebo orientuje. Na rozdíl od starších pojmů dobra a zla nebo ctnosti a neřesti, které mají absolutní povahu (buď – anebo, ano nebo ne), počítá pojem hodnot s tím, že i naše hodnocení bývají odstupňovaná (více - méně, lepší – horší) a často vycházejí z porovnávání.

[2] Břidlicový plyn se prvně těžil jako surovina ve Fredonii, ve státu New York v roce 1825 z úseku mělkých trhlin pod nízkým tlakem. Těžba v průmyslovém měřítku začala až v sedmdesátých letech 20. století, kdy klesající produkce plynu z konvenčních ložisek přiměla federální vládu Spojených států amerických k investici do R&D a zkušebních projektů, které nakonec vedly k hloubení směrově řízených a horizontálních vrtů, k mikroseismickému zobrazování zájmových úseků a rozsáhlé hydraulické frakování. Firmy Mitchell Energy a Texaská plynová společnost použily všechny uvedené technologie frakování břidlic v podzemním okolí vrtů v roce 1998, s použitím nového procesu označeného jako "slick-water fracturing" (frakování pomocí “kluzké vody”). Od té doby podíl břidlicového plynu na celkově sumě zdrojů primární energie ve Spojených Státech vykazoval nejrychlejší přírůstky a vedl řadu dalších zemí k vyhledávání ložisek břidlicových plynů. Podle zdrojů IEA, ekonomická těžba břidlicového plynu více než dvojnásobně zvyšuje projektovaný produkční potenciál přírodního plynu ze 125 let na více než 250 let.

Otakar Vychodil


Václav Klaus stále na cestách
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

46
Je to horší, než jsem si myslel
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

45
Z Hanspaulky o svobodě
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku