02/08/2016
Ostatní
Marek Loužek: Brexit neznamená kalamitu


Brexit představuje pro Evropu největší geopolitický otřes od roku 1989, kdy padla železná opona. Projekt co nejtěsnější evropské integrace prožívá jeden z nejtěžších momentů ve své historii. EU čelí náhle několika krizím: migrační krize, krize eurozóny, krize institucí a nyní brexit. Je možné, že po téměř sedmdesáti letech evropské integrace jsme vstoupili do věku dezintegrace. Namísto globalizace může přijít lokalizace a regionalizace.

Ačkoli žádost o vystoupení podle článku 50 Lisabonské smlouvy premiérka Teresa Mayová ještě nepodala (učiní tak patrně na přelomu roku), už se vedou přirozeně úvahy, jaký model vztahů s EU Británie po odchodu zvolí.

Jednou z variant je vstup do Evropského hospodářského prostoru, kam vedle EU patří země Norsko, Lichtenštejnsko a Island. Britové však avizují, že budou chtít omezit volný pohyb osob. Německá kancléřka a francouzský prezident dali najevo, že pokud si Britové chtějí zachovat přístup na jednotný trh EU, musí respektovat čtyři základní svobody, na nichž je dosavadní osmadvacítka založena: volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu.

Role Norska a Švýcarska, jejichž vztahy s EU bývají dávány za vzor, stojí za hlubší analýzu. Obě země se účastní společného trhu jak se zbožím, tak službami a kapitálem. Má to ale dvojí cenu. Za prvé, země musí přebírat evropská pravidla a normy, aniž by do jejich tvorby mohly mluvit. A za druhé, musí přispívat do rozpočtu EU. Jak Norsko, tak Švýcarsko se účastní společného evropského trhu, ale poněkud jinak.

Norsko je členem Evropského hospodářského prostoru, který spojuje EU, Norsko, Lichtenštejnsko a Island. Čtyři základní svobody, tj. volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, platí v evropském hospodářském prostoru minimálně na papíře téměř neomezeně (pouze u zemědělských výrobků existují omezení). Za přístup k společnému trhu však Norsko, podobně jako Island a Lichtenštejnsko, platí příspěvky do společného rozpočtu EU.

V období 2014-21 byly sjednány příspěvky do evropského rozpočtu 2,8 miliardy euro. Norsko platí 388 milionů eur ročně, celkově tedy 2,7 miliardy euro. Čistý roční příspěvek Velké Británie do EU činil naposledy 5 miliard euro, když odečteme odvody do Bruselu a dotace z něj. Částka 388 milionů euro vypadá na první pohled jako hodně peněz, ale jde jen o 0,13 % norského HDP. Kdyby Norsko bylo členem EU, museli by Norové platit 3,5 miliardy eur, tedy desetkrát tolik.

Námitka, že Norsko musí přijímat všechny normy EU, také platí jen zčásti. Např. v letech 2000-2013 EU podle sekretariátu EFTA vytvořila 52 183 právních aktů, z nichž Norsko přijalo 4724, což je 9 %. Na Islandu přijali za období 1994-2014 6326 z celkem 62 809 právních aktů, což je podobné procento. Naproti tomu v zemích EU musí členské země přijímat 100 % legislativy.

Švýcaři, kteří se v roce 1992 těsnou většinou postavili proti formálnímu členství v evropském hospodářském prostoru, zakládají hospodářské vztahy s EU na jiném základě. Do roku 1999 si vyjednali s Bruselem 120 bilaterálních smluv, které se týkaly volného pohybu osob, odbourání obchodních bariér, výzkumu, zemědělství a pozemní a letecké dopravy. Chybí dohoda o finančních službách, které je naopak klíčová pro Brity.

Rovněž Švýcaři platí příspěvek do rozpočtu EU: 129 milionů eur ročně. Vymínili si však, že platby nepůjdou do žádné ze starých členských zemí EU. Švýcarský příspěvek představuje 0,036 % jejich HDP. Švýcarům se tedy podařilo dojednat lepší podmínky než Norům. Dnes jsou dohody s EU ve Švýcarsku zpochybněny, protože rovněž Švýcaři chtějí omezit přistěhovalectví. Lidová iniciativa musí být rozhodnuta referendem do února 2017.

Důvod, proč Norové či Švýcaři platí EU „výpalné“, je prozaický: reprezentují poměrně malé země, zatímco EU představuje společenství mnohonásobně silnější. Ani model Švýcarska ani Norska nelze na případ Velké Británie aplikovat bezvýhradně. Vzhledem k významu Velké Británie je pravděpodobné, že se Britům podaří vyjednat svou vlastní dohodu. Protože Británie nechce být součástí Evropského hospodářského prostoru, je možné, že se pokusí vyjednat dohodu o volném obchodu, který EU sjednala např. s Kanadou, ale která nezahrnuje volný pohyb osob.

Nejméně pohodlná by byla situace, kdyby Británie zůstala po odchodu odkázána jen na dohody o volném obchodu Světové obchodní organizace (WTO). To by totiž mohlo znamenat určité zdražení výrobků clem. Velikost takového zdražení by se však dala unést, neboť např. Evropská unie např. na průmyslové výrobky z USA uplatňuje průměrné clo 3 %.

Pro Británii může být vystoupení z EU krátkodobě nákladné, protože kvůli nejistotě mohou mírně poklesnout investice, přechodně možná zpomalí hospodářská výkonnost a mohou být zasaženy určité sektory, např. finanční. Tyto krátkodobé efekty však postupně odezní. Burza se poměrně rychle vzpamatovala. A slabší libra může povzbudit britskou ekonomiku. Dlouhodobé účinky brexitu nemusí být tak nevýhodné, nám mnozí tvrdí.

Vystoupení Velké Británie z EU neznamená kalamitu. Jak argumentuje Henry Kissinger v článku o brexitu (Wall Street Journal 28. 6. 2016), odpovědní státníci nežijí utrpením a vzájemným obviňováním, ale dokáží přeměnit dílčí nezdary v příležitost. Evropská integrace získala po mnoha desetiletích sklerotický charakter. Volba některých zemí k odchodu může být pro EU katarzí. Unie by neměla vnímat Británii jako uprchlého vězně, nýbrž jako blízkého krajana.

Marek Loužek, publikováno v deníku MF Dnes dne 2. srpna 2016.


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku