Dočetl jsem se, že právník Pavel Hasenkopf se soudí s prezidentskou kanceláří, po které žádá odškodnění v řádu stovek tisíců korun za to, že ho současný prezident a vedoucí KPR označili za jednoho z „autorů“ loňské amnestie. Už jsem na toto téma řekl a napsal asi úplně všechno, ale podle mediálních ohlasů fámy stále žijí a reakci si zaslouží.

1. Není mi jasné, proč se stále operuje s jakýmsi autorstvím amnestie. Autorem je prezident republiky Václav Klaus, který je pod ní podepsán a který tímto podpisem stvrzuje i svou politickou odpovědnost za její vyhlášení. Jistěže se o jejím znění radil, jistěže čerpal z různých námětů z minulosti i současnosti, mohl mu leccos poradit i kdokoli z jeho okolí, mohl věc konzultovat s kýmkoli, u koho to usoudil za potřebné. Ale tím se přece nikdo další nestává autorem či spoluautorem. U mnoha ústavních aktů je prezident inspirován různými návrhy, podněty či radami, než se rozhodne. Jsou ale pak iniciátoři těchto podnětů autory nebo spoluautory? A v jakém poměru? Jak měřit, která věta prezidenta ovlivnila více a které méně? To by pak „spoluautorem“ některých rozhodnutí mohl být nazýván leckterý komentátor leckterých novin.

2. Jiná věc by byla, kdyby Václav Klaus podepsal podstrčený text, od podpisu se pak distancoval a žádal hledat autora a iniciátora podstrčeniny.  Nic takového se ale nestalo, Václav Klaus se ke svému podpisu a tedy i autorství hlásí. Celé ono „hledání autora“ iniciovali pravděpodobně takoví politici, kteří bez rozmyslu podepíší cokoli, co jim kdo k podpisu předloží, a jednají podle hesla „podle sebe soudím tebe.“

3. Již první den účinnosti amnestie jsem veřejně oznámil, jak její znění vznikalo. Že to bylo na (mnohdy velmi ostrých) debatách pana prezidenta se třemi nejbližšími spolupracovníky, přičemž já jsem byl mezi nimi. Říkám to dokola celou dobu a nikdo to neslyší. To by totiž nešlo živit kauzu jakéhosi skrytého „autorství“ amnestie.“

4. Není mi jasné, jak by mohlo pana Hasenkopfa poškodit tvrzení, že se na přípravě amnestie podílel. Její vyhlášení bylo ústavně legálním krokem, bylo realizací ústavního práva prezidenta republiky, které hojně využívali všichni jeho předchůdci. Jistěže na konkrétní amnestii lze mít různé právní, politické či občanské názory, jako na jakýkoli jiný ústavní nebo politicky akt. Těžko ale může být někdo poškozen tím, že je mu přisuzován podíl na legální rozhodnutí, které jen různí lidé hodnotí různě. Pokud by byla pravdivá slova prezidenta Miloše Zemana, že loňská amnestie byla „zločinem“ a tedy porušením práva, pak by podíl na takovém zločinu mohl být posuzován jako spolupachatelství a neoprávněné označení kohokoli za „spolupachatele“ by adresáta mohlo poškodit. Amnestie ale byla jen jedním z mnoha rozhodnutí prezidenta republiky a všechna tato rozhodnutí nejsou sice neutrální, avšak jistě jsou právně korektní činy. Dost by mne mrzelo, kdyby někdo tvrdil, že jsem svým vlivem dosáhl podpisu nějakého zákona, který jsem přitom prezidentovi navrhoval vrátit. Ve snu by mě ale nenapadlo se kvůli takovému tvrzení soudit. Jen bych takové tvrzení uvedl na pravou míru.

5. Pavel Hasenkopf není autorem, spoluautorem ani iniciátorem loňské amnestie. Na jejím znění se nijak nepodílel, nebyl ani u jedné porady, na které její znění vznikalo. Byl jen jedním z mnoha právníků, na které jsem se já řadu let obracel s prosbou o návrhy, nápady, názory a podněty na tuto problematiku. Byl jsem totiž od začátku přívržencem toho, aby prezident amnestii vyhlásil, a zkušenost mě vedla k tomu, že pravděpodobnost jejího vyhlášení zvýším tím, že budu na téma lépe připraven. Podněty jsem měl například od snad všech ministrů spravedlnosti a dalších expertů. Obracel jsem se na ně neoficiálně, protože nikdo neměl získat dojem, že se nějaká amnestie chystá, to je pravidlo u amnestií platné odjakživa. I na pana Hasenkopfa jsem se soukromě obrátil už před lety - dokonce v době, kdy ještě ani nebyl mým podřízeným - stejně jako na některé jeho předchůdce. I jeho náměty sloužily pouze pro mou osobní potřebu a prezident republiky s nimi nikdy nepracoval. Trval na tom, že znění musí vznikat od nuly u stolu v jeho pracovně při poradách.

6. Je mi záhadou, proč pánové Zeman a Mynář označují Hasenkopfa jako „spoluautora amnestie. Mohli přece za námi kdykoli přijít a zeptat se. Proto jsou prezidentské volby už několik týdnů před začátkem funkčního období, aby nový prezident a jeho tým mohl převzít úřad a jeho agendu. Za mnou za celé týdny nikdo ze Zemanových lidí nepřišel, aby se třeba zeptali, co se vlastně v mém odboru dělá. Ostatně Zeman si vždy myslel, že náplní mé práce bylo figurovat coby jakýsi osobní sekretář, něco jako komorník. Myslel si také, že součástí mé práce bylo chodit do médií, kam jsem ale přitom nikdy nebyl vyslán a mluvil jsem v nich jen za sebe. Nikdo nepřišel a nezeptal se na nic, natož na amnestii. Ochotně bych to sdělil do podrobností. Pan kancléř Jiří Weigl dokonce zůstal na Hradě několik měsíců po nástupu Miloše Zemana do úřadu a byl s jeho lidmi denně v kontaktu. Ani jeho se nikdo na nic nezeptal. A tak jediným zdrojem myšlenky na Hasenkopfovo „spoluautorství“ byla asi má osobní korespondence s ním. Nemyslím, že by prezident Klaus pana Hasenkopfa někdy osobně pracovně viděl nebo s ním o čemkoli kdy diskutoval. Pan Hasenkopf stejně jako kdokoli další z Kanceláře prezidenta republiky nebyl do přípravy amnestie vůbec zasvěcen. Tato příprava neprobíhala po úřední linii, protože by hrozilo vynesení informací. Až do vyhlášení amnestie se podařilo ji utajit jen proto, že o její přípravě kromě pana prezidenta a jeho tří spolupracovníků nikdo nevěděl.

7. Není to k věci, ale stejně musím dodat cosi i k amnestii samotné, nejen k jejímu autorství. Na amnestii lze mít jakýkoli názor, není povinné s ní souhlasit, stejně jako s jakýmkoli jiným prezidentovým rozhodnutím. Její vyhlášení bylo ale legální a ústavně zcela konformní. Amnestie se v zásadě týkala dvou skupin lidí. Prví skupinou byli lidé odsouzení k nízkým trestům. Tito lidé ve většině civilizovaných zemí vůbec ve vězení nesedí a jsou trestáni jinak. U nás ano, a proto jsme až do vyhlášení amnestie byli na čele evropských států podle počtu lidí ve vězeních na počet obyvatel. Druhou skupinu tvořili lidé, kterým soudy za deset či patnáct let neprokázaly vinu, často ji dokonce ani neprošetřovaly a kauzy léta ležely bez povšimnutí. Rovněž tato skupina by v řádné zemi už dávno musela být osvobozena soudem a ne popotahována přes půl generace. Ale třeba se někomu taková praxe líbí. Takový musí s amnestií nesouhlasit. Ale těžko může někdo tvrdit, že autorem byl kdosi jiný než prezident Klaus.

Ladislav Jakl, Institut Václava Klause, 7. července 2014.