17/01/2017
Politické komentáře
Jiří Weigl: Kde je lež a kde pravda
Politický komentář IVK č. 47


Dramatické politické změny, které na Západě přinesl rok 2016 v podobě brexitu, vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA a jasně signalizovaný odklon velké části voličů mnoha evropských zemí od dosavadního politického a mediálního mainstreamu, přinesly v dnešních dnech do veřejného prostoru explozi úvah, polemik a spekulací o „postfaktické „ či „postpravdivé“ epoše, v níž prý dnes žijeme.

Hysterická tradiční média a experti unavují veřejnost analýzami „lži“ jako fenoménu doby. Pod palbou se ocitají sociální sítě a internet, jako její šiřitelé, na pořadu dne je jejich kontrola a cenzura. Vlády zřizují v rámci státní byrokracie „úřady pravdy“, jejichž úkolem je údajnou „lež“ ve veřejném prostoru potlačovat a šířit „pravdu“. Fenoménem doby jsou oficiálně hlásané konspirační teorie, což byl až dosud žánr nepřípustný a vyloučený ze seriózní diskuse. Dnes je však politický debakl pokrokářského establishmentu vysvětlován převážně konspiračně jako dílo ďábelské Putinovy propagandy, všemocné a všudypřítomné.

Skutečnost, že se vládnoucí elity odmítají vůbec zabývat příčinami svého neúspěchu, odpovědnost za něj svalují na Rusko a „lži“ na sociálních sítích, jimž prý nevzdělaní, hloupí a informacemi zahlcení občané na Západě věří, je fascinující. Pokrokáři absolutně odmítají diskutovat o své politice, ideových koncepcích a dosavadním směřování Západu, které větší a větší část veřejnosti odmítá. Oni, jejich politika a ideologie, z níž vycházejí, jsou „pravda“, jiný názor nebo kritika jsou „lež“. Tento zuřivě a hystericky prosazovaný postoj před námi odhaluje alarmující skutečnost, že jsme až dosud byli ovládáni fanatickým a netolerantním politicko-ideovým proudem, který nehodlá připustit diskusi o směřování společnosti a je připraven své představy realizovat za jakoukoliv cenu.

Ideologie, která v posledních desetiletích ovládla mainstreamové politické myšlení na Západě, je radikálně levicově pokrokářská a jejím cílem je nejen západní společnost, ale celé lidstvo zásadně změnit a učinit „šťastným“ podle svých představ. Má jeden staronový levičácký cíl - vytvořit nového člověka a novou společnost a odstranit všechny překážky, které tomu brání. Těmi jsou především tradiční společenské struktury – národní stát a národ, rodina, náboženství a dokonce i tak základní stavební kámen lidské společnosti jako je pohlavní identita. Útok na tyto struktury a snaha o jejich rozrušení a maximální oslabení probíhá již dlouhá léta maskován vznešeně znějícím bojem za ad absurdum extendovaná a zmutovaná lidská práva, evropskou integraci, globální vládu, boj proti klimatickým změnám, všeobecné šíření „dobra“ atd.

Tento ideový proud, který vyrůstá ze stejných kořenů, jako zbankrotovaný komunismus, v posledních dekádách zcela opanoval a zdeformoval tradiční politické spektrum na Západě. Sám se nazývá liberálně-demokratický, ale jeho dnešní postoje ukazují, že ve skutečnosti ani liberální, ani demokratický není. Správnější je nazývat ho levicově-pokrokářský mainstream. Navíc se tváří, že je představitelem a obráncem tradičního Západu, tradiční Evropy, tradičního kapitalismu, prostě toho všeho, co si běžný občan spojuje se západní svobodou a prosperitou. To je ale jedna velká lež.

Heslem, pod nímž si tento dominantní politický proud nárokuje prosazení svých záměrů, je rovnost, hlavním nepřítelem naopak svoboda. Zatímco komunismus absolutizoval ekonomickou rovnost, moderní levicové pokrokářství je daleko ambicióznější. Chce změnit nejen společnost, ale i lidskou přirozenost a identitu.

Rovnost v jakékoliv šíři lze zajistit pouze tehdy, když společenským subjektům přiznáme nejen morální, ale i právní nárok na rovné společenské postavení v dané oblasti. Odtud pramení absolutizace nárokových tzv. lidských práv a jejich současná neuvěřitelná extenze. Ve svobodných poměrech je ideál rovnosti nedosažitelný, neboť se neustále střetává s nerovnými podmínkami existence velmi rozdílných jednotlivců. Rovnost postavenou na piedestal jako zásadní společenskou hodnotu může vynutit pouze státní moc omezením individuální svobody. Odtud plyne etatismus dnešní doby a snaha o maximální podřízení života společnosti i jednotlivců státní kontrole. Nebezpečná pro tyto záměry je i samotná demokracie, protože v ní soupeřící politické síly reprezentují rozdílné zájmy ve společnosti, které vznikají na základě rozdílného společenského postavení lidí. Takové rozrůznění společnosti brání schůdnému prosazení apriorního „dobra“ a vzniku nové společnosti rovných si jedinců. Tzv. demokratický deficit Evropské unie, kde vládne pouze jediná přípustná politická linie, proto není politováníhodným nedostatkem, ale naopak kýženým vzorem postdemokratické budoucnosti pro všechny.

Síly, které dnes vládnou Západu, nejsou ochránci světa, který známe a o nějž se bojíme. Jsou jeho bořitelé. Jejich cíle jsou revoluční, stejné jako byly cíle marxistických revolucionářů před sto lety. Chtějí změnit svět, změnit člověka a jeho chování, chtějí kontrolovat a ovládat lidské životy ve jménu „pravdy“, kterou znají jen oni. Proto musí zmizet národ a národní stát jako velká překážka této připravované globální politické změny. A tak neustále slyšíme o vině národních států za války XX. století, jako by války neutvářely lidské dějiny po tisíciletí, dávno předtím, než národní státy vznikly. Nejhorší nadávkou je nacionalismus a láska k vlasti. Celá evropská integrace probíhá pod praporem oslabení národních států a jejich odumření. Odtud nekončící centralizace kompetencí v Bruselu, snaha o regionalizaci EU a v poslední době pokus změnit etnické poměry na kontinentě masovou migrací z Afriky a Blízkého východu a pomocí multikulturalismu rozbít existující národy.

Zásadní překážkou je rodina, po věky nejpevnější společenská buňka zajišťující reprodukci společnosti a jejích hodnot. V moderním západním světě pozbyla ochrany. Je rozbíjena genderovými a feministickými představami a projekty popírajícími přirozenou rozdílnou roli obou pohlaví v rodině i společnosti a při výchově dětí. Mateřství je přes oficiální rétoriku fakticky degradováno na překážku v práci a handicap ženy, nikoliv oceňováno jako smysl její existence. Sílí tendence minimalizovat roli rodiny ve výchově dětí. Posvátnost a výlučnost rodiny je popřena uzákoněním sňatků homosexuálů a dalšími excesy v této oblasti.

Zcela extrémní je současné transgenderové třeštění, které je oficiálně prosazovanou politickou agendou na národní i mezinárodní úrovni, a má za cíl zrušit biologicky danou pohlavní identitu jednotlivce a učinit z ní věc jakési společností umožňované individuální svobodné volby. Bizarnost a evidentní absurdnost této dnes prioritní agendy na Západě snad více než jiné odhaluje podstatu elit, které nám vládnou, a jejich politiky.

Ambicí dnešního mainstreamu je ovládnout a zcela změnit lidské chování. Nárok na jeho kontrolu establishment odvozuje od různých vědeckých či pseudovědeckých poznatků a názorů, jež jsou moderní náhražkou náboženských imperativů. V jejich jménu probíhá omezování lidské svobody. Typický je z principu absurdní boj proti klimatickým změnám, státní vynucování zdravého životního stylu, ochrany spotřebitele a další záminky, jež ospravedlňují kontrolu a reglementaci života lidí. Moderní informační technologie a jejich masové rozšíření umožňují detailní kontrolu občanů, dozor nad jejich chováním a myšlením, což dává gigantické možnosti pro manipulaci. Vynucovaná politická korektnost likviduje nejen svobodnou politickou diskusi, ale i schopnost dovolit si nezávisle myslet a vyjadřovat své zájmy.

Státní moc na národní i mezinárodní úrovni se zcela vzdálila jakékoliv demokratické kontrole a odpovědnosti občanům. Moderní západní establishment proto k vynucování poslušnosti občanů nepotřebuje primitivní násilí a teror, jakým byla budována komunistická nirvána. Jeho projekt je gradualistický, probíhá salámovou metodou a ve stále blahobytném západním světě jeho dílčí kroky až dosud nevzbuzovaly nadměrnou pozornost. To se dnes změnilo.

Omítnutí tohoto pokrokářskou elitou vnuceného směřování narůstající většinou obyvatel západních zemí není žádný produkt „postfaktické“ či „postpravdivé“ éry, jak nám tvrdí média, ani manipulace všudypřítomné ruské propagandy. Je výsledkem každodenní zkušenosti miliónů lidí. Politika levicových pokrokářů nevede západní svět k prosperitě, ale naopak ke stagnaci, úpadku a degradaci. Stát blahobytu se v podmínkách globalizace vyčerpal, etatismus a všezahrnující regulace, charakteristická pro dnešní Západ, neumožňují obnovit konkurenceschopnost, život na dluh dosáhl svých limitů. Krize rodiny přinesla pokles porodnosti a stárnoucí společnost, migrace z jiných kultur není schopna demografický pokles adekvátně nahradit, naopak prohlubuje sociální problémy a přináší etnické, náboženské a kulturní střety. Atomizace společnosti plodí frustraci, odcizení a beznaděj.

Velkým fiaskem se ukázalo být euro a vůbec celkové dnešní směřování EU. Tváří v tvář vzestupu Číny, Indie, Ruska a dalších dříve rozvojových zemí se dosavadní politika levicově-pokrokářského estabishmentu ukazuje být pro stále větší část západní veřejnosti nepřijatelná. Nepřináší prosperitu a její svou podstatou revoluční cíle jsou nepřirozené a lidem odcizené. To nejsou lži, ani hoaxy, to je evidentní politická realita prokázaná volbami.

Pokrokářský mainstream ale odmítá o své politice diskutovat. K volebním debaklům a měnící se společenské atmosféře se začíná stavět podobně jako Stalin k neúspěchům při budování komunismu v SSSR – jde o akci vnějších nepřátel, cizích špiónů a jejich propagandy. Kriticky uvažovat o svých chybách a změně politiky je nepřípustné, neboť my jsme „pravda“. Čeká nás tak z dob komunismu dávno známý boj proti zahraniční „lži“, která může za všechny neúspěchy neschopných vládců. Pokud rok 2017 nepřinese další kapitolu změn započatých brexitem a Trumpem, nastoupí znovu pochmurná éra „normalizace“, na kterou se pokrokáři otevřeně chystají.

Výsledek vzpoury lidí na Západě proti falešnému a svou podstatou antihumánnímu pokrokářství založeném na institucionalizované lži zvané politická korektnost má proto zásadní význam i pro nás. Jde znovu o svobodu, o právo svobodně myslet a žít podle svých zvyků a tradic.

Jiří Weigl, publikováno na serveru Echo24.cz dne 16. ledna 2017.


36
IVK v roce čtvrtém - výběr textů
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

35
František Josef I. - sto let od smrti
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

34
Václav Klaus, Jiří Weigl: Europe All Inclusive
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku