Institut Václava Klause (IVK) poskytl k diskusi několik textů – analýz, které se týkají vývoje „ukrajinské krize“. A jako tomu bývá již pravidlem, Václav Klaus, podpořen v tomto případě svým spolupracovníkem Jiřím Weiglem, vyvolal značnou dávku nesouhlasných vyjádření, tedy do jisté míry polarizoval českou politickou i intelektuální sféru. Není to samozřejmě nic nového. To se dělo v jisté míře i v době Klausovy prezidentské éry a před ní. Dnes je ale situace jiná v tom, že exprezident vytvořil ideovou platformu v podobě svého institutu, kde zaznívají razantní názory tentokrát již bez ohledu na výkon funkce, jejíž nositel musí být z podstaty věci ve svých výrocích obezřetnější a státnicky opatrnější. Jinými slovy, od Václava Klause a jeho okruhu zaznívají neředěné, poměrně ostře formulované názory, které jsou – zdá se již programově – charakterizovány IVK jako protimainstreamové.

Vždy jsem byl zastáncem názoru, že Václavu Klausovi se vyplatí naslouchat, a to i tehdy, kdy se na první pohled jedná o zcela nezvyklé nebo nečekané stanovisko. Je tomu tak i v tomto případě. Texty IVK věnované Ukrajině (publikované buď na internetových stránkách Institutu, v prvním vydaném svazku textů s názvem IVK v roce prvním, publikace č. 9/2014, nebo v samostatném svazku komentářů věnovaných Ukrajině) zasluhují ovšem nikoli pouze pozornost, ale podrobný rozbor. A to i navzdory hlasům kritiků IVK, které zaznívají v českém prostředí stále hlasitěji – a nejsou to již pouze „socialisté“ nebo „radikální liberálové“, ale občas i bývalí příznivci exprezidenta. Tento článek je ovšem příliš stručný na to, aby aspiroval na analýzu obsahovou, stylovou i jazykovou, chce jen upozornit na několik základních východisek a tezí textů IVK, o nichž je jeho autor přesvědčen, že obsahují mnoho podnětných momentů. Jak jinak, tyto texty samozřejmě obsahují vedle silných i slabší partie – o obou by se mohlo a mělo mluvit a psát.

První, patrně zásadní východisko, s nímž pracují texty IVK o Ukrajině a vlastně i o jiných zahraničněpolitických tématech, je zdůraznění mocensko-politických aspektů mezinárodní politiky. Nikoli náhodou se některé články Jiřího Weigla explicitně opírají o postoje a názory Henryho Kissingera. Pokud bychom je chtěli nějak (možná zjednodušeně) parafrázovat, tak bychom použili pro pochopení politiky jakožto mocenské hry pojmy „praktická“, „zájmová“, „účelová“ a nevyhýbali bychom se skutečnosti, že v mezinárodní politice, a to i v jejích nejvyšších patrech, jde právě o popis „umění diplomacie“, které někdy udrží složité soukolí mocenské rovnováhy a stability a jindy nikoli. Jistě, je také možné toto pojetí apriorně odmítnout. Zvláště z pohledu menších a slabších hráčů na politické zahraniční scéně se takové chápání politiky jeví jako machiavelistické (aniž bychom se teď chtěli jakkoli dotknout vynikajícího renesančního myslitele!) a eticky nepřijatelné. Na druhé straně je oprávněné tvrdit, že se nejedná pouze o jakýsi akademický konstrukt, který by byl jednoduše zaměnitelný. Mezinárodní vztahy jsou skutečně naplněny reálnými a na první pohled „neetickými“ vztahy a vazbami, které je sice možné odmítnout jako normu politického jednání, ale bylo by neprozíravé s nimi nepočítat. IVK tedy do jisté míry vrací pojetí mezinárodní politiky „do rea­lity“, v níž se dbá méně na proklamace a ideologické hrátky se slovy, ale pracuje se spíše s hlubokými, historicky založenými tendencemi určujícími běh evropských a světových dějin. V tomto smyslu je úsilí IVK jednoznačně pozitivní, i když to samozřejmě neznamená, že tato instituce musí vždy a za každých okolností správně interpretovat konkrétní mezinárodněpolitickou situaci. Je to ale v každém případě o realitu opřené, snad by bylo možné říci metodologické východisko, které umožňuje pochopit moderní státy, jejich skutečné zájmy, předpoklady jejich vývoje a současný stav. V tomto ohledu je nesprávné tvrdit, že texty IVK neobsahují i analýzu soudobého Ruska – v tomto kissingerovském smyslu slova. Jako přesné se například jeví věty Jiřího Weigla o situaci Ruska po pádu komunismu: „Západní liberalismus, o němž ruské elity snily, že konečně přiblíží ruské poměry západním a přinese svobodu a prosperitu, se v ruském chaosu 90. let zdiskreditoval. Reakcí na zmatky Jelcinovy doby byl návrat k ruským tradicím silného státu a pevné vlády, které situaci postupně stabilizovaly a zajistily zemi relativní prosperitu, kterou její obyvatelstvo dosud v nelehké historii země nepoznalo. Rusko je znovu velmocí, avšak s omezeným globálním vlivem i možnostmi, ekonomicky pevně provázanou s okolním světem. (…) Rusko se za velmoc znovu považuje a jeho národní zájmy a ambice jsou v současnosti předem odhadnutelné. Rusko nemá pocit, že je stále poraženou zemí, která musí neustále ustupovat a vyklízet pozice. Naopak nastoupilo cestu návratu mezi přední velmoci a začíná otevřeně deklarovat své zájmy“ (Jiří Weigl: Zamyšlení nad ukrajinskou krizí). Právě v tomto výkladovém rámci je zapotřebí číst i následující řádky o Ukrajině. Rusko je zpět v naší současnosti jako velmoc, ať již reálně, nebo spíše „virtuálně“. Rozhodně se takto bude chovat. Tímto chápáním modenských a ideových reálií je IVK mnohem blíže ruské skutečnosti než ti, kdo se snaží ruskou realitu vtěsnat do blízkosti totalitárního režimu a nevnímají rozdíly mezi totalitarismem a „standardní“ velmocenskou politikou, k níž se Rusko evidentně vrací. Jinými slovy, snad výstižnými: Rusko je dnes více „carské“ než „sovětské“, ale se všemi možnými psychickými slabinami.

Co se týče samotné Ukrajiny a jejího vývoje, je úsilí IVK napřeno především nikoli k ruskému angažmá v této oblasti (to je pro IVK nezpochybnitelně dáno historickým vývojem), ale i k angažmá evropskému a americkému. To je možné v zásadě vnímat též pozitivně, a to hned na několika úrovních. Za prvé: Evropská unie se zřejmě ve snaze neustále rozšiřovat své teritorium, což je strategie navýsost problematická, dotkla svými návrhy asociačních dohod sporných regionů, přičemž jí nestačilo ani poučení v jednáních s problematickými jižními (Řecko) a východními (Bulharsko) státy. V tomto smyslu je strategie rozšiřování EU nejen chybným politickým krokem, který Evropu vysiluje, ale koledováním si o problémy v hraničních oblastech Evropy, které byly historicky vždy zdrojem konfliktů (jihovýchod, jakož i Černé moře, je tradičně sporným územím od doby ruské a osmanské říše a bývalého britského impéria). Reprezentace Evropské unie si ale evidentně neláme historií hlavu – přitom by si něco stačilo přečíst o krymské válce, která rozvrátila vídeňské uspořádání po napoleonských válkách, protože v ní spolu bojovali bývalí spojenci. Na Krymu mimochodem Rusko krvácelo v boji se Západem, bývalým spojencem, především s války­chtivou Británií, na což se v Rusku nezapomíná. Za druhé: Evropská unie hledá v rámci potvrzení své zpochybněné identity nepřítele, kterého vidí v Rusku. Tím navazuje na nespokojenost danou také historicky, která je ale vysloveně negativní. Evropa a do jisté míry také USA tedy přitvrzují svou protiruskou rétoriku bohužel ve smyslu výroku Henryho Kissingera, že „démonizace Putina není politikou, ale vytvářením si alibi pro absenci politiky“. Rusko je tedy znovu „potřebný nepřítel“ a evropská a americká politika do značné míry zapříčiňuje a aktivně ovlivňuje „riskantní nákroky k nové studené válce“, před čímž komentář IVK s názvem Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině důrazně varuje.

Na tomto místě by se snad hodilo několik kritických poznámek na adresu pojetí IVK. Jakkoli je zapotřebí souhlasit – a možná i prohloubit! – kritiku neodpovědné politiky EU, bylo by namístě rozlišovat politiku EU, která je evidentně v nekoncepčním rozkladu, a zahraniční politiku USA, která přese všechny změny zůstává alespoň do určité míry konzistentní a na rozdíl od té evropské o něco odpovědnější. I v USA sice evidentně zeslábla schopnost „číst“ Rusko po rozpadu Sovětského svazu, jakékoli angažmá je však již po některých problematických krocích USA v mezinárodních vztazích a především v zásazích v krizových oblastech přinejmenším zvažováno. Vyčítat USA kroky směřující dlouhodobě k podpoře demokraticky vyhlížejících režimů lze nakonec dlouhodobě ocenit – i když se zahraniční politika USA občas ve svých odhadech o demokratických jednáních a činech plete. Zmýlení Spojených států je ostatně často dáno především strategií „volby menšího zla“. Dalo by se také namítnout, že IVK sice správně poukazuje na deformující a v dnešní krizi se prohlubující evropskou nenávist vůči současnému ruskému vedení (a potažmo vůči Rusku jako takovému), ale že nepracuje adekvátně se stejným protievropským a protiamerickým ruským afektem, který se projevuje nejen v Rusku, ale i na Krymu a na východní Ukrajině a je bohužel podporován – pokud ne podněcován – oficiální ruskou propagandou. Obecně ale je varování IVK před nakročením k nové studené válce zcela namístě – a o tom, že svou neblahou roli v tomto nakročení sehrála i Evropská unie, nemůže být sporu. EU se v zásadě chová pokrytecky, protože pod líbivými hesly „mír“ a „prosperita“ v zásadě rozšiřuje své teritorium bez ohledu na historii i současnost. Je však otázka, zda má IVK pravdu v tom, že události na Ukrajině povedou k nežádoucí akceleraci evropské unifikace a oslabování evropské demokracie. Paradoxně by tato krize a jí podobné (snad nenastanou!) mohly vést naopak k obrácení evropské politiky žádoucím směrem – totiž k odložení neproduktivní politiky rozšiřování unijního spolku a soustředění se na skutečné problémy, jimiž je bezesporu v hospodářských a finančních problémech potácející se evropský jih a zbrklé zavedení jednotné evropské měny.

Jádrem věci je ale zřejmě koncept, který je podle IVK sporem mezi „legislativistickým“ fundamentalismem a „real live“, tedy reálným životem. Podle IVK reálný život právo vždy předbíhá, a to se mu zpětně přizpůsobuje: „Se změnou poměrů je nastolena nová zákonnost, z povahy věci rovněž vždy nevyhnutelně dočasná. Reálný život s jeho potřebami si své cesty obvykle najdou a jen málokdy s tím prováděné změny v legislativě stačí držet krok“ (Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině). Důležité je, že se dějiny berou často tímto směrem, stačí vzpomenout na vznik moderních států včetně bývalého Československa. Zde je opět použita koncepce reálně mocenská: „Mezinárodní akceptace té které změny hranic proto není v prvé řadě otázkou právní, ale především závisí na aktuální mocenské konstelaci v zemi, v regionu a ve světě. V tomto ohledu se moderní doba liší od vzdálenější historie pouze minimálně. Pokud bychom chtěli důsledně setrvat na právním a mezinárodněprávním posuzování změn tohoto druhu, dostáváme se do neřešitelné pasti dvojích standardů a protiřečící si praxe“ (tamtéž). Aplikováno na Ukrajinu to znamená, že právními argumenty, ústavou a zákony nelze držet jednotu Ukrajiny – a dokonce ani v tom pravděpodobně neposlouží demokratické procedury včetně voleb. V tomto ohledu má IVK stejně pravdu, jako ji nemá – a je možno historicky argumentovat. Je pravda, že cestou „via facti“ bylo leccos změněno a že to pak následující legislativa potvrdila. Tato cesta však nezahrnuje pouze případy víceméně oprávněného vzniku nového státu na základě rozhodnutí většiny obyvatelstva, respektive jeho elity (to je případ Československa na ruinách starého Rakouska, podpořeného evropskými mocnostmi), ale právě případy okupace s následnou právní legitimací (okupace Československa v roce 1968). Legislativa navíc kopíruje stávající stav, ale jen částečně, na základě jisté kontinuity. Tak Československo vzniklo na základě rozpadu Rakousko-Uherska, tedy nerespektováním tehdejší ústavy a zákonů, ve svém praktickém a právním rámci z tohoto proklamativně „nepřátelského soustátí“ leccos převzalo, nehledě k tomu, že nové Československo bylo založeno na dlouhodobé ideji tzv. státního práva. Mocenská situace v Evropě znamenala faktické rozbití Československa, právní dokument zvaný Mnichovská dohoda byl úsilím československých politiků a dalším mocenským vývojem eliminován a Československo obnoveno (pro připomenutí – bez Podkarpatské Rusi, tedy části západní Ukrajiny!, což byl opravdu velkorysý dar Stalinovi). Priorita „reálného“ života před právem je sice nesporná v životě moderních národů a států, ale to neznamená, že by vždy šlo o nezpochybnitelnou a neproblematickou změnu. V reálném životě je to přibližně fifty-fifty. IVK je možné dát jistě za pravdu ve věci dělení československého státu v roce 1992, totiž že se jednalo o dělení „skutečně ústavně a právně připravené a realizované“ a že mnoho států prostě také štěstí nemělo a nemá. V případě Ukrajiny také jistě jde nejen o prostou vůli obyvatelstva, které je prorusky cítící a které vyžaduje změnu – což by snad bylo nejen pochopitelné, ale možná v rámci moderního úsilí o národní svébytnost akceptovatelné – ale o ruský vliv, o němž by bylo naivní se domnívat (přesně v intencích kissingerovských myšlenek), že nemá o Krym a Ukrajinu bytostný zájem a že nepodniká kroky tímto směrem. V tomto ohledu jsou poznámky a analogie Václava Klause vyslovené v dubnu v diskusi na půdě Kongresového centra Vysoké školy finanční a správní dne 9. 4. 2014 o Vladimiru Putinovi, který je údajně nešťastný z toho, že musí na Ukrajině zasahovat, poněkud zjednodušující – a to s ohledem právě na texty jeho vlastního institutu. Pokud je Rusko znovu nepodcenitelným hráčem v mocenské hře, což IVK předpokládá, dá se očekávat, že bude mít o Krym i východní Ukrajinu zájem, a to i přes politické a hospodářské problémy, které z toho vzniknou. Stačí si přečíst Alexandra Solženicyna, ať uvedeme jednu nespornou autoritu, která měla na Ukrajinu zřejmě obdobný názor jako současný ruský prezident. Otázka pak zní: jaký je tedy Ukrajina případ? IVK tvrdí, že Ukrajina je natolik nestabilní a křehký prostor, že vyvolání destabilizace, ať už kýmkoli, je špatné. S tím lze naprosto souhlasit. Znamená to však, že mezinárodní právo, založené na akceptování nadnárodních politických celků, nikoli pouze na lidskoprávní vágní tematice, se musí nutně sladit s jakoukoli změnou, k níž na základě změn daných reálnou mocí dojde? Jistě nikoli. Problém je samozřejmě v tom, kdo může a chce toto mezinárodní právo garantovat. Ideální by už dnes ani nebylo, což je oblíbené klišé evropských politiků, kdyby se Ukrajinci mohli rozhodovat opravdu sami, bez jakýchkoli vlivů. To je bohužel dnes iluze, a to nejen kvůli těmto vlivům, ale kvůli Ukrajincům samotným. Destabilizace se bude zřejmě prohlubovat a naneštěstí jsou i nedávné dějiny plné příkladů, že rozhodovat budou mocní v tomto regionu, především Rusko. Evropský západ, dnes především Německo, se stále ještě tvrdého mocenského střetu obává (to se může časem změnit v důsledku nového německého prozření do reálného světa, což se možná za několik let stane, až Německo přestane bavit neustálé připomínání si vin za válečné konflikty a holocaust), a USA zřejmě nemají na Ukrajině své životní zájmy. Realisticky viděno – i v lepším případě, totiž že se Rusko spokojí s Krymem – bude i nadále východní Ukrajina zdrojem těžko řešitelných konfliktů, na jejichž řešení bude „ruský medvěd“ stále připravenější a mentálně odhodlanější – bez ohledu na svoji reálnou moc. I relativně mocensky slabé Rusko může být psychicky silné, pokud bude živeno představou, že ho Západ nechápe, či že ho dokonce zrazuje.

Pokud bychom měli vzít kissingerovské vidění světa vážně, museli bychom k němu dodat právě tuto významnou skutečnost. Realita politiky není jen v mocenských zájmech a hlubinných historických danostech. Tato realita tkví také v představách a imaginaci, které mohou být a většinou jsou stejně skutečné jako reálná moc, počet divizí či kolonií. Bylo by poněkud naivní říci kissingerovskému konceptu „ano“ bez započítání tohoto významného faktoru. Konkrétně to znamená, že podobně jako je reálný a historicky doložitelný ruský zájem o Krym a východní Ukrajinu a jeho pocity „ublížení Západem“, podobně reálné jsou i obavy, ba strach z Ruska. Udivení nad touto obavou nemá příliš místo v tomto světě. Přitom by se dalo říci, že v České republice je tento strach a podezřívavost z aktuální ruské politiky přítomen v docela snesitelné míře, což vynikne ve srovnání s tím, co v ukrajinské krizi prožívají například Poláci nebo Litevci. Vůbec, bylo by zajímavé, kdyby se IVK a především samotný Václav Klaus vyjádřil k polským aktivitám, které jsou sice na jedné straně zřejmě docela smysluplnými návrhy na budoucí posilnění obrany polského území prostřednictvím NATO, na druhé straně je polská společnost (a nikoli pouze její intelektuální elita, která není navíc ani zdaleka tak liberální jako ta česká) prostoupena takovými obavami z Putina a jeho politiky, o jakých by se českému prostředí ani nesnilo. Protože je Václav Klaus znám jako dlouhodobý zastánce polské politiky, což nechci v žádném případě problematizovat, naopak je mi to velmi sympatické, bylo by zajímavé si vyslechnout jeho názory na Vladimira Putina vmanipulovaného a nešťastného z ukrajinského vývoje právě v sousedním Polsku a polskýma ušima. Zmíněné obavy a protiruský afekt je snad docela pochopitelný i v České republice – ostatně, jak již bylo řečeno, tento afekt nesdílejí pouze radikální levicoví a liberální protivníci Václava Klause (za všechny budiž jmenováni bývalý rektor MU Jiří Zlatuška nebo literární historik Martin Putna, kteří se při vyslovení jména Václava Klause chovají jako zběsilí býci v aréně při spatření červeného šátku), ale též docela umírnění středopravicoví politici a jejich voliči. Jinak řečeno: i česká společnost má jisté právo Rusku nedůvěřovat, i když dny sovětského impéria jsou naštěstí minulostí. Ještě je tu však znovuobnovený ruský imperialismus, byť zatím slabý, který má mnohem starší kořeny, a právě z tohoto „kissingerovského“ důvodu je nebezpečné ho podceňovat.

Shrnuto: texty Institutu Václava Klause o Ukrajině se rozhodně vyplatí číst. Jsou jistě vážně míněným pokusem zabránit jednoznačné, a tudíž zavádějící pohádkové představě o dvou spravedlivých (Evropě a USA) a o zlém čaroději Vladimiru Vladimiroviči. Důležitý je i odkaz na chápání reálné velmocenské politiky, na slabost, křehkost a politickou nestabilitu moderního ukrajinského státu, na nešťastnou úlohu politiky EU, na připomínku složitosti vzniku moderních evropských i mimoevropských států. Obsahují však i jistá problematická místa, která by si zasloužila vážnou diskusi. Otázka je, zda o ni česká intelektuální komunita stojí. IVK totiž připomíná spíše opevněnou pevnost, jejíž střely dopadají do společnosti s cílem prolomit jistou společenskou izolaci, do níž se dostala politika muže, jehož jméno nese Institut ve svém názvu. Bohužel málokoho z intelektuálního českého prostředí dnes zajímá, že Václav Klaus stále patří k nejanalytičtějším, nejaktivnějším a současně nejprovokativnějším českým politikům, kteří i po politické kariéře neztratili zájem o věci veřejné.

Poznámka: Považuji za důležité zmínit, že tento článek byl odevzdán redakci
20. května tohoto roku, kdy je si­tuace na Ukrajině velmi nejistá a mění se každým dnem.

Jiří Hanuš, historik, pracuje na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století.

Publikováno v časopise Kontexty 3/2014.