V květnu 2015 vstoupil na Ukrajině v platnost zákon o dekomunizaci, jímž byl sovětský režim prohlášen za zločinný, byla zakázána jeho propagace a z veřejných míst začala být odstraňována jména komunistických představitelů. Proti tomu nelze nic namítat, podobným vývojem prošly v té či oné míře všechny země, které se zbavily komunistického systému.

Problém ovšem spočívá v tom, že dekomunizace se začala záhy zvrhávat v derusifikaci. Jejími posledními obětmi se stali ruští velitelé z doby napoleonských válek Suvorov a Kutuzov. Kyjevské ulice, které nesly jejich jména, byly přejmenovány po generálech armády Ukrajinské lidové republiky z let 1917-1919. Jednalo se o stát, který na jedné straně čelil bolševické expanzi, ale na druhé straně se dopouštěl početných zvěrstev na židovském obyvatelstvu.

Výbušná směs ad absurdum hnané derusifikace a nacionalizace současné Ukrajiny charakterizuje rovněž odstranění názvu Moskevského bulváru v centru Kyjeva, jenž od nynějška nese jméno Stepana Bandery, vůdce Ukrajinské osvobozenecké armády, jež v letech 1943-1945 povraždila v Haliči a na Západní Ukrajině desítky tisíc Židů, Poláků a Rusů. K jeho odkazu se vehementně hlásí zejména krajně nacionalistické hnutí Pravý sektor, aktivní účastník tzv. demokratických protestů na kyjevském Majdanu v r. 2014.

Za tento nebezpečný vývoj na Ukrajině nese do značné míry odpovědnost Západ, který se v roce 2014 podílel na svržení legitimně zvoleného prezidenta Janukovyče, po němž se dostali k moci nacionalisté.  A jakoby to nestačilo, Západ neopodstatněnou kritikou údajné ruské válkychtivosti nadále přilévá olej do ohně protiruské nenávisti na Ukrajině. Představa, jak nacionalismem opilí ukrajinští vůdcové vedou svou zemi do EU, jež na všech frontách hlásá boj proti tzv. nenávisti, je v této souvislosti vskutku bizarní.

Aleš Valenta