Málokterá politická událost za těch uplynulých 25 let svobodné české společnosti vyvolala tolik protichůdných, bojovných či dokonce nenávistných reakcí, jako vznik tzv. opoziční smlouvy později doplněné o tzv. toleranční patent.

Lidská paměť je krátká a proto je vhodné připomenout si dobu, ve které tento dokument vzniknul, okolnosti, které si jeho vznik vynutily i důsledky a náklady, které opoziční smlouva znamenala pro její bezprostřední aktéry i českou politickou scénu.

Na cestě k předčasným parlamentním volbám 1998

Pochopit podstatu politického uspořádání, které bylo po předčasných parlamentních volbách do dolní komory českého parlamentu v červnu 1998 vymezeno tzv. opoziční smlouvou, je možné pouze připomenutím si procesů a dějů, které tomu všemu předcházely.

Polistopadový politický vývoj České republiky je určován volebním systémem, který po celé období generoval slabé a křehké koaliční vlády a posiloval podíl na moci těch politických subjektů, které se ani zdaleka netěšily podpoře voličů.

S výjimkou krátkého období mezi lety 1992 – 1996, což lze považovat spíše za výjimku, jenž těžila z polistopadového nadšení, již parlamentní volby 1996 vyústily v patový výsledek. Koaliční vláda ODS – ODA – KDU-Čsl, která z těchto voleb vzešla, se mohla ve sněmovně opírat pouze o 99 svých poslanců. Již tehdy, jakkoliv se o tom téměř nemluví, muselo dojít k uzavření opoziční smlouvy, která by menšinové vládě umožnila vládnout.

Křehkost takového uskupení však byla plodnou půdou pro malé koaliční partnery, kteří koaliční nestabilitu umně zneužívali k průběžnému zvyšování svých požadavků na tehdy vládně dominantní ODS.

Zranitelnosti vládního formátu po volbách 1996 zručně využíval i Václav Havel (jakkoliv je toto téma stále tabu). Zákulisní politika Hradu, praktikovaná prostřednictvím opět ODA, KDU-Čsl a skrze politického guvernéra ČNB Josefa Tošovského, vnášela do koaličního (již tak složitého) vládnutí další napětí.

Poslanecká sněmovna byla v důsledku takového rozvržení sil v podstatě paralyzována, neschopna prosadit nezbytné reformní návrhy, zmítána brutální rétorikou Miloše Zemana, který tušil, že nadchází doba, kdy bude moci jeho ČSSD zaklepat na dveře Strakovy akademie.

V únoru 1997 přinesl tehdejší ministr financí Ivan Kočárník na pravidelnou poradu ekonomických ministrů nejnovější data o vývoji české ekonomiky. Naznačovala zpomalení ekonomického růstu. Příčinou tohoto výkyvu však nebyla chybně pojatá transformace prosazovaná Václavem Klausem. Šlo o důsledek vnějších mezinárodních měnových otřesů přicházejících z Asie. Chybná měnová politika ČNB v prostoru křehké české ekonomiky bezprostředně po privatizaci negativní vlivy ze zahraničí posílila. Klausova vláda byla nucena  (opět za stupňujícího se vnitrokoaličního tlaku) vypracovat program tzv. „balíčků“, což posílilo všechny odpůrce směru radikální polistopadové transformace Václava Klause.

Tlak vyvíjený na premiéra Klause směřoval nejen od nesmiřitelné Zemanovy opozice a nejen od stále náročnějších koaličních partnerů či z Hradu. Na oslabování Klausovy autority stále aktivněji pracovali i jeho vnitrostraničtí odpůrci, pro které se stal jakýmsi „kánonickým textem“, jak se později ukázalo, letní rozhovor místopředsedy ODS a ministra zahraničních věcí Josefa Zielence. V něm, mimo jiné, vyzval ODS k „rozkročení do politického středu“. K Zielencovi se postupně přidávali mnozí členové tehdejšího poslaneckého klubu ODS. To ústilo v další postupné oslabování Václava Klause nejen jako premiéra, ale také jako předsedy své politické strany. Přesto je na místě zdůraznit, že pokud autorita předsedy ODS trpěla uvnitř poslaneckého klubu ODS, mezi běžnými členy se stále těšil významné podpoře (což se ukázalo pro další vývoj rozhodující).

Tzv. Sarajevský atentát, orchestrovaný z Hradu, byl pouze (marným) vyvrcholením snah o „destrukci Klause“. Ano, vláda premiéra Klause se zhroutila, ovšem k hrůze tvůrců strategie „na odstranění Klause“ však předseda ODS svoji vnitrostranickou pozici s přehledem ustál.

Parlamentní volby 1998

Václav Klaus, bezprostředně po obhájení funkce předsedy ODS na předvánočním mimořádném kongresu ODS v Pardubicích, oznámil zahájení předvolební kampaně. Mediálně silně poškozená ODS vstávala z popela navzdory médiím, části veřejného mínění a zejména Hradu, který si velmi přál politický úspěch pro nově vzniklý projekt Unie svobody (Pilip, Ruml, Zieleniec apod.) a úzce spolupracoval s Luxovou KDU-Čsl.

Předčasné volby dopadly právě pro ODS dobře, která do nich vstupovala s těžce poškozenou značkou. S 27,7% skončila druhá za vítěznou ČSSD (32,3%).[1] Aritmetické počty k sestavení budoucí vládní koalice byly problematizovány buďto názorovou rozdílností politických stran nebo osobnostními překážkami založenými na předcházejících zkušenostech (představa koalice ODS s KDU-Čsl a Unií svobody poté, co se stalo, byla zhola nemožná – členskou základnou ODS by byla vášnivě odmítnuta.).[2]

Ani sociální demokraté (resp. Miloš Zeman) se nemohli nebo nechtěli pouštět do riskantních koaličních projektů na základě nedávné zkušenosti ODS. I z tohoto pohledu se Zemanova touha vládnout menšinově s předem vyjednaným prostorem pro takto sestavenou vládu jeví jako racionální rozhodnutí. Vyjednaný, často vzájemně vyhádaný, text, který vzniknul jako výsledek jednání vítězné ČSSD a „druhou na pásce“ ODS se nazýval poněkud komplikovaně Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR uzavřená mezi ČSSD a ODS, politicky i mediálně však Opoziční smlouva.

Znovu je třeba připomenout, při podrobnějším studiu české politiky mezi lety 1996 – 1998, že opoziční smlouva z roku 1998 nebyla ve skutečnosti ničím novým. Parlamentní volby 1996 také skončily patem, neboť koalice disponovala ve sněmovně pouze 99 mandáty. Již tehdy - za moderace prezidenta Havla (i Havlovým osobním slibem Klausovi, že „jej podrží“ a čemuž Václav Klaus uvěřil) - byla uzavřena fakticky opoziční smlouva č. 1, vymezující vztah Klausovy vládní koalice a Zemanem vedené opozice. Tato skutečnost se nikdy nezmiňuje. Jistě proto, že by onu opoziční smlouvu č. 2 (tentokrát v opačném gardu), jejíž vyjednání proběhlo „mimo“ Václava Havla, bylo třeba hodnotit jinak, než jak tomu po celých patnáct let je.

Tento politický krok dvou odvěkých myšlenkových rivalů Václava Klause a Miloše Zemana byl šokem pro zbytek politické i mediální scény. Nikdo si do té doby neuměl představit, že by mohlo dojít k domluvě mezi těmito muži a současně jejich dohoda překazila tak dlouho a s vynaložením takové energie připravované odstranění Klause (a následně i Zemana) z politiky.

I zde je třeba zdůraznit, že v oněch letech nešlo pouze o odstranění Václava Klause, ale také Miloše Zemana. Přestože sociální demokraté volby vyhráli, byl Zeman ochoten nabídnout místo ministerského předsedy Josefu Luxovi, což byl formát, jenž byl cíleně odmítnut Janem Rumlem. Krach tak lukrativní nabídky měl dovnitř ČSSD pomoci diskreditovat Miloše Zemana jako „kůl v plotě“ svého druhu, kterého se proto měla ČSSD rychle zbavit.

Opoziční smlouva č. 2 mezi Klausovou ODS a Zemanovou ČSSD tak byla realistickým vyhodnocením možností i pochopením skutečnosti, že bude-li pokračovat ostrá rivalita Klaus-Zeman, česká politika se jich skrze havlistické intriky snadno a rychle zbaví.

Tady je nezbytné hledat příčiny frustrace všech, kteří zčista jasna stáli „mimo hru“, dokonce i tu opoziční. Nečekanost racionální domluvy hlavních aktérů byla proto okamžitě nazvána „nestandardním politickým uspořádáním“ (přičemž stejný formát z roku 1996 – pouze v opačném pořadí - za standardní považován byl). Po celá další léta bylo na tento politický půdorys dohody útočeno tak důsledně a tak nenávistně, že se oné „nestandardnosti“ zalekly i obě strany dohody a v budoucnu jak Klause tak Zemana z těchto důvodů vinily za své příští neúspěchy (na kterých se oba hlavní aktéři už jenom pramálo mohli podílet).

A přesto šlo o uspořádání, které vedlo ke stabilitě politické scény a umožnilo Zemanovu kabinetu vládnout bez rušivých koaličních půtek. Menšinová vláda Miloše Zemana dostala k dispozici plné čtyři roky vládnutí. Mohla formulovat vládní priority důsledně limitované zněním opoziční smlouvy č. 2, aniž by současně musela vést zničující koaliční půtky či činit ústupky erodující a rozmělňující její vládní program.

Opoziční smlouva č. 2 a později tzv. toleranční patent nasadily Zemanovu socialistickému kabinetu ohlávku a účinně jej omezovaly. Současně však učinily předmětem dohody vážné (a dodnes nevyřešené) celospolečenské téma - hledání takového volebního systému, který by omezil „vydírací“ potenciál malých stran a umožnil vítězům voleb sestavit stabilnější a smysluplnou vládu. Předpokladem takového uspořádání bylo Klausovo „politické“ džentlmenství i, to je třeba přiznat, Zemanova korektnost v tom slova smyslu, že dohody se prostě drží.

I přesto – anebo právě proto - se za ta léta okopávání opoziční smlouvy a tolerančního patentu moc nemluvilo o tom, co obsahovala a kam svým duchem směřovala. Nevyžadovala od ODS v parlamentu žádné souhlasné hlasovaní či podporu vládních návrhů. Vyžadovala „jen“ nevyslovení nedůvěry vládě vzniklé na bázi této dohody. Text opoziční smlouvy v politicky nepřehledném prostředí České republiky po volbách 1998 vymezil, kdo je stranou vládní a kdo je stranou opoziční. Toleranční patent, jako významný doplněk opoziční smlouvy, deklaroval přísnější podmínky tolerance a byl reakcí ODS na fakt, že si ČSSD neuměla zajistit podmínky pro schválení návrhu rozpočtu na rok 2000

A dovolím si připomenout jeden ze zásadních rysů dohody, který vedl k podpisu tzv. opoziční smlouvy: vznikla v politickém prostředí parlamentní demokracie mezi zástupci politických stran, kteří svůj mandát odvíjeli od vůle voličů. Z pohledu dnešního rozvratu české politické scény, vlády nejrůznějších „rekonstrukcí státu“, považuji za povinnost tento politický fakt opakovaně zdůrazňovat.

Opoziční smlouva byla výsledkem jednání politických stran a politické strany zachránila - po útoku nepolitické politiky na ně prostřednictvím tzv. sarajevského atentátu. Kdyby bylo nezvítězilo politické přesvědčení Václava Klause a Miloše Zemana o nezbytnosti stavět parlamentní demokracii na existenci politických stran (přestože jejich ideové světy jsou diametrálně odlišné), kdyby byl zvítězil pokus Hradu vládnout „nad“ nebo dokonce „bez“ politických stran, byli bychom svědky dnešního rozkladu českého politického systému o celých 15 let dříve.[3]

Opoziční smlouva č. 2 byla uzavřena veřejně, měla své aktéry a nesla jejich podpisy. Nebyla sepsána tajně, mimo vědomí veřejnosti – voličů. Václav Klaus i Miloš Zeman za ni nesli politickou odpovědnost. Také v dnešní době již téměř nevídaný jev.

I 15 let po uzavření tzv. opoziční smlouvy č. 2 je nezbytné připomenout, že vymezila prostor a definovala bariéry, které byly pro vládnoucí ČSSD nepřekročitelné a definovala tím „cenu“, kterou musela ČSSD za vládnutí svého menšinového kabinetu zaplatit, i za jakých podmínek musela o svoji existenci bojovat.

Za absurdní považuji názor, že ona opoziční smlouva je prapůvodem dnešního českého politického chaosu. Je to účelová lež! Naopak. Soustavné mediálně-politické otloukání opoziční smlouvy (což je špatně zastřenými útoky na Václava Klause a Miloše Zemana), Havlův zásah do úpravy volebního systému, posilování nevládních organizací, „Hradní“ podpora stále stejných organizátorů akcí typu „televizní krize“ či „Děkujeme, odejděte!“ a zejména neustálé vládnutí „na hraně 101“ atd. atd. – to je alespoň několik příkladů příčin současného neblahého stavu české politiky.

I proto považuji za užitečné si 15. výročí uzavření opoziční smlouvy, jejíž jsem byl vždy obhájcem, připomenout.

[1] Výsledky předčasných voleb do PS PČR 1998

ČSSD              32,3%       (74 mandáty)
ODS                27,7%       (63 mandáty)
KSČM             11%          (24 mandáty)
KDU-Čsl          9%            (20 mandátů)
Unie svobody  8,6%         (19 mandátů)

[2] Teoretické varianty povolebního uspořádání ve 200 členné poslanecké sněmovně

ČSSD + KSČM   (74 + 24 = 98)
ČSSD + KDU-Čsl + US   (74 + 20 + 19 = 113)
ODS + KDU-Čsl + US   (63 + 20 + 19 = 102)
ČSSD + ODS   (74 + 63 = 137) (VK: „koalice s ČSSD nebyla možná, dialog ano, což bylo podstatné“)
ČSSD + ODS + KDU-Čsl + US   (74 + 63 + 20 + 19 = 176)

[3] To, o jaký ideový spor v letech 1996-1997 v České republice šlo, lze například dohledat v obsahu tzv. Rudolfínského projevu tehdejšího prezidenta ČR Václava Havla.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK, 13. dubna 2015.