„Adam Smith byl ve své době radikální a revoluční – přesně jako ti z nás, kdo dnes vyznávají laissez faire[1]“ napsal k dvoustému výročí vydání knihy Pojednání o podstatě a původu bohatství národů Milton Friedman. Smithovo opus magnum, vydané poprvé 9. března 1776, je aktuální i po 240 letech. I dnes (a možná ještě více dnes než v roce 1776 či 1976) je nutné neúnavně znovu a znovu obhajovat elementární základy svobodného trhu, bránit je proti státním i nadnárodním regulacím a všudypřítomnému intervencionismu. Prakticky vše, co nalezneme v pěti knihách Bohatství národů, má platnost i v současné ekonomii a ekonomice. A naopak – jen stěží bychom hledali problém současného hospodářství, který by Adam Smith ve svém díle opomenul.

Snad nejdůležitější pro dnešního čtenáře je poslední část Bohatství národů, kterou Smith celou věnoval veřejným financím. V této páté knize se zabývá daňovými principy, hospodařením státu a především státním dluhem. Dluhová krize eurozóny byla (prozatím) mediálně ukončena. Pohled na statistická data však ukazuje, že evropské státy sedí na spící, nikoli vyhaslé, dluhové sopce. Připomeňme si, co Adam Smith napsal o státním dluhu. Pokusme se s pokorou vůči zakladateli moderní ekonomie zjistit, jako moc – či jak málo – se veřejné finance za oněch 240 let změnily.

Zadlužená Evropa

„Ony obrovské dluhy, které nyní tíží všechny velké evropské národy a časem je pravděpodobně přivedou na mizinu, narostly všude celkem stejně. Státy, podobně jako jednotlivci, začaly si zpravidla půjčovat na jakýsi osobní úvěr, aniž postupovaly nebo jako záruku za zaplacení dluhu zastavovaly nějaký fond; a když tento způsob selhal, přešly k půjčkám na záruky a na zastavování toho či onoho fondu.“ (Bohatství národů, str. 816)

Podle konvergenčních („Maastrichtských“) kritérií musí být veřejný dluh členského státu, který se chce stát členem eurozóny, nižší než 60 % hrubého domácího produktu. To mimo jiné znamená, že sama eurozóna by dnes k evropské měně přistoupit nemohla: průměr vládního dluhu 19 zemí eurozóny dnes tvoří téměř 92 % jejich HDP. Nejvyšší poměr dluhu vykazuje Řecko (170 % HDP), psychologickou hranici 100 % v roce 2015 překonala také Itálie, Portugalsko, Kypr a Belgie. Maastrichtské kritérium veřejného dluhu přitom dnes splňují pouze postkomunistické ekonomiky[2], skandinávské státy[3] a Lucembursko. Česká republika se svým dluhem 41,4 % HDP[4] sice patří mezi ukázněnější evropské ekonomiky, důvod k radosti však nemáme.

Kritérium 60 % je velmi umělou a falešnou modlou. Umělou, protože vzniklo zcela arbitrárně jako průměr hodnot veřejného dluhu zakládajících členů Eurozóny s ohledem na dluh Německa a Francie. Falešnou proto, že 60 % není hranicí mezi zdravými a nemocnými veřejnými financemi, nýbrž hranicí mezi nemocnými a velmi nemocnými veřejnými financemi.

Dluhy nesplácené a nesplatitelné

„Stěží se myslím najde jeden jediný příklad toho, že by byl státní dluh, když jednou dosáhl jisté výše, řádně a plně splacen. Uvolnění zastavených státních příjmů, pokud k němu někdy vůbec došlo, přivodil vždy jen státní krach; byl to někdy krach přiznaný, ale vždy to byl krach skutečný, i když vláda při něm často zdánlivě platila.“ (Bohatství národů, str. 834)

Stejně jako za Smithových časů, ani dnes nejsou státní dluhy spláceny. Takzvané „rozpočtově odpovědné“ vlády věnují veškerou energii nikoli snižování státního dluhu, ale pouze zpomalování tempa, kterým se jejich země zadlužují. Během let 1995–2015 se český státní dluh zvýšil jedenáctkrát, zatímco český hrubý národní produkt se v průběhu těchto dvaceti let ztrojnásobil. Zajímavý pohled poskytují statistiky vývoje státních dluhů v evropských státech během ekonomické krize: český státní dluh vzrostl mezi lety 2008–2014 o 53 %, dluh devíti ekonomik vzrostl o více než 100 % a dluh Litvy, Rumunska a Slovinska[5] dokonce o více než 200 %. Žádný ze států dluh během tohoto období nesnížil.

Příhodné podmínky pro snižování státních dluhů nelze očekávat ani v následujících letech. Přebujelý evropský sociální stát bude dále zvyšovat nároky na další financování. K tomu významně přispěje i imigrační krize: podle německého deníku Welt informoval ministr financí Wolfgang Schäuble spolkové ministry, že hodlá celý rozpočtový přebytek (13 miliard eur) použít na financování imigrační krize.[6] Německo je přitom v absolutních číslech nejzadluženějším státem Evropské unie, o dobré fiskální kondici nevypovídá ani podíl německého dluhu k HDP (72 %). Nezodpovědné vlády navíc budou v rozmařilém zadlužování dále podporovat i nízké úrokové míry uměle udržované měnovou politikou centrálních bank.

Tabu státního bankrotu

„Když již státu nezbývá nic jiného než ohlásit úpadek, tu podobně, jako musí-li ohlásit úpadek soukromá osoba, nejméně ostudy pro dlužníka a nejméně bolestivý pro věřitele je úpadek čestný, otevřený a přiznaný. Je jistě státu pramálo ke cti, uchyluje-li se, aby skryl hanbu skutečného krachu, k takovému kejklířství, které je naprosto průhledné a přitom nejvýš nebezpečné.“ (Bohatství národů, str. 835)

Čestný, otevřený a přiznaný úpadek nelze očekávat od zadlužených států ani v současnosti. Reálné bankroty evropských států jsou eufemisticky označovány jako „restrukturalizací dluhu“. Centrální banky zároveň aktivně (či aktivisticky) pomáhají hluboce zadluženým ekonomikám proinflační politikou i zápornými úrokovými sazbami. I dnes je toto „kejklířství“ států navýsost nebezpečné, když problém samotný neřeší, ale naopak přispívá k jeho dalšímu prohlubování.

Bohatství národů vznikalo jako odpověď na nesmyslnou politiku merkantilistů. Přestože dnes nenajdeme ekonoma, který by nepovažoval merkantilismus za slepou větev ekonomické vědy, merkantilistické myšlení úspěšně přežívá v rejstříku nástrojů tvůrců hospodářských politik. Dnes, snad ještě více než ve Friedmanově době, jsou Smithovy ideály volného trhu, zodpovědného státu a ekonomické svobody opět radikální a revoluční. Desítky generací ekonomů celého světa se v uplynulých 240 letech učily od Adama Smithe četbou jeho Bohatství národů. Tvůrci hospodářských politik se však zřejmě nenaučili téměř nic.

[1] Milton Friedman: Adam Smith’s Relevance for 1976. Projev přednesený 27. 8. 1976 na konferenci Montpelerinské společnosti.

[2] S výjimkou Maďarska (78 %), Slovinska (84 %) a Chorvatska (86 %).

[3] S výjimkou Finska.

[4] Pro úplnost dodejme, že se kromě čísla 41,4 %, které uvádí Eurostat, můžeme setkat s celou škálou dalších číselných údajů v závislosti na použité metodice.

[5] Slovinský státní dluh vzrostl o 267 %.

[6] Die Welt, 6. 3. 2016.

Hana Lipovská, 9. března 2016.