Rok po Černém pátku na newyorské burze se mohlo zdát, že americká hospodářská krize zůstane jen standardní recesí. Ve středu 10. prosince 1930 však run na komerční banku Bank of the United States recesi proměnil v historicky nejhlubší depresi. Teprve tímto dnem skutečně začala Velká hospodářská krize. Bank of the United States přitom nebyla největší bankou ve Spojených státech, a dokonce ani ve státě New York. Přesto měl její pád pro další vývoj krize především psychologický význam: ačkoli se jednalo o soukromou banku, nesla na svém štítu posvátný název „Banka Spojených států“. Krach Bank of the United States tak symbolizoval krach celého amerického bankovního sektoru.

Stejný symbolický význam má dnes Deutsche Bank pro německé bankovnictví. I ji laik díky sebevědomému jménu snadno zamění s německou centrální bankou. Na rozdíl od Bank of the United States navíc není až 28. největší bankou v zemi, nýbrž (z hlediska objemu aktiv) německou jedničkou, evropskou čtyřkou a celosvětovou jedenáctkou. Hospodářské problémy, kterým v současnosti čelí, proto mohou spustit třetí vlnu evropské hospodářské krize právě tak, jako pád Bank of the United States spustil Velkou depresi.

Před počátkem krize, v červnu 2007, se akcie Deutsche Bank obchodovaly za 98,2 €. O devět let později, v pátek 30. září 2016, naopak prolomily hranici deseti eur a prodávaly se téměř za desetinu své maximální ceny: 9,9 €. Mediálně vděčným – a zcela chybným – vysvětlením propadu cen akcií se stalo rozhodnutí amerického ministerstva spravedlnosti. To bance v pátek 16. září udělilo pokutu ve výši 14 miliard dolarů. Pro investory počítající s maximální pokutou 5 miliard dolarů mohl rozsudek skutečně představovat nepříjemné překvapení. Ve zdravé ekonomice by však pro zdravou banku s aktivy ve výši 1 629 miliard eur pokuta takové výše neměla představovat zásadní problém. Deutsche Bank je však nemocnou bankou v nemocné Evropě.

Problémy Deutsche Bank se nevynořily až 16. září 2016. Jejich kořeny jsou mnohem hlubší. Sahají do roku 2008, kdy kvůli začínající krizi utržila místo očekávaného zisku 8 miliard € ztrátu 4 miliardy. Na rozdíl od jiných evropských bank však krizí prošla bez finanční pomoci vlády a v roce 2012 se dokonce stala největší bankou světa. Ve stejném roce ovšem musela také propustit 1500 investičních bankéřů a již v červnu 2013 americké zátěžové testy prokázaly, že je značně podkapitalizována.

Zátěžové testy Evropské centrální banky, jejichž výsledky byly publikovány letos v červenci, naopak Deutsche Bank na první pohled úspěšně složila. Stejně jako ostatní velké evropské banky ovšem uspěla jen díky tomu, že podmínky testů byly uměle nastavené jako příliš měkké a zdaleka neodrážely reálnou kondici evropských bank. Zřetelné obavy centrálních bankéřů z vyvolání paniky v nestabilní Evropské unii vedly k publikování takových oficiálních závěrů, podle kterých testy musely téměř z definice složit všechny zkoumané banky testy. Do centra mediálního zájmu se proto dostala pouze italská Monte dei Paschi di Siena, jejíž hluboké problémy nebylo možné snadno skrýt. Zátěžové testy však pozornému čtenáři odhalily slabost obou největších německých bank: Commerzbank skončila osmá a Deutsche Bank desátá nejhorší.

Přísnější a přesnější jsou zátěžové testy prováděné americkou centrální bankou. V těchto testech Deustche Bank letos již podruhé propadla jako (spolu se španělskou Banco Santander) jediná ze všech 33 testovaných hlavních světových bank. Podle zprávy Mezinárodního měnového fondu je navíc Deutsche Bank silně propojená s ostatními velkými světovými bankami. Je páteřní bankou nejen německého, ale i celosvětového bankovního systému.

Deutsche Bank je dnes velkým problémem Německa, ale Německo je také problémem Deutsche Bank. V analytické zprávě, kterou banka publikovala 2. září, nalezneme řadu ukazatelů indikujících hrozící německou recesi:

- ve druhém čtvrtletí 2016 došlo k neočekávaně velkému poklesu německých investic;

- tempo růstu německého HDP meziročně zpomalilo na 0,4 %;

- pokles agregátní poptávky byl ještě větší, než prognostici očekávali: navzdory nízkým úrokovým sazbám výrazně pokleslo stavebnictví (-1,6 %) a investice do vybavení (-2,4 %);

- pro rok 2017 snižuje prognóza očekávané tempo růstu z 1,3 % na (stále ještě příliš optimistické) 1 %;

- příliš nízké úrokové sazby vedou i drobné investory ke značně rizikovým investicím
i k nadměrnému zadlužování;

- nákladná migrační krize vyvolaná nezodpovědnou politikou německé vlády snižuje plánovaný přebytek vládního rozpočtu.

K uvedeným faktorům je nutné připočíst i neradostná data Eurostatu o veřejných financích. Německý vládní dluh je po britském a italském třetí největší v Evropě (2 152,9 miliard €), tedy sedmkrát vyšší než stále diskutovaný dluh řecký. Německo si tedy nemůže dovolit svoji banku zachraňovat, ale zároveň ji ani nemůže nechat padnout.

Německá vláda se proto bude muset během několika měsíců (s vyhlídkou na blížící se parlamentní volby) rozhodnout mezi dvěma špatnými řešeními. První řešení vyžaduje zachovat se loajálně vůči evropské bankovní unii. Pokud Angela Merkelová zvolí tuto cestu, své klíčové bance nepomůže. Náklady pak vzhledem k zásadě bail-in ponesou nejen akcionáři, ale i řadoví klienti banky. Zopakuje se tak situace z roku 2008, kdy bude banka, příliš velká na to, aby zkrachovala, ponechána svému osudu. Druhé řešení předpokládá, že kancléřka, jako už mnohokrát dříve, ustoupí a německá vláda provede bail-out hrazený z příslovečných peněz daňových poplatníků.

Na tiskové konferenci 27. září položili novináři Angele Merkelové otázku, zda je vláda připravena v případě větších potíží Deutsche Bank zasáhnout. Na tuto zcela přímo otázkou kancléřka reagovala typickým způsobem, pro který se v němčině vžilo sloveso merkeln: „Deutsche Bank je součástí německého bankovnictví a finančnictví a my si přirozeně přejeme, aby se všechny firmy, včetně těch, které mají v současnosti potíže, vyvíjely dobře. Více to komentovat nebudu.“ Merkelování samo o sobě však problém jako vždy pouze odkládá, ale neřeší.

Tvůrci bankovní unie slibovali (od počátku falešně a nedůvěryhodně), že jejich velký projekt dalším krizím zabrání. Současná situace Deutsche Bank i další evropských obchodních bank však potvrzuje, před čím mnozí ekonomové od počátku varovali[1]: stále přísnější regulace a přesouvání dohledu z národní na nadnárodní úroveň krizím nepředejde, ale naopak je bude vyvolávat.

Evropští socialisté totiž rádi zapomínají na smysl a ekonomickou podstatu banky. Banka ve fungující tržní ekonomice není a nemá být dobročinný ústav ani pobočka centrální banky. Je a musí být vždy a všude firmou, jejímž cílem je dosahovat zisku. Evropská unie se však rozhodla tento cíl ignorovat. Populistické zpřísňování regulace i antimonetární politika záporných úrokových sazeb nutí banky hledat stále rizikovější investiční příležitosti a zároveň restrukturalizovat. Obětí této politiky se stala také německá dvojka Commerzbank, která v pátek 30. září oznámila propuštění téměř 20 % všech zaměstnanců v rámci nutné reorganizace. Je přitom ironické, že právě fúze s Commerzbank měla být podle některých zdrojů jednou z možností záchrany podkapitalizované Deutsche Bank.

Deutsche Bank blížící se krizi nevyvolala. Je jen, spolu se svými 20 miliony klientů a s občany jednotlivých evropských států, obětí nezodpovědné regulatorní politiky „stále hlubší“ Evropské unie. Evropská centrální banka v úzké spolupráci s Evropskou komisí úspěšně vytvořila prostředí pro třetí vlnu stále nevyřešené (protože neřešené) hospodářské krize. Následky této nezodpovědné antihospodářské politiky však poneseme my všichni.

[1] Např. prezident Václav Klaus či ekonomka Stanislava Janáčková před vznikem bankovní unie varovali již v roce 2013 (viz sborník CEP 100/2013).

Hana Lipovská