Zakladatelé teorie veřejné volby řešiliod padesátých let 20. století takzvaný paradox volby. Tento paradox vychází z předpokladu, že pro většinu racionálních voličů jsou náklady na studium volebních programů, rozhodování o volbě i samotný akt volby mnohem vyšší než přínos z volby samotné. Pravděpodobnost, že voličův hlas rozhodne výsledek volby, byla ve většině hlasování nekonečně malá. Pro racionálního voliče se tedy racionální strategií stala možnost „nevolit“ a volební účast začala v průběhu 20. století klesat.

O padesát let později se teoretici veřejné volby začali zabývat opačnou otázkou: proč by vůbec racionální volič měl chodit k volbám? Jak je možné, že je volební účast nenulová? Ekonomicky neracionální účast ve volbách se vysvětlovala dodržováním společenských konvencí: volba byla chápána jako občanská povinnost (nikoli jako zvláštní privilegium, které má občan výsadu vykonávat), jako způsob ztotožnění se s okolím či jen jako pouhý zvyk a rituál. V posledních letech však volební účast klesla na tak nízkou úroveň, že akt volby začíná být opět racionální. Uplynulý víkend ukázal, že výsledky voleb mohou být rozhodnutý rozdílem několika desítek hlasů.

O postupu do druhého kola voleb do Senátu rozhodlo 38 hlasů (0,8 %) v obvodě Frýdek-Místek a 40 hlasů v obvodě Nový Jičín. Průměrný rozdíl mezi druhým a třetím kandidátem ve všech 27 obvodech celkem přitom tvořilo pouhých 1244 (tedy 3,5 %) odevzdaných hlasů.

Podobně těsné výsledky se týkaly i voleb do krajských zastupitelstev. V Kraji Vysočina chybělo koalici Žijeme Vysočinu – TOP 09 a SZ k zasednutí v zastupitelstvu jen 59 hlasů a hnutí Starostové pro občany 81 hlasů. Podobně i středočeské Koalici SPD a SPO scházelo k překonání 5% prahu 130 hlasů. Naopak plzeňská Koalice pro Plzeňský kraj získala 2 mandáty díky 180 hlasům a v Libereckém kraji pronikly do zastupitelstva Koalice SPD a SPO díky 257 hlasům. Pro představu: při kandidátní listině o 45 kandidátech stačilo v Plzeňském kraji k získání potřebných 180 hlasů, pokud by šli k volbám všichni kandidáti a jejich nejužší rodiny. Podobně těsné rozdíly jsme mohli pozorovat i v dalších krajích a senátních obvodech.

Takto těsné výsledky voleb na jedné straně vrací význam a váhu každému odevzdanému hlasu, na druhé straně však zároveň představují nebezpečný problém v prostředí současných soudcokracií. Když v rakouských prezidentských volbách na jaře letošního roku zvítězil levicový kandidát Van der Bellen nejtěsnějším možným rozdílem 0,6 %, nařídil rakouský Ústavní soud vzhledem k prokázaným chybám volebních komisí opakování voleb. Při rozdílu několika desítek hlasů by mohlo nařízené přepočítání v jednom či více okrscích změnit výsledky prvního kola voleb i u nás. Stačí si povšimnout relativně vyššího počtu neplatných hlasů, který mohl u řady voličů vzniknout jen v důsledku pouhé záměny volebních obálek. Pokud volič vložil bílý „krajský“ lístek do žluté „senátní“ obálky namísto (stejně velké) obálky „krajské“, byl jeho hlas neplatný.[1] Během senátních voleb bylo letos odevzdáno 41 323 neplatných hlasů, celkem v 17 obvodech z 27 přitom počet neplatných hlasů převyšoval počet hlasů nutných k postupu třetího kandidáta do druhého kola.

Nízká volební účast při velmi odlišných volebních preferencích navíc pomáhá do zastupitelstev nátlakovým skupinám a vede k  roztříštěnosti politických sil. V Jihomoravském kraji a Královohradeckém kraji bylo zvoleno devět stran, hnutí a koalic (oproti tradičním pěti subjektům zvoleným v roce 2012). V Plzeňském, Karlovarském a Zlínském kraji překonalo pětiprocentní hranici osm a v ostatních krajích pak šest či sedm subjektů. Pouze v Ústeckém kraji zasedne v zastupitelstvu „pouhých“ pět politických stran. 

Obrázek č. 1 ukazuje setrvale nízkou míru volební účasti ve volbách do Senátu, která přesahuje 40 % pouze v případě, že se souběžně se senátními volbami konají i volby do obecních zastupitelstev. Význam komunálních voleb ve srovnání s volbami krajskými a senátními je zvláště patrný na případě druhého kola senátních voleb v roce 2002. Jestliže ve všech ostatních případech byly volby do obecních respektive krajských zastupitelstev pořádány spolu s prvním kolem voleb do Senátu, v roce 2002 se konaly obecní volby spolu s druhým kolem. Druhé kolo tak zaznamenalo historicky nejvyšší volební účast (32,55 %), téměř dvojnásobnou oproti druhému kolu senátních voleb v roce 2014, kterých se zúčastnilo pouze 16,69 % oprávněných voličů. Podobně volební účast ve volbách do krajských zastupitelstev klesla ze 40,3 % v roce 2008 přes 36,89 % v roce 2012 na pouhých 34,57 % v tomto roce. Účast ve volbách do Evropského parlamentu pak v roce 2014 dosáhla pouhých 18,2 % (což je stále ještě úctyhodný výsledek ve srovnání s druhým kolem senátních voleb v Karviné ve stejném roce, kdy svůj hlas odevzdalo jen 10,45 % oprávněných voličů).

Obrázek 1: Volební účast v 1. a 2. kole voleb do Senátu (1996–2016)

Volby do Evropského parlamentu, krajských zastupitelstev a Senátu PČR jsou volbami druhého řádu nejen podle politologické klasifikace. Kraje, Senát ani Evropský parlament si voliči nevymysleli, nechtěli je a nepotřebují je. Kraje i se svou exekutivou nám byly nenápadně vnuceny vzhledem k unijní snaze o vytvoření Evropy regionů – právě kraje se v rámci širších jednotek NUTS 2 staly plánovaným převodníkem financí (a tedy i politické moci) mezi Bruselem a občany. Senát samotný vznikal spíše jako úschovna pro poslance zanikajícího Federálního shromáždění: senátory se podle původních plánů měli po rozdělení Československa stát členové Federálního shromáždění, a to i na základě losu. Evropský parlament je pak jen pokusem o vytvoření (klamného) zdání demokratičnosti nadnárodní Evropské unie, snahou o zdánlivé překlenutí příslovečného demokratického deficitu.

Václav Klaus po volbách v roce 2000 uvedl v rozhovoru pro časopis Týden[2]:

„Mnohokráte jsem řekl, že za největší aktualitu považuji transformaci Senátu do jistého vyvrcholení regionálního zastoupení. Přicházím s myšlenkou, aby nebyly v České republice troje volby – při vynechání voleb komunálních. Že by nebyly volby do Poslanecké sněmovny, do Senátu a do krajů. Že by byly jen dvoje volby a podle nějakého domluveného kritéria by se zvolení zástupci do krajů stávali jinak pojatou druhou komorou parlamentu.“

Tato myšlenka je i dnes – a to více než kdy dříve – aktuální. Celkem 45 z 54 kandidátů postupujících do druhého kola senátních voleb ostatně v současnosti působí ve volených funkcích na komunální a krajské úrovni či v Parlamentu. Rozdíl mezi jejich kooptací a nákladnou, společnost štěpící, volbou by tak ve svém přímém politickém důsledku nebyl významný.

Šestery volby, které se v České republice konají, obracejí paradox volby naruby. Zbytečnost krajských, senátních a evropských voleb snižovala volební účast až na úroveň, kdy má každý hlas reálnou sílu výsledek voleb rozhodnout. Z hlediska teorie veřejné volby se bezpochyby jedná o zajímavý jev. Z hlediska praktické politiky se však jedná o plýtvání demokratickým institutem a znehodnocování nejdůležitějšího nástroje správy věcí veřejných.

[1] K těmto záměnám podle tvrzení členů některých volebních komisí skutečně docházelo.

[2] Týden, 27. 11. 2000.

Hana Lipovská, 11. října 2016.