Inflace pokřivuje páteř ekonomiky rozmanitými způsoby. Jedním z nejvážnějších je přitom přesun kupní síly od věřitele k dlužníkovi. Minimálně od vlny hyperinflací, kterou zažily evropské státy po první světové válce, byl proto hlavní úkol centrálních bank jednoznačně daný: boj s inflací. Ekonomická, finanční, a především dluhová krize, která zasáhla Evropu po roce 2008, svedla centrální banky z této jasně definované cesty na doposud neprobádanou stezku. Místo krocení inflace začali evropští centrální bankéři bojovat s chimérou deflace. Zase a znovu v souvislosti s deflací tedy posloucháme varování před deflační spirálou. Tu Česká národní banka na svých webových stránkách definuje následovně:

Deflační spirála je situace v období ekonomické krize, kdy klesají ceny a ekonomická aktivita z důvodu nedostatečné poptávky. Utlumená poptávka vede ke snižování výroby, cen, zisků, mezd, zaměstnanosti i vybraných daní, v reakci na to klesají investice, spotřeba i vládní výdaje, čímž se prohlubuje pokles poptávky. S tím jak ceny klesají, mají navíc spotřebitelé i firmy tendenci z racionálních důvodů odkládat některé nákupy (zejména dražších a dlouhodobějších statků) v očekávání dalšího poklesu cen[1] a zvyšují tak svou míru úspor. Pokud však deflace trvá delší dobu, jsou jejich úspory nižší, než kdyby ekonomika nebyla deflační recesí postižena. Kvůli nízké poptávce jsou mnohé podnikatelské projekty ztrátové. Splátky dluhů, jejichž nominální hodnota není poklesem cen dotčena, se s klesajícími příjmy firem i domácností stávají tíživějšími a do problémů s finanční stabilitou se nakonec mohou dostat i banky, které úvěry poskytly. Ekonomika se dostává do spirály mířící stále k většímu ekonomickému poklesu[2].

Takto popsaná deflační spirála může hladce fungovat v učebnicovém modelu, a to ještě jen za předpokladu, že bychom dokázali měřit (nikoli jen odhadovat) míru inflace. Je snad téměř zbytečné připomínat, že míra inflace odhadovaná na základě změn indexu spotřebitelských cen (CPI) není jediným indikátorem změn cenové hladiny. Zatímco podle CPI byla v červenci 2015 míra inflace 0,5 % (tedy hluboko pod „nedotknutelným“ inflačním cílem České národní banky[3]), podle deflátoru HDP vzrostla cenová hladina ve druhém čtvrtletí roku 2015 o 2,3 %.

Pokud by se deflační spirála skutečně měla roztočit, musely by být splněny tři podmínky:

1. Česká ekonomika by se musela ocitnout v deflaci.

2. Čeští spotřebitelé by museli být schopni deflaci rozpoznat.

3. Čeští spotřebitelé by museli deflaci očekávat.

Centrální banky však fungují (či by přinejmenším fungovat měly) v reálném světě živých lidí nikoli pouhých „hmotných bodů“.

Jak tedy čeští spotřebitelé vnímají změny cenové hladiny? Namísto postávání a poptávání před obchodem můžeme hledat odpověď v datech publikovaných Evropskou komisí v rámci spotřebitelského průzkumu Consumer Expectations Survey.

V období od ledna 2001 do července 2015 klesaly spotřebitelské ceny podle necelých 8 % českých spotřebitelů. V letech 2003 a 2009, kdy česká ekonomika deflaci skutečně zažívala, vzrostl tento podíl na 12 % spotřebitelů. V těchto obdobích deflace však přesto uvedlo 42 % českých spotřebitelů, že ceny rostly. Podle dalších 39 % spotřebitelů se ceny prakticky neměnily.

V letech 2001–2015 očekávaly pokles cen průměrně 3 % českých spotřebitelů, v deflačních letech 2003 a 2009 téměř 6 %. V listopadu 2013, kdy Česká národní banka vyhlásila válku deflaci, očekávalo pokles cen jen 2 % českých spotřebitelů.

Mohou 2 % Čechů skutečně roztočit deflační spirálu? Zkusme chvilku předpokládat, že mohou. Kterou spotřebu by začali odkládat? Odloží běžný spotřebitel nákup rohlíků, oběda nebo benzínu o jeden rok jen proto, že očekává další pokles jejich ceny? Naše nejhlubší deflace v novém tisíciletí byla 0,4 %. Pokud dnes knížka stojí 200 korun a já očekávám, že za rok dojde k 0,4% deflaci, skutečně mě vidina úspory 80 haléřů přiměje k odložení spotřeby?

Jak Česká národní banka uvádí ve své definici deflační spirály, daleko pravděpodobnější bude odkládání nákupů zboží dlouhodobé spotřeby (například nového automobilu, mobilního telefonu nebo televize). Zboží dlouhodobé spotřeby ovšem v současnosti tvoří pouze 8 % všech spotřebitelských výdajů českých domácností. Výdaje na zboží krátkodobé spotřeby (třeba právě ten obligátní rohlík) a výdaje na služby přitom tvoří dohromady 85 % všech výdajů[4].

Ekonomové Claudio Borio a Andrew Filardo rozlišují ve svém článku Back to the future? Assessing the deflation record takzvanou „dobrou“ a „špatnou“ deflaci.[5] Špatná deflace vzniká v důsledku propadu agregátní poptávky během recese – příkladem takovéto špatné deflace by tedy mohla být naše deflace v roce 2009. Dobrá deflace je naopak důsledkem pozitivního nabídkového šoku, kterým může být například pokles cen zemědělských komodit nebo ropy. Nízká míra inflace, kterou v České republice pozorujeme v posledních měsících, je pak důsledkem právě pozitivních nabídkových šoků.[6]

Shrnuto:

- Deflace přesunuje kupní sílu od dlužníka k věřiteli. Český vládní dluh je zhruba 1 800 miliard korun.

- Deflaci očekávají přibližně 2 % českých spotřebitelů.

- Výdaje na zboží dlouhodobé spotřeby, jehož poptávka by byla deflací nejvíce ohrožena, představují méně než desetinu celkových výdajů na spotřebu českých domácností.

- Zatímco podle jednoho indexu (CPI) je míra inflace v České republice od října 2013 mimo pásmo inflačního cíle České národní banky, podle druhého indexu (deflátor HDP) ve stejném období inflace neklesla pod 2 %. 

Skutečně hrozí České republice uvíznutí v pasti deflace?

[1] Zvýrazněno autorkou.

[2] https://www.cnb.cz/cs/obecne/slovnik/d.html

[3] Inflační cíl je 2 % 1 %.

[4] Výdaje domácností na území České republiky na konečnou spotřebu v běžných cenách, OECD 2015.

[5] Bank for International Settlement Working Papeprs, No. 152. Borio a Filardo ve svém článku rozlišují dokonce tři typy deflace – „good“, „bad“ a „ugly“. Z hlediska našeho účelu však poslední dva typy deflace splývají, proto zde s „ugly deflation“ dále nepracujeme.

[6] Při 4,6% růstu české ekonomiky bychom ostatně mohli očekávat špatnou deflaci způsobenou propadem agregátní poptávky jen stěží.

Hana Lipovská, 6. října 2015.