Na Nový rok, 1. ledna 2016, začal fungovat poslední článek bankovní unie – Jednotný fond pro řešení krizí. Prakticky bez povšimnutí tak vznikla plnokrevná bankovní unie. Projekt bankovní unie byl poprvé představen v květnu 2012 tehdejším předsedou Evropské komise Barrosem. V oficiálním newspeaku se myšlenka bankovní unie zrodila v reakci na dluhovou krizi, aby pomohla rozetnout začarovaný kruh mezi bankami a státem, kdy státní pomoc nemocným bankám vede k růstu státního dluhu. Česká republika patřila od počátku mezi ty členské státy EU, které se odmítly na bankovní unii podílet. Už v říjnu roku 2012 pořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář s názvem Bankovní unie – morální hazard evropských rozměrů. Připomeňme si alespoň některé zásadní teze, které na semináři před bezmála třemi roky zazněly:
- „Projekt bankovní unie lze vnímat jako pokus o vytvoření doplňku měnové unie a další krok na cestě k dotvoření unie fiskální…Teď vážně hrozí, že budou z našeho fondu pojištění vkladů zachraňovány zahraniční banky.“ (Václav Klaus, předmluva ke sborníku CEP 100/2013)
- „Realizace toho, čemu se dnes říká souslovím „bankovní unie“ má potenciál zcela zásadním způsobem změnit fungování českého finančního sektoru a s tím i na dlouhé roky ovlivnit celý hospodářský vývoj u nás.“ (Vladimír Tomšík, sborník str. 11)
- „V této vysoké politické hře je obsažen další obrovský hazard – hazard s důvěrou občanů evropských zemí. Ti mají být „salámovou metodou“, bez reálné možnosti spolurozhodovat, zataženi do projektu politické unie.“ (Stanislava Janáčková, sborník str. 34)
Díky obavám, že vzorné české bankovní „dcery“ budou sanovat problematické zahraniční „matky“, udržela tehdejší politická reprezentace v čele s prezidentem Klausem a premiérem Nečasem Českou republiku mimo bankovní unii. Zájem české veřejnosti se přesunul (byl přesunut) k novým krizím a novým projektům, otázka české účasti v bankovní unii během uplynulých tří let prakticky upadla v zapomnění.
1. Tři pilíře bankovní unie znovu na scéně
Bankovní unie samotná se však v mezidobí měla k světu. K Evropskému orgánu pro bankovnictví, Evropskému orgánu pro pojišťovnictví a Evropskému orgánu pro cenné papíry a trhy, které vznikly již v roce 2011, se připojily tři „pilíře“ bankovní unie (neboť v pilířích všeho druhu si evropské projektu od prvopočátku libují)
- Jednotný mechanismus dohledu (SSM) v listopadu 2014
- Jednotný mechanismus pro řízení krizí (SRM) zahrnující Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) zřízený v lednu 2015 a Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) spuštěný, jak bylo zmíněno v úvodu, 1. ledna 2016
- Jednotná bankovní regulace zahrnující několik směrnic a nařízení Evropské komise
Příznačnou písmenkovou polévku můžeme s trochou nadsázky vyjádřit neméně nepřehlednou rovnicí
BU = SSM + SRM(SRF + SRB) + (BRRD + DGSD) + (CDR IV + CRR)
Zatímco bez zájmu veřejnosti vznikaly nové a nové orgány a regulace bankovní unie, vypracovalo Ministerstvo financí ČR dokument Studie dopadu účasti či neúčasti ČR v bankovní unii. Podle závěru této studie, publikované v únoru 2015,
„nevyplývá pro ČR doporučení usilovat za současných podmínek o vstup do bankovní unie, ale spíše vyčkat dalšího vývoje, ten následně vyhodnotit a znovu zvážit další postup.“
2. Zpráva pěti předsedů: od Unie k Politické unii
Jen o čtyři měsíce později byla publikována – opět za širokého nezájmu veřejnosti – Zpráva pěti předsedů (předsedy komise Junckera, předsedy Evropské rady Tuska, předsedy euroskupiny Dijsselbloema, předsedy Evropské centrální banky Draghiho a předsedy Evropského parlamentu Schulze).
V této zprávě je zcela explicitně popsána cesta, kterou se podle pěti předsedů musí Evropská unie ubírat:
- Ekonomická unie zahrnující měnovou unii
- Finanční unie složená z bankovní unie a unie kapitálových trhů
- Fiskální unie
- Politická unie
Český čtenář si nemůže nevzpomenout na – z dnešního hlediska vizionářský – text Václava Klause z roku 2000 (sic!), ve kterém je tato situace předjímána více než dokonale:
„Nezapomínáme náhodou, že v Evropě už dávno neplatí zkratka EHS (neboli Evropské hospodářské společenství)? Že bylo původní uskupení v sedmdesátých letech potichu změněno vynecháním písmene H na pouhé ES (Evropské společenství)? Že se v době, kdy my s touto institucí začali vyjednávat první asociační dohodu, tehdy ještě jako Československo, tato zkratka díky panu Delorsovi a jeho Maastrichtu změnila na EU (Evropská unie)? Že se v dnešní době velmi rychle proměňuje na EMU (Evropská měnová unie) a že některé země – prvně – zůstávají mimo? Že se tedy unie rozdvojuje? Nezapomínáme také, že si potřeby obsluhování EMU – dříve či později – vynutí změnu na EFU (Evropskou fiskální unii), čili na jednotný daňový a rozpočtový systém? A že i to bude dříve či později přeměněno na EPU (Evropskou politickou unii), na jakousi USE (podle vzoru známé zkratky USA).“[1]
Ve stejné Zprávě pěti prezidentů dále čteme:
„Dokončit bankovní unii vyžaduje nejprve a především plnou implementaci Směrnice o krizovém řízení všemi členskými státy. Je to klíčové pro sdílení rizik soukromým sektorem. Bankovní unie je v podstatě způsobem, jak lépe chránit daňové poplatníky před náklady záchrany bank.“[2]
3. Směrnice o krizovém řízení: trojský kůň bankovní unie
Směrnice o krizovém řízení 2014/59/EU označovaná zkratkou BRRD (Bank Recovery and Resolution Directive) je ve všech unijních materiálech chápána jako základní a nejdůležitější pilíř bankovní unie.Česká republika, která oficiálně není a nechce být členským státem bankovní unie, plně implementovala tuto klíčovou směrnici do českého práva zákonem č. 374/2015 Sb. o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu, který nabyl účinnosti 1. 1. 2016, a zákonem č. 375/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu a v souvislosti s úpravou systému pojištění vkladů. Bez zájmu ze strany médií, veřejnosti nebo akademické sféry tak Česká republika přistoupila k nejdůležitějšímu článku bankovní unie, kterou zároveň horlivě odmítá.
Směrnice BRRD byla dohodnuta Evropským parlamentem a Radou již 11. prosince 2013, přičemž v zemích eurozóny měla být implementována automaticky prostřednictvím „druhého pilíře“, tedy Jednotného mechanismu pro řešení krizí. Česká verze směrnice má 159 stran a jejím explicitním cílem je nastavit jednotná pravidla intervencí orgánů dohledu během krizí. Podívejme se alespoň na dva body, kterými byla Česká republika zcela nenápadně – salámovou metodou – upoutána k bankovní unii.
Fond pojištění vkladů byl k 1. 1. 2016 nahrazen Garančním systémem finančního trhu. Garanční systém v souladu se směrnicí BRRD zaštiťuje původní Fond pojištění vkladů i nový Fond pro řešení krize. Tento nový fond má během deseti let nashromáždit částku ve výši 25 miliard Kč na základě povinných příspěvků finančních institucí (kromě bank a stavebních spořitelen například i od obchodníků s cennými papíry). Obchodní banky tedy budou odvádět nové a vyšší poplatky do společného fondu. Toto opatření bezpochyby nijak nezmenší riziko morálního hazardu. Česká republika je navíc signatářem Dohody o převádění a sdílení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí. Připomeňme si, že jednou z hlavních obav politiků a ekonomů na počátku diskusí o bankovní unii byly obavy ze sanování cizích bank z „českých peněz“. Jaká je tedy situace v současnosti? Oficiálně pro Českou republiku jako zemi stojící mimo bankovní unii nevyplývají z této Dohody žádné povinnosti. Předkládací zpráva pro Parlament ze dne 11. 9. 2014 (podepsaná premiérem Sobotkou) ovšem obsahuje odstavec následujícího znění:
„Vzhledem k silné hospodářské provázanosti ČR s eurozónou a zejména faktu, že zhruba 70 % bilančních aktiv českého bankovního sektoru je pod kontrolou vlastníků ze zemí eurozóny, je však pravděpodobné, že IGA [mezivládní dohoda, pozn. autorky] bude mít hospodářské dopady na ČR i tehdy, nebude-li se jí ČR sama účastnit. Nelze tedy vyloučit zejména nepřímé hospodářské dopady IGA na ČR. Rozsah těchto dopadů bude závislý na mnoha dílčích parametrech dosažené dohody a dalších okolnostech, a proto jej v tuto chvíli nelze spolehlivě odhadnout.“
Ještě srozumitelnějším rizikem, které zavedení BRRD znamená pro české občany, je tzv. bail-in klauzule neboli pravidlo rekapitalizace z vlastních zdrojů. Během první vlny finanční krize řešila řada evropských vlád problémy obchodních bank, které byly „too big to fail“, finanční pomocí z veřejných rozpočtů („bail-out“). Pravidlo bail-in je oproti tomu prezentováno jako spravedlivější a správnější cesta, kdy „zlé a nenasytné banky“ nebudou muset dotovat nevinní daňoví poplatníci, nýbrž akcionáři, věřitelé a – vkladatelé, jejichž vklady jsou vyšší než 100 000 €. (§ 374 zákona č. 375/2015 Sb.) Jedná se tedy o plnou legitimizaci kyperského „haircutu“ z jara 2013. Jistě je zbytečné připomínat, že pokud jednou tento zákon nabyl účinnosti, nebude už představovat v případě potřeby problém změna limitu z 100 000 € na jakoukoli jinou (nižší) částku.
4. Jak jsme vstupovali
Česká republika se tedy zcela nepozorovaně dostala do situace, kdy nahlas členství v bankovní unii odmítá, zatímco v ní již jednou nohou bezpečně stojí. Otázka zní, jak se do ní dostala. Jak uvidíme, vnucení bankovní unie, bylo ve skutečnosti velmi jednoduché. V roce 2015 podala Evropská komise žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie na Českou republiku, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko kvůli nepřijetí směrnice BRRD. Předkladatel vládního návrhu zákona, ministr financí, podal návrh, aby byl zákon schválen již v prvním čtení, neboť „s ohledem na to, že transpoziční lhůty již uplynuly a v případě první ze zmíněných směrnic již bylo zahájení řízení o porušení Smlouvy o fungování Evropské unie, považuji za zásadní, aby došlo ke schválení předložených návrhů zákonů již v prvním čtení. V opačném případě se zvyšuje riziko značného finančního postihu.“ Tento „značný finanční postih“ byl přitom podle ministra financí zhruba 1,8 milionů eur, tedy necelých 50 milion korun. Příznačné je, že následující diskuse ve Sněmovně se týkala pouze procedurálních postupů, nikoli směrnice samotné. Návrh zákona byl nakonec schválen (příznačně) 13. 11. 2015 hlasy všech poslaneckých klubů s výjimkou poslanců ODS a jednoho nezařazeného poslance. Vstup-nevstup do bankovní unie tak proběhl hladce a bezbolestně, stačilo pouze jemně pohrozit drobnou, z hlediska státního rozpočtu bezvýznamnou, pokutou.
Podobně hladce přijaly směrnici BRRD i ostatní „neposlušné“ země s jedinou výjimkou. Nepříliš překvapivě je touto jedinou výjimkou Polsko.
Slovy Shakespeara – to staré triky jsou, snad jen v novém hávu. Stejným způsobem, tedy salámovou metodou, byla v roce 2009 prosazena již Ústava pro Evropu. Dokument zcela nepřijatelný pro občany většiny členských států byl rozporcován do několika balíčků a přijat prostřednictvím nesrozumitelné Lisabonské smlouvy. Je možné, že zůstaneme oficiálně stát mimo bankovní unii až do posledního dne eura. Rizika, kvůli kterým jsme bankovní unii od počátku odmítali, nám však od 1. ledna 2016 hrozí tak jako tak.
[1] Publikováno v (dnes už neexistujícím) Večerníku Praha 15. 6. 2000, dostupné z http://www.klaus.cz/clanky/744
[2] Podkapitola 3.1 Completing the Banking Union, str. 11.
Hana Lipovská, 25. ledna 2016.
