07/02/2017
Ostatní
Hana Lipovská: Budujeme stát pro 10 000 000 úředníků?


Česká vláda se po vzoru Evropské komise zhlédla v budování utopického slunečního státu. V takovém státě funguje Průmysl 4.0 a bezhotovostní společnost, místo lidí pracují stroje a každý proto pobírá základní garantovaný příjem. Součástí velkolepého plánu je i zatím poslední aktivita Ministerstva průmyslu a obchodu – podpora startupů.

Módní slovíčko startup definuje MPO po svém jako společnost s potenciálem rychlého růstu v rané fázi existence. Podle ministerstva má podpora startupů „zvýšit konkurenceschopnost české ekonomiky“ a „pozvednout podnikatelského ducha v České republice“. Tradičně se totiž předpokládalo, že startupy podnikají například v oblasti nanotechnologií či biotechnologií, takže investice do startupů mohou ze země udělat „druhý Izrael“ či „nové Sillicon Valley“. Českým startupem ovšem může být takřka cokoliv. V katalogu startupů tak nalezneme firmy, které „agregují data o levných letenkách“, poskytují „figuranty, kteří osamělého klienta doprovodí do společnosti“, či řeší „komplexní evidenci reklamací firem“. Mezi prvními deseti náhodně vybranými startupy z databáze se nevyskytuje ani jeden podnik, který by prováděl výzkum.

Navzdory tomu podepsal 24. ledna ministr Mládek s představiteli Evropského investičního fondu dohodu o zřízení fondu rizikového kapitálu. Samotné Ministerstvo průmyslu a obchodu na tento fond vyhradilo 240 milionů korun, Evropský investiční fond pak 1 080 milionů korun a další zdroje mají vložit soukromí investoři. Během letošního roku tak bude zřízen Národní inovační fond, stoprocentně vlastněný Ministerstvem průmyslu a obchodu, a na startupy se zaměří také další „klíčová“ agentura – Czechinvest.

Ministerstvo průmyslu ve své Studii proveditelnosti Národního investičního fondu[1] alarmujícím tónem uvádí, že „trh rizikového kapitálu v České republice je zatím stále málo rozvinutý, patří jednoznačně k nejslabším v EU i celé Evropě, a nové inovativní podnikatelské subjekty mají významný problém s obstaráním externího financování.“Česká republika by prý „neměla zůstat pozadu“ (opět se tedy snažíme „dohnat a předehnat“), a proto byly do konce roku 2023 vytyčeny tři ambiciózní cíle:

1. Úspěšně vyčerpat 50 milionů eur prostředků z Operačního programu Podnikání a inovace.

2. Investovat do firem v České republice 82 milionů eur včetně soukromých zdrojů.

3. Podpořit minimálně 80 projektů.

Národní investiční fond bude investovat do tzv. rizikového kapitálu. Podle finančního plánu ministerstvo očekává, že třetina investic bude „velmi úspěšných“, třetina „úspěšných“ a třetina „neúspěšných“. Neuvádí přitom, jakou metodou k těmto odhadům dospělo. Vzniklo toto číslo jako výsledek sofistikované analýzy? Nebo (daleko pravděpodobněji) je to jen náhodně zvolená hodnota klíčového ukazatele nové pětiletky?

Zapomenut by neměl být ani předpoklad, podle kterého ministerstvo počítá s celkovou ztrátou 137 milionů korun[2]. Nejedná se přitom o finanční ztrátu úředníka, který bude mít projekty na starosti. Jedná se o redistribuci důchodu, kdy stát bere schopným a odpovědným a dává neschopným. Jedná se ale také o redistribuci rizika: riziko spjaté s vysoce rizikovou investicí nenese soukromý investor a sám podnikatel, ale onen neviditelný daňový poplatník – prodavačka nebo řidič autobusu.

Záměrem ministerstva je údajně „podpořit vynalézavost a podnikavost v České republice“. Vynalézavost a podnikavost však nejsou závislé na kapitálu. Naopak, podnikavost se objevuje všude tam, kde existuje nedostatek a kde podnikatel musí za svůj záměr bojovat. Podpora startupů nepodpoří podnikavost a vynalézavost, která by přispívala k růstu českého hospodářství a k vyšším daňovým odvodům. Podpoří jen vynalézavost nejrůznějších podnikavců, kteří budou ochotni věnovat desítky hodin zcela neproduktivního času psaní formálně dokonalých projektů.

Podnikatel, který svůj podnikatelský záměr financuje sám, naopak musí přistupovat ke každé investované koruně s maximální zodpovědností. Je to on, kdo nese plné riziko. Neúspěch podniku je jeho vlastním neúspěchem. Pokud se rozhodne požádat o rizikový kapitál, pak musí být sám přesvědčen, že jeho myšlenka je nosná. Musí o tom přesvědčit i obezřetného investora, pro kterého je návratnost kapitálu zásadní. Proč by ale měl být státní úředník, náhodně vygenerovaný mašinerií výběrových řízení, při rozhodování o investicích zodpovědnější než investor, který riskuje své vlastní peníze? Pokud by měl skutečně tak mimořádný cit pro výběr investic, nepracoval by spíše v soukromém sektoru?  

Národní investiční fond není ničím jiným než variací na staré téma investičních pobídek. Prezident Klaus již před patnácti lety ve své nadčasové kritice investičních pobídek napsal: 

„Czechinvest zajistil investice za pětapadesát miliard korun“ hlásal nedávno jeden novinový článek. V dalším jsme si mohli přečíst, že od svého vzniku v roce 1993 státní agentura Czechinvest přilákala do České republiky 5,7 miliard dolarů, které vytvořily 47 tisíc pracovních míst. Takových prohlášení jsme slyšeli mnoho. Lidé tím získávají pocit, že pro ně vláda ze zahraničí „získává peníze“ a „vytváří pracovní místa“. Ve skutečnosti jde o jednu z nejnehoráznějších mystifikací, které nám vnucuje státní byrokracie, aby prokázala svou vlastní potřebnost a důležitost.[3]

To samé platí beze zbytku i pro dnešní, mediálně přitažlivou, podporu startupů.

Francouzský merkantilista Jean-Baptista Colbert se údajně coby ministr financí francouzských podnikatelů ptal, jak by jim stát mohl pomoci. Podle legendy mu podnikatelé odpověděli: Laissez-nous faire! Pokud vláda skutečně chce podpořit české podnikatele, pak existuje jediná cesta: nechat je na pokoji. Neházet jim regulační klacky pod nohy. Neprotežovat zručné žadatele o dotace na úkor firem, které od státu nechtějí nic než klid na práci. Nezakládat každý měsíc novou – zcela zbytečnou a škodlivou – instituci. Podpora startupů nepovede k vybudování baťovského státu pro čtyřicet milionů lidí. Naopak, bude jen dalším kamínkem v mozaice úsilí českých a evropských socialistů vybudovat stát pro deset milionů byrokratů.

[1] Z hlediska kvality podkladů pro rozhodování o vzniku Národního investičního fondu stojí za zmínku, že se dotazníkového šetření zúčastnilo plných 64 podniků, tedy celých 0,004 % všech ekonomických subjektů podnikajících v České republice v daném roce.

[2] Očekávaná návratnost prostředků je totiž 90 %.

[3] Václav Klaus: Investiční pobídky snižují ekonomickou efektivnost. Hospodářské noviny, 3. 5. 2002. K dispozici zde: http://www.klaus.cz/clanky/1234

Hana Lipovská, 7. února 2017.


33
Aleš Valenta: Jeden rok konzervativní publicistiky
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

32
Veta prezidenta Václava Klause
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

31
Tomáš Břicháček: Unie ve víru migrační krize
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku