Kdo ovládá peníze, ten má také moc nad lidmi, kteří jimi platí. Všechny změny forem a podstaty peněz byly proto vždy motivovány mocenskými zájmy. Vznik papírových peněz s nuceným oběhem umožnil státům snadnější zadlužování. Zrušení národních měn a zavedení společné evropské měny umetlo cestu ke vzniku nadnárodní politické unie. Zatím nejnovějším experimentem na poli peněz je tlak na řízené nahrazení hotovostních peněz penězi bezhotovostními. Děje se tak postupně ve jménu třech posvátných zaklínadel: boje proti terorismu, technologického pokroku a boje proti šedé ekonomice.

První argument – boj proti terorismu – použila Rada Evropské unie pro hospodářské a finanční záležitosti, když 12. února učinila první krok k postupné eliminaci hotovosti. Spolu s Evropskou centrální bankou chce prošetřit možnost zrušení bankovek vyšších nominací, zejména pak bankovky v hodnotě 500 eur.[1] Ze stejných důvodů ostatně už několik let platí pravidla omezení plateb v hotovosti (v České republice jsou dnes hotovostní platby možné jen do výše 270 000 Kč).

Eurové bankovky však nejsou jediným ohroženým druhem. Švédsko zahájilo rušení hotovosti z opačného konce: do roku 2017 chce zrušit všechny mince s výjimkou švédských desetikorun. Dánská vláda na jaře minulého roku v rámci předvolebních balíčku prorůstových opatření předložila návrh zákona, podle kterého by obchodníci mohli odmítat platby v hotovosti. Pokud by tento návrh byl schválen, znamenalo by to značný zlom ve vnímání oběživa jako zákonného platidla, které musí být ve směně vždy uznáno. Druhá největší norská banka Nordea Bank AB nevydává svým klientům hotovost na pobočkách od 2. listopadu 2015. Viceprezident největší norské banky DNB se v lednu tohoto roku pro změnu nechal slyšet, že „Existuje tolik nebezpečí a nevýhod spojených s hotovostí, že by měla být zrušena.“[2]

Druhý a líbivější je argument technologického pokroku. Ve skandinávských zemích může omezování oběživa působit jako svým způsobem logická reakce státu na rostoucí oblibu bezkontaktních plateb. Pro ostatní evropské státy je však ospravedlnitelné jen stěží. Zatímco v Norsku a Švédsku představuje objem oběživa pouze 2-3 % hrubého domácího produktu, v České republice se jedná o 11-12 %. Hodnota oběživa v listopadu loňského roku překonala hranici 500 miliard korun, meziročně přitom vzrostla o 8,8 %. Obdobnou preferenci hotovosti můžeme pozorovat v Německu, kde je v hotovosti hrazeno stále téměř 80 % všech nákupů

Pokud zastánci rušení hotovosti argumentují rizikem zničení bankovek při požáru či povodních, měli by vysvětlit, jak by byla zabezpečena směna během blackoutu. Jestliže argumentují nebezpečím ze strany kapesních zlodějůa lupičů, měli by jedním dechem dodat, jak ochrání systém před kriminalitou virtuální. Velký technologický skok vpřed se jinak může velmi snadno stát velkým skokem vzad do předpeněžního období směny.

Třetím oblíbeným argumentem bojovníků proti hotovým penězům je boj proti šedé ekonomice. Zrušení hotovosti by značně posílilo všudypřítomného Velkého bratra paternalistického státu, který by tak získal absolutní přehled o každém momentu našich životů. Představa, že by to vedlo ke snížení podílu šedé ekonomiky a zvýšení daňových příjmů, je ovšem úsměvná. Podle odhadů německých ekonomů by zrušení hotovosti omezilo nelegální práci maximálně o 2-3 %. Účinné rušení hotovosti by se muselo týkat všech existujících měn, aby šedá ekonomika neutekla k valutám. I v takovém případě však neexistuje jediný důvod, proč by se neformálním platidlem šedé ekonomiky nemohlo stát například zlato, šperky nebo třeba jen obyčejné směnky. Proč je pro evropské vlády rušení hotovosti tak lákavé? A proč právě dnes? Od počátku Velké recese bojují centrální banky s naprostou nefunkčností tradičních i nekonvenčních nástrojů monetární politiky. Dokonce ani zavedení záporných úrokových sazeb nevede k nárůstu spotřeby a investic, pokud lidé mohou své vklady z banky vybrat a uchovávat doma v hotovosti (kde je může „zkazit“ pouze inflace, kterou se centrální banky zoufale snaží vyvolat). Bezhotovostní ekonomika by útěk k hotovosti znemožnila. Pokud by vše vycházelo podle keynesiánských představ evropských demiurgů, záporné úrokové sazby by lidi odradily od spoření a motivovaly je k bezhlavému utrácení. Růst spotřeby a investic by pak podpořil růst stagnujících evropských ekonomik.

Slabou stránkou této líbivé teorie je podceňování významu úspor. Zdrojem dlouhodobého ekonomického růstu jsou investice a zdrojem investic jsou právě ty úspory, které se evropské centrální banky snaží omezit. Záporné úrokové sazby by tak sice mohly podpořit ekonomický růst v krátkém období, nicméně jen za cenu nižšího ekonomického růstu v dlouhém období.

Zrušení hotovosti by dalo do rukou politiků nebezpečný nástroj. Bezmocní občané bezhotovostních ekonomik by nemohli uniknout před vševidoucím okem a viditelnou pěstí státu. Byli by bezradní tváři v tvář bankovním krizím, nemluvě o katastrofickém scénáři výpadku elektronického systému, který by znamenal okamžitou neschopnost jakýchkoliv transakcí. I bez zásahu státu by patrně bezhotovostní peníze dříve či později hotovost nahradily. Jednalo by se ovšem o výsledek přirozeného procesu. Procesu podobného, jako když magnetofonové kazety nahradily vinylové desky, aby byly vzápětí samy vytlačeny kompaktními disky. Současný politický tlak na opuštění hotovosti však ze všeho nejvíce připomíná rušení hranic v rámci Schengenského prostoru. Na první pohled se opět jedná o lákavý symbol „moderní“ společnosti. Ve skutečnosti však znamená jen další z mnoha nesmírně nebezpečných kroků, které vedou k stále hlubšímu omezování naší každodenní svobody.

[1] Outcome of Proceedings 5783/1/16 REV 1, bod 11.

[2] Norská ministryně financí Siv Jensenová na to reagovala opatrnými slovy „Bude to chtít čas.“

Hana Lipovská, 2. března 2016.