Jeden z nejvlivnějších evropských ekonomů současnosti Hans-Werner Sinn je od letošního roku znám také českým čtenářům, kteří mají možnost si přečíst v češtině jeho knihu V pasti eura, ježvyšla v Německu v roce 2014. Sinn je známým kritikem hospodářské politiky Evropské unie a Evropské centrální banky, a to zejména v souvislosti se „záchranou“ krachujícího Řecka. Všechny jeho návrhy na změnu ekonomické strategie EU však v Bruselu narazily na hluché uši a není důvod očekávat, že tomu bude jinak s jeho zatím nejkomplexnějším reformním projektem, vtěleným do obsáhlé publikace s názvem Černý červen. (Der schwarze Juni).

Podtitul Brexit, uprchlická vlna, katastrofa eura – jak dosáhnout znovuzaložení Evropy naznačuje hlavní témata, jakož i hloubku frustrace, do níž „přesvědčený Evropan“ a racionálně uvažující německý „ordoliberální“ ekonom Sinn upadl v důsledku setrvalého ideologicky podmíněného rozhodování euroelit o ekonomických otázkách. Výsledkem je nejen hospodářský marasmus jižní Evropy, ale také odchod Velké Británie z EU, což vyvolalo krizi, která ohrožuje samotnou existenci Unie. Pro její záchranu proto nestačí jakkoli zásadní reformy, nýbrž je nutno „Evropu znovu založit“. Způsob, jak toho docílit, je hlavním tématem této knihy.

Evropská integrace začala jako mírový projekt, tvrdí autor v úvodu, a proto je nutno v ní pokračovat, avšak zcela jiným způsobem. Nejen proto, že se v posledních letech dostala vinou špatného rozhodování v Bruselu na scestí, ale také proto, že – podle Mancura Olsona – každý politický systém potřebuje po 50 letech „důkladný kulturní převrat“. V situaci největší historické krize evropského projektu nelze vystačit s pouhým reagováním na měnící se situaci a obhajovat např. finanční politiku Evropské centrální banky tvrzením, že nemá alternativu. Pak ale přicházejí slova, která euroskeptického čtenáře mírně řečeno „nadzvednou“: Nové založení Evropy se musí podařit. Nemáme jinou volbu. Tento výrok je vadný ze dvou důvodů. Zaprvé „Evropu“ nemusí nikdo „zakládat“, protože už mnoho staletí existuje, zadruhé ona část Evropy, jíž se říká EU, měla, má a vždycky bude mít, resp. musí mít v politickém smyslujinou volbu než je tuhá integrace, za kterou Sinn pléduje, byť poněkud jinými prostředky než současní bruselští vládci.

Z červnového britského odchodu z EU (první důvod pro název knihy) viní H.-W. Sinn jednoznačně Brusel s jeho neukojitelnou touhou po kumulaci stále nových pravomocí, nesnesitelnou byrokratizací a katastrofální imigrační politikou. Šlo o „votum nedůvěry proti EU“. Další hrubou chybou by ale bylo chtít se Britům pomstít, protože by na to ekonomicky doplatily obě strany, a to v neposlední řadě sami Němci, pro které je Spojené království čtvrtým největším trhem se 7% podílem na exportu. Odchod Britů změnil v EU rovnováhu sil ve prospěch „jižního křídla“ v čele s Francií, protože německý blok (kromě SRN Nizozemsko, Rakousko, Finsko) ztratil bez Británie 35% blokační menšinu v otázkách, kde je potřebná kvalifikovaná většina. Tu mají naopak jižní země, jejichž hospodářské a finanční zájmy se velmi často s německými podstatně rozcházejí. Sinn se navíc obává toho, že po Brexitu zesílí v kruzích bruselské elity tlak na založení fiskální unie v rámci eurozóny, jejímž „fyzickým i kulturním těžištěm“ by se stala Francie.

Ostré kritice podrobil autor německou imigrační politiku. Otevření hranic znamenalo porušení německého práva, nad nímž – a nad etikou zodpovědnosti – triumfovala etika mínění (Gessinungsethik). Jestliže tak flagrantním způsobem selže politické vedení, ploty jsou nutné, což je na německé poměry i dnes odvážné tvrzení, nepřímo podporující západními elitami nenáviděného maďarského premiéra Viktora Orbána. Podrobně je v knize vysvětleno fungování německého sociálního systému, který působí na imigranty doslova jako magnet. Pokud jde o ekonomickou bilanci migrační vlny z roku 2015, Sinn zkorigoval své dřívější stanovisko, že se nakonec Německu rozhodnutí Merkelové vyplatí. Nyní cituje dvě zevrubné kalkulace, podle kterých vyhloubí milion uprchlíků do německého rozpočtu díru o velikosti nejméně 400 mld euro. Z hlediska proimigrační politiky EU je zničující Sinnův závěr, podle kterého nelze dosáhnout zároveň tří cílů, které tvoří jádro hospodářsko-sociální politiky Unie: svobodného pohybu obyvatel, zachování sociálního státu a „inkluze“ migrantů. Docílit lze současně vždy pouze dvou z nich, jinak se celý systém dříve či později zhroutí.

Druhým důvodem pro název „Černý červen“ se stalo veledůležité rozhodnutí německého ústavního soudu, jež i v Německu zcela zaniklo pod mediálním rozruchem kolem Brexitu. Dva dny před britským referendem akceptovali strážci německé ústavnosti rozsudek Evropského soudního dvora v záležitosti tzv. OMT-programu Evropské centrální banky (ECB), která tím dostala zelenou pro nákup obligací zadlužených jihoevropských zemí. Postup ECB neznamená podle Sinna nic menšího než „zespolečenštění záruk za státní dluhy“, z čehož budou těžit dlužníci, protože riziko jejich bankrotu se tak přenáší ze soukromých věřitelů, původních držitelů dluhopisů, na celou eurozónu, tj. hlavně na Německo. Vznik této „ručitelské unie“ a Brexit jsou pro Německo i pro Evropu dvě rozhodnutí „epochálního významu“. Z ekonomického hlediska (po)vede OMT-program spolu s politikou záporných úrokových sazeb ECB k dalšímu zadlužování zemí typu Řecka či Itálie, což je v textu doloženo několika názornými grafy a tabulkami.

Autor rovněž upozornil na to, že před dvěma lety v téže záležitosti Spolkový ústavní soud konstatoval, že nákupem obligací, který byl vyhlášen v roce 2012, ECB flagrantně překračuje svůj mandát a dopouští se „uzurpace moci“. K tomu je třeba dodat, že nynější kapitulace německých soudců před vůlí či spíše „zvůlí“ Evropského soudního dvora, již dlouhá léta vysoce účinného, ničím a nikým nekorigovatelného motoru evropské centralizace, znovu v plné nahotě ukázala, jak vypadají v praxi právní a demokratické procesy v Evropské unii. Není to zdaleka první ústup Spolkového ústavního soudu před parním válcem eurocentralizace, neberoucím ohled na právo evropské ani na dosud platné ústavy členů EU. Rozhodnutí německých ústavních soudců v evropských záležitostech jsou zpravidla sice zdráhavým, ale nakonec přece jen ústupem ze zásady ochrany německé ústavy ve prospěch další integrace. A to pod enormním tlakem bruselských a berlínských politických elit, jejichž posledním trumfem je vždy „ohrožení míru v Evropě“. Je nápadné, jak často v posledních letech bývalí němečtí ústavní soudci, sotva svlékli talár, začali obhajovat národní politiku a tradiční hodnoty proti nezřízené centralizaci a europeizaci; asi nejznámějším z nich je Udo di Fabio, jehož kniha Kultura svobody vyšla i v češtině.

Vyústěním Sinnovy kritiky bruselské politiky je 15-bodový plán na záchranu EU. V nynější podobě by se evropský projekt potácel od krize ke krizi, protože uzurpace kompetencí ze strany ECB se nedá právními prostředky zastavit. Brexit se autorovi v dané situaci jeví jako velká naděje na změnu. Německo musí využít nadcházejících jednání s Brity a tvrdě požadovat změnu základních smluv, a to za účelem vytvoření tzv. „dýchající“ (atmende) měnové unie, jež umožní výstupy a opětné přístupy členských zemí v závislosti na jejich hospodářské situaci. Nová struktura unie stanoví jasná pravidla pro bankrot členských států, znemožní vedení ECB překračovat její mandát a zajistí, že národní centrální banky budou moci tisknout peníze jen v těsné vazbě na hospodářský potenciál a zadlužení daného státu. A především musí být posílena vyjednávací pozice Spolkové republiky úpravou hlasovacích práv, jejichž váha bude odvozena od velikosti země a objemu jejích finančních garancí v rámci eurozóny.

Zásadně se musí reformovat také migrační a azylová politika. Sociální opatření v rámci vnitřního trhu se omezí tak, aby došlo k podstatné redukci „sociální turistiky“ v Evropě, která se stala jedním z důvodů Brexitu. Azylové právo musí být striktně dodržováno, přičemž Sinn navrhuje zřídit po španělském vzoru záchytná azylová centra mimo území Evropy. Prioritou musí být samozřejmě ochrana vnějších hranic EU. Řízenou imigraci z Afriky a Asie, jež bude brát ohledy na kvalifikaci azylantů, považuje autor zásadně za pozitivní záležitost. Kromě ekonomického prospěchu přináší důležité kulturní obohacení. Na tomto místě přistupuje k autorovu liberalismu (volný pohyb osob) povinná úlitba multikulturalismu. Není prý dobré pěstovat uzavřenou společnost s jednolitou kulturou, kultury se mají navzájem obohacovat, což platí i pro muslimy, kteří jsou „pro západní země stále důležitější“. Následuje známá tiráda o onom údajně nesmírném kulturním bohatství, které islám ve středověku zprostředkoval křesťanské Evropě. Ona plodná kulturní výměna by prý měla pokračovat i dnes. Otázku, čím kromě manuálního výkonu a posléze vzrůstu sociálních nákladů a nárůstu kriminality přispěli muslimové poválečnému Německu, si H.-W. Sinn pro jistotu nepoložil.

Stejně tak zůstal dlužen odpověď, jak dělit uznané azylanty v rámci Evropy, protože Německo všechny přijímat nemůže. Sinn chápe, že kvóty jsou mrtvé, nešermuje naštěstí vůči středovýchodní Evropě falešnou kartou solidarity, ale řešení zjevně nemá a ani mít nemůže, protože žádné neexistuje. Záhadná autorova věta, že azylové žádosti v záchytných centrech budou zpracovávány „zastoupeními jednotlivých eurostátů“, na politické neprůchodnosti jakéhokoli rozdělování migrantů do jednotlivých evropských států nic nezmění.

Navzdory kritice nynější bruselské centralizace hodlá „Evropan“ Sinn pokračovat v cestě k – čemu vlastně? Cíl sjednocení zůstává skryt v mlhách. Autor nicméně doufá, že evropská integrace dosud neskončila, ale zjevně netuší anebo takticky tají, co má být na jejím konci. Proto zásadně používá pouze pojem „země EU“, aby se nezapletl do choulostivých terminologických problémů. A tak mají země EU pro „zlepšení životních perspektiv svých občanů“ – a to jsou poslední tři kroky jeho 15bodového plánu – těsněji propojit dopravní, elektrické a komunikační sítě, zřídit evropský soudní dvůr pro otázky subsidiarity a konečně koordinovat policejní a bezpečnostní služby a zřídit společnou armádu.

Subsidiarita je známým trikem, s jehož pomocí eurofederalisté maskují své centralistické plány. Spoléhat se na to, že jakýsi subsidiární soud by brzdil regulační furor evropských orgánů, je navýsost naivní. Dieter Grimm, bývalý soudce ústavního soudu (!), nedávno ve Frankfurter Allgemeine Zeitung upozornil na to, že tento tak vychvalovaný princip je v evropských smlouvách formulován tak obecnými kritérii, že se vymyká právní interpretaci. Vyžaduje tudíž interpretaci politickou, kterou Evropský soudní dvůr při stížnostech států proti nenasytnosti bruselského otesánka vždy rozhodne ve prospěch „více Evropy“. Mimoto rozšiřování prostoru evropského práva probíhá namnoze formou nikoli zákonodárnou, nýbrž „administrativním a judikativním výkladem evropských smluv Komisí a Evropským soudním dvorem“, kdy je princip subsidiarity zcela mimo hru.

V otázce bezpečnosti a obrany se dostáváme k problému samotné smysluplnosti evropské integrace. Nejen euroskeptik by si měl položit otázku, jaký smysl má např. trvale koordinovat práci portugalské a finské policie, odhlédneme-li od katastrofy v podobě milionových hord migrantů, zaplavivších Evropu. Společná armáda je v neposlední řadě s ohledem na existenci NATO utopie, o které nemá smysl ani diskutovat.

Fatální problém Sinnova modelu je týž jako u všech ostatních stoupenců evropské integrace. Spočívá v přehlížení nezrušitelných jazykových a kulturních rozdílů mezi evropskými národy, které stojí v cestě dalšímu sjednocování kontinentu. Není evropského lidu. Neexistují a nemohou existovat evropské politické strany, chybí společná matérie, z níž by mohlo vzejít cosi jako evropská politická vůle. Jsou „jen“ jednotlivé evropské národy s rozdílnou mírou ochoty ke vzájemné spolupráci. Sinn naskočil na rozjeté kolo evropské integrace, pootočil řídítky doprava, ale i on je přesvědčen, že kolo musí stále jet, aby jezdec neupadl, ale cíl neumí a nechce pojmenovat. Jeho projekt je technokratický, zcela ignorující mínění a názory obyvatel členských států EU. Těžiště integrace posouvá od ekonomiky k politice, přičemž opatrně, ale zřetelně požaduje zvýšení německého vlivu v orgánech EU. Je nepředstavitelné, že by evropská komise tento návrh, připouštějící, ba doporučující opouštění eurozóny bankrotujícími státy, dobrovolně akceptovala. A i kdyby tento zázrak nastal, nepřijmou ho evropské národy, jejichž existenci Hans-Werner Sinn ve svých představách velkoryse „přehlédl“.

Aleš Valenta, publikováno na serveru Neviditelnypes.cz dne 4. ledna 2017.