Eurokomisař pro migraci Dimitris Avramopoulos se v článku uveřejněném v Lidových novinách 23. 8. 2017 emotivně dovolává solidarity České republiky a jejích obyvatel v údajném boji EU s masovou migrací. Tvrdí, že EU by nás v případě katastrof nenechala bez pomoci, a tak i my musíme pomoci nešťastné Itálii a Řecku, které se prý brání přílivu migrantů za pomoci EU, která v tomto údajném boji prý již dosáhla velkých úspěchů, to znamená přijmout migrační kvóty a umožnit přesídlování migrantů.

Kdyby tomu bylo tak, jak situaci líčí řecký eurokomisař, tj. kdyby EU, Itálie či Řecko vážně masové migraci bránily, kdyby skutečně chránily hranice EU se všemi svými opravdu ohromnými silami, potom by nepochybně i Češi nezůstali stranou. Bez ohledu na chlácholení pana Avramopoulose však již několik let vidíme naprosto odlišný obrázek. Masové migraci do Evropy nikdo vážně nebrání, ani ony země v první linii – Itálie a Řecko, které naoko velmi naříkají. Migranty pasivně přijímají, nebo dokonce samy po tisících do Evropy navážejí ve spolupráci s neziskovými organizacemi, které jejich vlády spolufinancují. Lžou evropské veřejnosti, že masová migrace je nezastavitelná, že je to jakási přírodní síla, jíž nelze čelit, a při tom ji stačila zastavit jedna cesta německé kancléřky do Turecka, ale až poté, co do Německa přišel milión nelegálních migrantů. Levicoví pokrokáři, jejichž ideologie v dnešní Evropě vládne, masovou migraci vítají, podporují a dokonce organizují. Jejich postoje nejjasněji vyjádřil tento týden papež František, který vyzval k plnému otevření dveří pro masovou migraci a hlásá, že práva migrantů a jejich svobodné usazování kdekoliv musejí mít přednost před bezpečností států. To vše ve chvíli nové vlny vražedných teroristických útoků muslimských migrantů nebo jejich potomků proti nevinným lidem v různých státech Evropy.

Výroky předních německých politiků i bruselských funkcionářů, kteří se nátlakem a výhrůžkami snaží prosadit kvóty na přijímání nových kolonistů z Asie a Afriky v zemích střední Evropy, v této situaci právem u nás působí nedůvěru a rozhořčení. Vidíme vraždění v západní Evropě, vidíme neřešitelné problémy, které masová migrace lidí z jiných kultur přináší. Nechceme se nechat natlačit do této prokazatelně slepé uličky. Vidíme totiž, že se s národy v Evropě hraje ze strany unijních orgánů a politických elit nepoctivá hra, jejíž obětí jsou jak migranti samotní, tak i obyvatelé zemí, které mají být podrobeny tomuto děsivému sociálně-inženýrskému experimentu. Takové snahy a politika naši solidaritu získat nemohou, pouze tento pojem diskreditují. Je bohužel smutnou skutečností, že největší hrozbou pro existenci EU je dnes politika jejích vlastních špiček. Pan Avramopoulos je toho příkladem.

Jiří Weigl